98 J������������������������������������������������������������������������������������������� Jan Folný: Buzíčci
výrazně srdečněji než lidé, co se neznají vůbec. Proč se s ním vlastně nekamarádím? Dávám si závazek, že místo kávy jede nácté se na něj usměju. Nejlíp jak umím. Možná ho i oslovím.
Kromě zálib a koníčků, které — jak už bylo zmíněno — v podstatě nemám, by se daly trávit volné dny i s přáteli. Bohužel i v téhle oblasti je to v mém životě slabší. Mí heteráčtí kamarádi, v podstatě jen spolužáci, už jsou dávno ženatí, vdané, mají děti. Rozpustili se v rodinách. Naše společné schůzky, akce a mejdany začal postupně oddělovat stále větší časový úsek, až se přestaly konat úplně. Homokamarády taky vyloženě nedisponuju. Jsou to spíš jen známosti (viz výše uvedený seznam) náhodně posklá dané na časové ose s různou vzdáleností od výchozího bodu sex, případně polovztah, který se nepovedl, a s různou, nej častěji ale značnou mírou vybledlosti, vyšumění. A protože nemá smysl mezi své přátele počítat ani těch pár kolegů z práce, se kterými občas prohodím nějaké to rychlé, plytké slovo nad rámec pracovní konverzace, je mým jediným přítelem lesba Anička. Ta však, protože je skvělou partnerkou a ještě lepší matkou, není schopna, hlavně z ča sových důvodů, plnit všechny povinnosti, které vyplývají z titulu moje nejlepší kamarádka, a bezezbytku naplňovat roli mojí utěšovatelky. Ale zase na druhou stranu jsem jí vděčný, že mě začleňuje do své rodiny, což vzhledem k tomu, že to s tou mou vlastní rodinou až zas tak moc neklape, je milé a příjemné. Většinou právě tam, u své jediné skutečné kamarádky doma, končím svoje mizerné víkendy poslední doby (kávu si tam už nedávám, těch jsem za celý víkend přepitý ažaž), Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186281
99 ������������������������������������������������������������������������������������������������������ Supertalent
protože pokaždé, když se mi ta samota a prázdnota už nedaří zvládat, tak ani nemám kam jinam zamířit. Po cestě rychle koupím nějaké dorty a zmrzliny a takhle vybaven je vždyc ky překvapím. Většinou už tedy ani moc překvapení nejsou. Ani Aniččina partnerka Marta už na mě nežárlí a jejich syn Honza se mě už taky nebojí: zvykli si, že ten smutný a opuš těný strejda Tomáš chodí na čím dál tím častější návštěvy. Někdy, když jsem u nich a pak se vracím domů, se někde hluboko ve mně rodí hrozně nepříjemná bolest. Bolest, kte rou si snažím nepřipustit, ale přesto ji zřetelně cítím. Bolest z uvědomění si, že já nikdy takovouhle rodinu mít nebudu. V těchhle sžíravých momentech proklínám to, že jsem teplej, a dost často si zle přeju, aby to byla Aniččina Marta, a ne já, kdo se nakonec musí zvednout, opustit to příjemné rodin né klima a vrátit se do prázdného studeného bytu. Nebo si někdy přeju, abych byl alespoň biologickým otcem jejich Honzíka — snad bych se necítil tak opuštěný a alespoň něco by v mém životě dávalo smysl. Bohužel jím nejsem. Vybraly si anonymního dárce. „Ještě kávu?“ vytrhne mě ze smutného přemýšlení tmavá hustá patka s červenou náušnicí. Barman má na uzoučkých bedrech černou zástěru a někde uprostřed tohohle černého pole se zvedá drobná vyvýšenina jeho rozkroku. Hm, slibný! Trošku to se mnou trhne, někde v mém podbřišku dojde k drobnému elektrickému výboji. Pak zvednu pohled, mírně zakroutím hlavou, jako že další kávu už ne, a pak se na něj usměju. Bohužel dost koženě. Ale než stačím cokoliv říct a svůj strojený úsměv napravit nějakou duchapřítomnou hláškou, barman mě předběhne: Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186281
100 a����������������������������������������������������������������������������������������� Jan Folný: Buzíčci
„Vy sem chodíte docela často, co? A já furt přemejšlím, odkud vás znám. Asi z televize, že jo? Ale já koukám jen na filmy pro pamětníky a na military porno, tak nevím…“ A zrovna v momentě, kdy chci něčím sebeironickým a hlavně vtipným zareagovat na tohle zjištění, totiž na to, že můj ksicht evokuje jen dva úzce specifikované proudy televizní zábavy, se rozletí dveře téhle kavárny a přímo ke mně se žene hlučná lavina mého bývalého: „A hele kdo tu je! Tomáš Supertalent! Můžu si k tobě při sednout?“ Na odpověď nečeká a sedá si ke mně. Mirek. Uřvaný kluk, se kterým jsem někdy v pravěku randil nerandil. Vůbec nám to neklapalo. Celá kavárna teď na nás kouká, číšník pořád stojí u mého stolku. „Pamatuješ, jak jsi mě tenkrát znásilnil?“ zařve Mirek na celou místnost. Okamžitě zrudnu. Číšník se na mě podívá — nevím, jestli si jeho výraz vy ložit jako údiv, nebo obdiv — a pak polohlasem, spíš jen tak pro sebe, poznamená: „Takže z military porna…“ „Dám si kávu a tady pro Supertalenta jednu rychlou kast raci, nebo mě zase znásilní, hahaha,“ zahlomozí bývalý. Bou le na barmanově zástěře udělá čelem vzad a odchází. To už se totálně propadám hanbou. O čtvrt hodiny později se moje hanba změní na naštvání, žárlivost, závist. Cítím zradu a ponížení. To vše v momentě, kdy mi Mirek, uprostřed obyčejného tlachání o hloupých věcech, oznamuje novinku z pitomého světa českého šoubyz nysu — překvapen, že o tom nevím. „Já už se o tenhle svět moc nezajímám, Mirku. Pro mě to skončilo.“ — Totiž tu, že Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186281