Pravda je, že z pošťácké almužny bych si nevydělala ani na teplou vodu, natož na podnájem. Ale s brigádou na poště jsem zatím nesekla. Těch pár dnů, co mi zbývalo do začátku školního roku, jsem dál vstávala v půl šesté a bloudila po ulicích s dopisy a novinami. Mechanicky jsem plnila schránky a zdravila zvědavé sousedky. Zbytek času jsem trávila průzkumem babiččiny půdy. Na starých domech mě vždycky daleko víc než vysoké stropy a nablýskané parkety přitahovaly sklepy a půdy. Byly stranou míst, v nichž lidé bydleli a žili. Odkladiště věcí, které už nikdo nepotřeboval, byla plná stop po uplynulých lidských životech a já se do nich ráda nořila. Babiččina půda byla tak velká, že by pojala ještě jeden byt. A taky byla jako byt vybavená, protože tu bylo plno starých almar, rozvrzaných židlí a dalších věcí, které se na nic nehodily a na něž se ukládal prach. Stál tu dokonce sekretář se spoustou tajuplných zásuvek a v koutě se rozkládal pohodlný gauč, na nějž bylo možné se natáhnout a číst si staré knížky. Podle literatury, která se tu nacházela, byla kdysi babička velkou milovnicí dívčích románků. Později zřejmě neuznala za vhodné, aby krášlily její knihovnu vdané ženy a matky, a tak tyhle svazky skončily na půdě. Zaplnily poličky a šuplíky starého nábytku a byly proloženy starými časopisy a bezcennými písemnostmi všeho druhu. Do dívčích románků jsem se na pár dnů s chutí ponořila. Zalíbil se mi jazyk předpotopní mládeže, která mluvila zásadně spisovně a vrcholem vulgarity pro ni byl výraz „jejda“. Mladé dívky na rozdíl ode mě neutíkaly z domu, nestýkaly se s podezřelými bohémy, nezdržovaly se dlouhodobě v zahraničí, nepobývaly u svobodných spisovatelů a dokonce se ani neopíjely. Přesto byly v těch
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186263
příbězích líčeny jako rozmarné a ztřeštěné bytosti, které se vymykaly tehdejším představám o slušně vychovaných dcerkách. Románové hrdinky prostě nemůžou být spořádané a nudné osoby, jinak by totiž nikoho nezajímaly. Každá doba má asi své rebely. Pokud bylo v době předválečné za rebelství považováno, když dívka občas použila vlastní mozek a vymyslela vtipnou výtržnost, aby upoutala pozornost roztomilého, leč roztržitého pana profesora, hodně se toho za těch pár desítek let změnilo. Budovatelská hrdinka let poválečných zase drtila rekordy, překračovala plán a honila po poli mandelinku bramborovou, přičemž sem tam odhalila nějakého záškodníka. A jaká byla asi hrdinka konce století dvacátého? Kdybych jí měla být já, musela bych si nejdřív vymyslet, co bych asi tak měla vykonat, aby si to o mně někdo chtěl přečíst. Říkat „jejda“ by nestačilo. Rychlostní rekord jsem při roznášení pošty taky nepřekonala, naopak jsem byla ráda, že se mi vůbec podařilo najít všechny ty lidi, kterým jsem měla přinést dopis. A na tom, že jsem zkrachovala v úloze nadějné mladé spisovatelky a pohádala se s rodiči, taky nic hrdinského nebylo. V každém případě jsem na tom jako hrdinka byla bledě přinejmenším z hlediska milostných vztahů. Všichni ti profesoři z babiččiných románků, kteří pro samé knihy a vědu nevnímali půvabné mladé žačky, nakonec stejně podlehli šarmu nějaké kučeravé šibalky. A já jsem toho svého roztržitého profesora, čímž mám na mysli Nicka, nedokázala za celé ty měsíce společného bydlení ani vyburcovat k tomu, aby si uvědomil, že spolu vlastně chodíme. On si skoro ani nevšiml, když jsem nakonec odjela. Co se týče mého nepovedeného románku s umělcem alias Individuem, který neměl na alimenty, to taky nebyla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186263
žádná sláva. Tenhle románek skončil dřív, než vůbec začal. Zkrátka bída. Kolikrát jsem slyšela babičku říkat, že její manželství byl ráj na zemi a jak se s dědečkem měli rádi. Vůbec jsem si neuměla představit, že bych s někým vydržela žít tak dlouho jako ona. Sice jsem strávila jeden celý rok s Nickem, ale ten byl po většinu času duchem jinde, takže jako by tam ve skutečnosti nebyl. Za společný život se to nedalo považovat. Jak jsem se tak na půdě prohrabávala odloženými věcmi a vzdychala nad šťastnou minulostí, objevila jsem něco, co mým iluzím o babiččině ráji na zemi zatrhlo tipec. Ve starém sekretáři, který se nedovíral a přetékal krabičkami s korály, zažloutlými divadelními programy a časopisy, jsem našla svazek dopisů svázaný stužkou. Hned mi padl do oka, protože číst staré dopisy mě vždycky bavilo. Vzhledem k tomu, že šlo o hlubokou minulost a většina pisatelů už stejně nebyla naživu, jsem si s listovním tajemstvím nelámala hlavu a bez váhání se balíčku zmocnila. Úhledná a pečlivě zavázaná stužka ve mně vzbudila zvědavost. Babička měla obvykle ve všem nepořádek a jakákoli známka snahy o úpravnost svědčila o tom, že se jednalo o něco mimořádně důležitého. Opatrně jsem stužku rozvázala a otevřela první dopis. Má drahá Milunko, stálo v něm. A jéje, milostný dopis od dědečka, řekla jsem si. Mrkla jsem na podpis, ale na konci stránky stálo Ferdinand. Pokud jsem se nepletla, dědeček se jmenoval František. A Ferdinand se mu nikdy neříkalo ani z žertu. To bude nějaký nápadník z doby před svatbou, řekla jsem si a pustila se do čtení. Babička v mládí ráda tančila, ve společnosti byla považována za velmi hezkou a jistě se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186263