Zrušení institutu svěřenství v Československu po roce 1918
situace podle další korespondence poté trvala i v následujících letech. Mezitím se však dne 30. dubna 1923 Alexandr oženil podle katolického ritu s ruskou princeznou Sofií Trubeckou a šperky jí připadly do držení, takže důvod pro jejich uložení do depozitáře odpadl. Na základě zákona č. 179/1924 Sb. z. a n. vydaného s účinností od 14. listopadu 1924 měli podle § 2 držitelé fideikomisu do šesti měsíců dodat soudu dohodu o vypořádání fideikomisu mezi držitelem a nejbližšími čekateli. Pod vedením držitele obou fideikomisů Alexandra se rodina Kolowrat-Krakovských dohodla, že budou v dalším postupovat dohodou podle zmíněného § 2. Dne 12. května 1925 uzavřeli zákonní účastníci příslušné dohody o zrušení peněžního svěřenství Kolowrat-Krakovských i reálného svěřenství Novohradských z Kolovrat, které soud obdržel dne 14. května 1925.129 Soud obě dohody projednal a vzhledem k tomu, že se v obou případech jednalo o stejného držitele i čekatele a opatrovníka, vyřizoval je s dotyčnými účastníky společně. Dne 9. ledna 1926 si soud vyžádal od účastníků jednak doplňující informace o umístění svěřenského jmění peněžního fideikomisu a rovněž je vyzval, aby předložili opravy různých nejasností ve lhůtě do 15. února téhož roku. Již dne 22. ledna 1926 advokát Alexandra Kolowrat-Krakovského soudu oznámil, že hlavní část jmění pekuniárního svěřenství je uložena u České eskontní banky a úvěrového ústavu v Praze. Dále dne 10. února 1926 soudu sdělil, že vyžádané opravy a příslušné podání byly vyhotoveny, žádá však soud o prodloužení lhůty k doručení tohoto podání z důvodu nemožnosti obstarání všech potřebných podpisů, neboť první tři čekatelé, pan Jindřich Kolowrat-Krakovský, pan Bohuslav Kolowrat-Krakovský Liebsteinský a Hanuš Kolowrat-Krakovský Liebsteinský, nebyli přítomni. Lhůta byla prodloužena do konce února 1926 a po obdržení potřebných oprav byla dohoda již 20. února 1926 zveřejněna na soudní desce a v Úředním listě s výzvou ostatním případným čekatelům, aby se vyjádřili k dohodě zdejšímu soudu do 30 dnů. Zvlášť byl ještě vyzván opatrovník svěřenství a potomstva Jeroným Colloredo-Mannsfeld, velkostatkář ve Zbirově, dopisem Zemského civilního soudu v Praze dne 6. března 1926 i s poučením, že pokud se nevyjádří ve 30denní lhůtě, bude na to pohlíženo tak, že legitimaci účastníků k uzavření této dohody uznává a s jejím obsahem souhlasí. V tomto dopise též soud shrnuje hlavní body dohody, podle které se zúčastněné strany dohodly nahradit zákonem zrušené rodinné svěřenství peněžní a šperkové fideikomisární substitucí s nástupnictvím upraveným pro různé případy v duchu původní zakládací listiny a rovněž s ohledem na stávající podmínky.
129
Národní archiv ČR, Fideikomisní spisy fond 212, inv. č. 58, karton 510.
89 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186157
Kapitola 3
Podle této dohody přechází dosavadní svěřenské jmění zrušeného svěřenství do substitučního jmění v držení Alexandra Kolowrat-Krakovského jako prvního fiduciáře a jeho nástupcem bude v první řadě jeho vlastní mužský potomek povolaný dle původní zřizovací listiny. Zemře-li dnešní držitel bez potomků, nastoupí po něm jeho bratr Jindřich Kolowrat-Krakovský nebo jeho po něm povolaný mužský potomek, který je však povinen vdově po Alexandru Kolowrat-Krakovském poskytovat smluvenou rentu, byt a jiné opatření. Zanechá-li dnešní držitel ženské potomstvo, nabude Jindřich Kolowrat-Krakovský nebo jeho příslušný mužský potomek pouze polovinu substitučního jmění, kdežto druhá polovina připadne ženám po Alexandrovi, vdovu do toho počítaje, přičemž rozdělení majetku bude provedeno podle zvláštních předpisů. Nebude-li při smrti Alexandra na živu ani Jindřich Kolowrat-Krakovský, ani nikdo jiný z jeho mužských potomků, přejde substituční jmění na zákonné dědice Alexandra Kolowrat-Krakovského. Proti této dohodě o zrušení svěřenství podle § 2 zákona č. 179/1924 Sb. z. a n. se v soudem stanovené lhůtě nevyskytly žádné námitky, dohoda nabyla účinnosti a tím zanikl původní peněžní a šperkový rodinný fideikomis hrabat Kolowrat-Krakovských z roku 1688. Rovněž byl zrušen i reálný fideikomis Novohradských z Kolovrat z roku 1690. V obou těchto konkrétních případech na ně poté navázaly nově sjednané fideikomisární substituce se substitučním jměním tvořeným dřívějším jměním svěřenským. Prvním fiduciářem byl v obou případech poslední držitel obou rodinných fideikomisů Alexandr Kolowrat-Krakovský, avšak ten zanedlouho poté koncem roku 1927 zemřel. Vzhledem k tomu, že zemřel bezdětný, převzal v souladu s výše uvedenou nástupnickou dohodou celé substituční jmění peněžní a šperkové jeho bratr Jindřich Kolowrat-Krakovský jako přihlášený dědic k substituční pozůstalosti a s tím převzal i povinnost poskytovat vdově smluvenou rentu, byt a jiné opatření. Hlavní obsah peněžního fideikomisu se v té době nalézal v různých dluhopisech v České eskontní bance v Praze a šperková část měla připadnout manželce Jindřicha Kolowrat-Krakovského, ten byl však ještě svobodný. Vzhledem k tomu, že zřizovací listina dřívějšího fideikomisu byla právně zrušena a svěřenský soud rovněž, neopakovala se již dřívější situace s vynuceným uložením šperků do soudní úschovy. Šperky tedy připadly Jindřichovi jako novému fiduciáři, ale svého faktického uživatele nadlouho nezměnily, neboť Jindřich si dne 8. srpna 1929 vzal Sofii, vdovu po svém bratrovi, za manželku, takže šperky opět připadly do užívání jí. Když manželka v roce 1938 bezdětná zemřela, oženil se v roce 1942 podruhé a měl pět dětí. Jindřich převzal po svém bratrovi i substituční jmění bývalého reálného fideikomisu, ale panství Přimda s příslušenstvím mu kvůli jeho protiněmeckým 90 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186157
Zrušení institutu svěřenství v Československu po roce 1918
postojům v roce 1943 zestátnila německá říše. Po válce v roce 1945 sice dostal vše zpátky, ale po únoru 1948 byl jeho nemovitý majetek znárodněn. Od roku 1948 žil i s rodinou v USA, ale po restituci svého majetku na bývalém panství Přimda a v Praze se v roce 1992 vrátil domů i se svým nejmladším synem Františkem Tomášem Kolowrat-Krakovským, který po otcově smrti v roce 1996 převzal správu celého jejich rodinného majetku v České republice.130 František Kolowrat-Krakovský zemřel v roce 2004, a jelikož jeho syn byl ještě nezletilý, funkci správce převzala Františkova manželka. Podle čs. práva byl Jindřich fiduciářem obou fideikomisních substitucí až do zrušení tohoto institutu v roce 1964. O substitučním jmění reálném je známo, že bylo po roce 1948 znárodněno, i když bylo později v jiných právních poměrech restituováno, ale z veřejně dostupných zdrojů se nedá zjistit, co se v průběhu té doby stalo s movitým substitučním jměním šperkovým. Ve vztahu k bývalému svěřenskému a substitučnímu jmění nemovitému však Jindřich i ve stávajících právních poměrech po roce 1992 zajistil, aby i po své smrti předal nástupnictví k tomuto ucelenému jmění jednomu ze svých synů bez toho, že by došlo k jeho dělení. Z toho lze vyvodit, že Jindřich se dále choval jako fiduciář v souladu s dřívějšími závazky, i když v novém právním prostředí to bylo již jen na bázi důvěry do něj vložené jako za časů původního římského fideikomisu. Tento konkrétní příklad dobře ilustruje postup při zrušení rodinného fideikomisu dohodou účastníků podle § 2 zákona 179/1924 Sb. z. a n. Podle § 3 stejného zákona pak v případě, že ke dni účinnosti zákona byla pozice držitele obsazena, ale účastníci nepředložili v dané lhůtě soudu dohodu o zrušení fideikomisu, zřizoval soud z moci úřední fideikomisární substituci pro stávajícího držitele, ale omezenou do jednoho stupně nástupnictví. Pokud však k témuž dni bylo svěřenství bez držitele, připadlo svěřenské jmění rovnou prvnímu čekateli do neomezeného vlastnictví a pro ilustraci takového postupu uvedeme nyní příklad zrušení Thunského peněžního svěřenství, který je svým provedením z právního hlediska zajímavý. Thunské peněžní svěřenství, jak jsme již uvedli dříve, založil Arnošt hrabě Thun, arcibiskup Solnohradský, zřizovací listinou ze dne 28. března 1703, schválenou císařem Leopoldem I. dne 7. listopadu 1703, dle zásad primogenitury a majorátu.131 Jeho držitelem v době po založení Československé republiky byl bývalý hrabě Jan Thun-Hohenstein, který byl zároveň i držitelem Thunského reálného svěřenství na panství Choltice u Kutné Hory. Opatrovníkem svěřenství a potomstva 130 131
Pouzar, V. Almanach českých šlechtických rodů. Praha: Martin, 2002, s. 235–237. Národní archiv ČR, Fideikomisní spisy fond 212, inv. č. 105, karton 721.
91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186157