L a dis l a v M ušk a
Jako Benjamino Gigli
Moje komůrka visí na stužce noci. A můj život na pavučině? Jak by to napsal Jakub Arbes, můj autor z nejmilejších? Musel jsem zakroutit hlavou sám nad sebou, že mě ještě napadají takové myšlenky. Sedím bez pohybu v podstřešním pokojíčku své chaty. V přízemí pode mnou přechází ten, co mne odstřihne od života. Pohybuje se tiše, ale občas skřípne prkno podlahy. A především ho prozrazuje všepronikající odér parfému Moskovskije duchi. Spustil jsem padací dveře nad schodiště a přetáhl na ně psací stůl. Ztížil jsem to svému vrahovi. Ale vím, že mne stejně dostane. Musí mě dostat. Trenér Říman zemřel před týdnem. On, který najezdil desetitisíce kilometrů po silnicích Evropy, měl tragickou nehodu, kterou si podle policie zavinil sám špatným technickým stavem vozidla. Tenorista Boryš uhořel včera. Vzplanul a shořel spolu se svou chatou. Podle majora Lemberka vinou vlastní neopatrnosti, vybuchl mu nesprávně připojený vařič
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186141
na propan-butan. Jemu, který si na něm připravoval jídlo několik let. A protože měl potíže s chůzí, nemohl se zachránit. To jediné byla pravda, Boryš měl potíže s chůzí. Já, bývalý novinář a trochu spisovatel Petr Kilián, zemřu dnes. Jakým způsobem, to ještě nevím. Neví to ani můj vrah. Třeba hodí ruční granát a pak mě rozstřílí samopalem Kalašnikov. Teď už mu může být jedno, jestli zanechá stopy. Jsem poslední, kdo musí být odstraněn. A až mě Vasja zabije – říkal jsem mu můj Vasja podle jedné Ostrovského hry – může se vytratit a jet si pro doplatek honoráře. Protože můj Vasja je nájemný zabiják… S trenérem Římanem a zpěvákem Boryšem se známe přes dvacet let. Od doby, kdy zdejší družstvo rozprodávalo nevyužívaný pozemek poblíž obce, kam podle pověsti Libušin bělouš přivedl poselstvo pro příštího knížete Přemysla. Já jsem ovšem stavěl chatu sám, nanejvýš s někým, kdo byl ochoten mi pomoci, protože plat redaktora přeřazeného do funkce korektora stačil jen taktak. Oni dva si nechali chaty postavit od melouchářů. Martin Boryš mi to v jedné ze světlých chvil vysvětlil: Komu v operním divadle přeleze hlas notovou osnovu, může si diktovat plat. Trenér Říman, když přišla řeč na peníze, mávl rukou; nemusel na ně myslet. A to prý nebylo nic proti tomu, jak jsou trenéři placeni dnes. Ploty našich zahrad sousedily, občas jsme se přes ně pozdravili. Všichni tři jsme se tu sešli málokdy. Někdy jsme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186141
prohodili pár slov. Proprali jsme naše potomky, zejména dcery a snachy, které by odtahaly všechno, co se urodilo. Hlavně meruňky, kterým se tady pod kamenitým svahem dařilo. Doopravdy jsme se poznali až druhý rok po „sametu“, a to díky Mařence. Mařenka, jediná stálá obyvatelka naší osady, otevřela v domku dole u silnice maličký koloniál, požehnání pro všechny chataře. Nemuseli jsme nikam jezdit na nákup, všechno potřebné jsme dostali u ní. Libovali si i lidi z města, kteří se tu stavovali cestou na víkend, přes týden tu posedávali šoféři náklaďáků. Mařenka byla chudák. Když se v devatenácti vdávala, mohla předvádět modely; ukazovala nám fotky. Působením nějakých žláz během dvou let znásobila objem, zmohutněla tak, že připomínala medvědici. Obličej nabyl podobu měsíce, nedotčeny zůstaly jen její krásné bronzové vlasy. Muž se s ní rozvedl, upíjí se kdesi na šachtě. Napolykala se prášků, nadržela diet, natrápila se. Zuřila, když ji někdo litoval. Říct, že jsme ji my tři milovali, by byla nadsázka. Vzniklo mezi námi laskavé porozumění. Také tento příběh se odehrává kvůli ní. Navzdory vraždám, které se už staly, a přestože i já budu zavražděn, nejde o případ kriminální. Sport je v něm přítomen jen jako prostředek, hybnou pákou děje je umění… Můj Vasja, který se o patro níž chystá, že mě zabije, zkoušel nazdvihnout padací dveře. Poctivě při tom hekal, ale nehnul s nimi. Teď sedí dole na schůdku, přemýšlí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186141