háchovce či na fašisty, je pseudoproblém vytvořený dodatečně pod vlivem proslulého velikášství českých fašistů. Pro žádného skutečného politika tato otázka vůbec neexistovala. Díky ubožáctví háchovců dostali nacisté zadarmo nejen zdroje země, ale i obyvatelstvo, vyzývané k práci „pro národ“, a dokonce měli bez vlastního přičinění zaručen i bezvadný chod správy. Kdyby se orientovali na fašisty, měli v okamžiku proti sobě na všech úsecích pasivní rezistenci nebo i přímou sabotáž, nehledě na obtíže při výměně garnitur a na absolutní neschopnost českých fašistů cokoli řídit. Těžko říci, zda nacisté v roce 1939 také chápali, jaká výhoda je v tom, že dostali do spárů loajality vedoucí českou garnituru s určitou autoritou v národě, a jak toho budou moci po léta využívat. Tolik je však jisto, že háchovská opozice je nemohla nijak přivést do rozpaků – s podobným problémem se už setkali a úspěšně ho vyřešili, když po svém „Machtergreifung“ zlomili podobně loajální buržoazní opozici německou. Ba dokonce jistá míra veřejně předváděné opozice háchovců jim musela vyhovovat právě s ohledem na českou společnost, právě s ohledem na to, že ona jim umožnila tuto jedinečnou kalkulaci, protože ona jim umožnila nahodit ohlávku a potom nenápadně, ale jistě nasazovat pouta a přitahovat je stále a více. „Troufám si tvrdit, že nikdy nebylo v Čechách tak zle jako za druhé republiky. Jeden by byl snědl druhého ze zoufalství nad tím, že jsme opouštěni všemi. Národ jako by si byl nalomil páteř; bylo to mizerné mravní ovzduší, kálelo se do vlastního hnízda, bylo to bahno plné infekce. Když přišli Němci, ti ledoví muži, spousta endemických bakterií pohynula mrazy. Společné nebezpečí nám napravilo hlavu, Češi se vzpamatovali. Přes udavače a kolaboranty, kterých byla přece jen mizivá menšina, sevřeli jsme se zase v jeden národ, který jednomyslně věděl, co chce: svobodu, vyhnat je.“29
29 Marie Pujmanová, Zase na světle božím, Kritický měsíčník 6, 1945, č. 1, 27. 6., s. 40.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186109
To je svědectví Marie Pujmanové, pro niž jsou charakteristické její hluboké postřehy dobového myšlení. Je ovšem psáno ve vítězné atmosféře roku 1945 a přenáší ji poněkud do samých počátků. Nicméně základní postřeh o velkém sjednocení myslí je autentickým dojmem roku devětatřicátého. Vystihuje také, jak nahlíželi na politický boj za druhé republiky ti, kdož se ho sami nezúčastnili.30 Obdobně jako Pujmanová hodnotí situaci Bedřich Václavek, který v květnu 1939 psal o „jednomyslnosti všeho českého lidu, která si nyní hledá i formy organizační“.31 Vítězslav Nezval v druhé části svého Historického obrazu vystihl obecné vyjasnění verši „Ten tak vlídný, usměvavý, pohostinný lid, nasadil si pyšnou masku – klid, jen klid, jen klid!“ a známým obrazem věřícího národa. 32 Kronikář města Chocně píše: „[...] je tu opravdová snaha po jednotě: jsme jednotni tím, že se snažíme zachránit před Němci, co se jen dá, a zachovat z našeho českého, co jen půjde. A všechny ty autoritativní formy [rozuměj háchovské – J. T.] bere většina [...] jako nezbytnou a vnucenou komedii, kromě snad několika politických primitivů, kteří věří tomu, že takové násilné nakomandování do jakési jednoty znamená i sílu [...]“ (v pasáži o masovém vstupu do Národního souručenství).33 Pocit sounáležitosti a národní jednoty především je hlav-
30 V tom je dojem Marie Pujmanové odlišný od hodnocení těch, kdo za druhé republiky sváděli boj s pravicí (například Bedřich Václavek, Julius Fučík); právě to je však charakteristické pro mínění většiny, pro obecnou nechuť k polemikám a touhu po národním sjednocení. Tím spíše je pak cenné shodné svědectví o době pobřeznové. 31 Bedřich Václavek, Poesie a národní pospolitost, Index 11, 1939, č. 3, květen, s. 34–37 [signováno Petr Bok], cit. dle B. V., Tvorba a společnost, Spisy B. V., sv. 11, Praha, Československý spisovatel 1961, s. 277–280, 349. 32 Vítězslav Nezval, Historický obraz, část I–III, Praha, Melantrich 1945, s. 39. 33 Karel Bárta, Válečná kronika Chocně, část I., Choceň, Místní rada osvětová v Chocni 1948, s. 102. Jde o poválečné kronikářské zpracování na základě deníkových záznamů, vedených tajně během okupace městským kronikářem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186109
ním rysem ovzduší na počátku okupace. Komu a čemu posloužil tento pocit? Materiály se často zmiňují o tom, že Háchův postoj byl již v té době kritizován nejen uvědomělou levicí, ale vůbec většinou českého obyvatelstva. Například politická zpráva Sicherheitsdienstu (SD) hlásí: Nemůže být pochyby o tom, že Háchův postup, který vedl ke zřízení Protektorátu, nebyl – až na malé výjimky – oceněn a pochopen českým celkem, a že je naopak veskrze odmítán.34 (Dobový vtip: Co znamená značka na autech WH? – Wěnowal Hácha.35) Avšak skutečně všenárodní zájem na zachování přeludu autonomie setřel ostří této kritiky. A poněvadž vůle národa se nerealizovala svobodně, nýbrž v řečišti usměrněném Němci (kteří neodlučně spojili otázku autonomie s garniturou háchovskou), stal se z celonárodního zájmu na autonomii zájem na háchovcích. Je to tedy paradox samých dějin, že další krok na cestě národní zrady zlepšil Háchovo postavení v národě. Háchovci tedy vlastně dosáhli (uvnitř národa ovšem) protidemokratické totalitarizace, jednoty, o niž usilovali během druhé republiky. Odpor demokratické opozice byl zlomen, poněvadž se většině národa zdál neaktuální. A háchovci se stali ne sice jedinými reprezentanty vůle národní, přece však silou, která byla respektována uvnitř celonárodní protiněmecké opozice, která měla centrální místo v ní již proto, že jednotným zájmem této opozice bylo zachování autonomie (= Háchy). Tak se vyhranilo na počátku okupace pevné kolektivní vědomí českého národa nikoli proti háchovským kapitulantům, nýbrž ruku v ruce s nimi a s jejich významným vlivem; ostatně tomu napomohl odchod zkompromitovaného Berana – „Hitlerova skopce“ – a nástup nezkompromitovaného a statečného generála.
34 SÚA – SÚ, sbírka T, 114–9–22, zpráva z března 1940. 35 Karel Bárta, c. d., s. 97.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186109