98
Mezinárodní obchod v 21. století
Celní sazby státu jsou obsaženy v celním sazebníku, což je úřední seznam, ve kterém jsou každému zboží přiřazeny celní sazby. Podle údajů Světové celní organizace (World Customs Organization – WCO) používá 200 států světa, reprezentujících 98 % světového obchodu, pro rozdělení zboží v celním sazebníku Harmonizovaný systém popisu a číselného označování zboží (Harmonized Commodity Description and Coding System). Tento systém byl vyvinut v působnosti WCO v osmdesátých letech minulého století a jeho cílem je usnadnit procedury obchodu odbouráním nákladů na udržování různých klasifikací zboží v různých zemích. Harmonizovaný systém člení všechna zboží do dvaceti jedné části a do 97 kapitol. Z toho 24 kapitol je rezervováno pro zemědělské zboží a potraviny, další kapitoly slouží k začlenění surovin, chemikálií, průmyslového a dalšího zboží. Každé zboží je v HS popsáno a je mu přidělen číselný šestimístný kód (H. S. code). Celní sazebník sice může obsahovat jenom jednu celní sazbu pro dovoz konkrétního zboží, v praxi je však jeho obsah bohatší. Mezi základní sazby celního sazebníku patří všeobecná sazba (stanovena autonomně), sazba podle MFN (na základě dohody, nižší než všeobecná), sazby plynoucí z recipročních preferenčních dohod, jednostranné preferenční sazby pro některé státy nebo skupiny států, přístup na trh bez cel a bez kvót (pro nejméně rozvinuté země). V celních sazebnících vyspělých i rozvojových zemí se velmi často objevuje tzv. eskalace tarifů, to znamená, že celní sazba je tím vyšší, čím vyšší je úroveň zpracování produktu (čím vyšší je přidaná hodnota). Na citlivé výrobky jsou uplatňovány vysoké tarify, které se nazývají tarifní špičky. Za tarifní špičku je ve vyspělých zemích považována celní sazba přesahující 15 %. Pro regulaci dovozu tarifními opatřeními je důležité, jestli jsou jednotlivé celní sazby mezi sebou provázané a jestli stanovení jejich výše je provázané s ostatními záměry a opatřeními obchodní politiky. Netarifní překážky obchodu, respektive netarifní obchodní opatření, jsou užívány v obchodních politikách států jako nástroje protekcionismu, ať už s cílem podpory rozvoje domácí ekonomiky nebo pro ochranu před nekalými obchodními praktikami zahraničních subjektů. Původně se vyvinuly jako doplněk tarifních opatření, v současné době jejich význam převyšuje význam celních nástrojů. Za netarifní překážku je pokládáno každé opatření (kromě cel), které může nějakým způsobem ovlivnit obchod. Seznam netarifních obchodních opatření je velmi obsáhlý a nemůže být zcela vyčerpávající, neboť v politikách jednotlivých států přibývají nová opatření zejména s nepřímými dopady na obchod. Tříděním netarifních opatření se zabývala například Konference OSN pro obchod a rozvoj (UNCTAD) nebo Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD).8 Vzhledem k tomu, že netarifní opatření jsou v literatuře9 obsažně popsána, je dále uveden jen přehled základních skupin. Podle klasifikace UNCTADu byla netarifní opatření rozdělena do následujících skupin (často se jedná o opatření, jejichž vazby na obchod a jeho regulaci nejsou na první pohled zřejmé):
8
9
[Bora 2002] Bora, B., Kuwahara, A, Laird, S., UNCTAD 2002; Walkenhorst, P., Fliess, B., OECD 2003 Např. [Štěrbová 2009] In: Kubišta, V., aj. Mezinárodní ekonomické vztahy. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň.
Mezinárodní obchod v 21 století.indd 98
22.11.2010 11:14:19 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186072
Obchodní politika
• •
• • • • •
99
paratarifní opatření (celní přirážky, dodatečné daně a přirážky, vnitřní daně a přirážky uvalované na dovoz, povinné celní ohodnocení dovozu, tarifní kvóty, opatření ke kontrole cen, povolení dovozu v návaznosti na exportní výkonnost), finanční opatření (administrativní stanovení cen, dobrovolné limity vývozních cen, různé přirážky a odvody z cen, antidumpingová opatření, vyrovnávací opatření, dobrovolná limitace vývozních cen, požadavek placení předem, souběžně existující rozdílné směnné kurzy, restrikce na alokaci deviz, regulace způsobu placení za dovoz, opožděný transfer deviz, dovozní depozita, centrální vyhlášení fixního směnného kurzu), automatická licenční opatření (automatické licence a monitorování dovozu), kvantitativní opatření (kvóty, neautomatické licence dovozu, zákazy dovozu, omezení vývozu, dobrovolná omezení vývozu), monopolistická opatření (stanovení jediné dovozní organizace, povinné využití národních služeb v pojištění, dopravě apod.), technická, sanitární a fytosanitární opatření (technická regulace, inspekce před naloděním, speciální celní formality, požadavky na nezávadnost potravin a na zachování zdraví zvířat a rostlin), opatření na kontrolu výroby a vývozu (výrobní a vývozní subvence, zákaz vývozu a zdanění vývozu – podrobněji podkapitola 3.1.3).
Zajímavé jsou výsledky analýz užití netarifních opatření v obchodních politikách jednotlivých zemí, které uskutečnilo OECD. Podíl procedurálních a administrativních překážek, v jejichž důsledku dochází ke zvýšení transakčních nákladů obchodu, se stále zvyšuje. Z hlediska frekvence a účinků v jednotlivých sektorech obchodu jsou netarifní opatření používána především v obchodě se strojírenskými výrobky, zemědělskými produkty a chemikáliemi, nejvíce zatížen je obchod zemědělskými a potravinářskými produkty, textilem a surovinami. Z hlediska regionů jsou netarifní opatření využívána nejvíce ve státech východní Asie a Tichomoří, v Evropě, střední Asii; relativně méně ve státech Severní Ameriky, jižní Asie, Jižní Ameriky a Karibské oblasti. Tato opatření jsou minimálně využívána ve státech Blízkého východu, severní Afriky a subsaharské Afriky.
3.1.5 Autonomní a smluvní nástroje Členění nástrojů obchodní politiky na autonomní a smluvní vyplývá z jejich právního základu. Autonomní nástroje jsou implementovány do obchodní politiky na základě jednostranného rozhodnutí suverénního státu, smluvní nástroje vstupují v platnost na základě mezinárodních ujednání s jinými suverénními státy. I když nástroje autonomní bývají historicky označovány jako primární a jsou k nim tradičně přiřazována cla, v současné době státy upravují autonomně svou obchodní politiku jen v těch částech, ve kterých nejsou vázány mezinárodní smlouvou se specifickou úpravou vzájemných obchodně-politických režimů. Z hlediska např. cel je tedy možno hovořit o autonomním nástroji pouze v případě všeobecné celní sazby; ostatní sazby vyplývají ze smluvních ujednání nebo sjednaných pravidel. Základním smluvním rámcem pro obchodní politiku většiny států světa jsou dohody a ujednání WTO. K autonomnímu rozhodování státu o obchodní politice tedy může docházet pouze v souladu s pravidly a závazky přijatými v mezinárodním obchodním systému. Míru autonomnosti v rozhodování státu je možno nejlépe ukázat na příkladu tarifních nástrojů a jejich výše. Vezmeme-li v úvahu strukturu celních sazeb, zcela autonomní jsou státy v určení všeobecné celní sazby, kterou členové WTO mohou stanovit pouze ve vztahu
Mezinárodní obchod v 21 století.indd 99
22.11.2010 11:14:19 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186072
100
Mezinárodní obchod v 21. století
k nečlenům. V rozhodnutích o výši cel na průmyslové a zemědělské zboží vůči členům WTO jsou vlády limitovány jednak doložkou nejvyšších výhod a podmínkami výjimek z této doložky, jednak svým konkrétním závazkem ohledně každé tarifní sazby (tj. horní nepřekročitelné výši tarifu). Až do výše zavázané celní sazby se stát může autonomně rozhodovat o výši skutečně aplikovaného cla a může přístup na svůj trh autonomně liberalizovat, a to vždy vůči všem partnerům (MFN). Dohody WTO však povolují také výjimky z poskytování MFN, a to na recipročním základě pro dohody o volném obchodu a celní unie, proto celní sazebník obsahuje cla (nižší než MFN), která vyplývají z bilaterálních nebo vícestranných dohod; autonomnost rozhodování státu o výši cla je potlačena sjednáním podmínek dohody. Další legální výjimka z MFN je udělení preferencí rozvojovým a nejméně rozvinutým zemím. Jedná se o jednostranné, nediskriminační a obchodně nepodmíněné udělení preferencí. V tomto případě je míra autonomie v rozhodování státu o výši cla relativně vysoká (limitována pouze pravidly GSP a výší sazby MFN), avšak jen do doby, než jsou tyto preference povinně notifikovány ve WTO. Poté se jejich horní hranice stává nepřekročitelnou a preference jsou závazkem a zároveň smluvním nástrojem. Pokud jde o netarifní opatření, stát má relativně vysokou míru autonomnosti v jejich zavádění nebo naopak v jejich nevyužívání, což plyne z jejich množství, rozličnosti a řady modifikací. Řada netarifních opatření je upravena dohodami WTO, avšak nikoli všechna existující. Složité je určení autonomnosti v případech opatření přijímaných mimo obchodní politiku a mimo oblasti upravené dohodami WTO. Pokud pro danou oblast neexistuje žádná další mezinárodní smlouva, státy aplikují autonomní opatření jako výsledek své suverénní moci. I v případě implementace neregulovaných netarifních opatření nebo opatření mimo obchodní politiku platí mezinárodní smluvní pravidlo, že nesmí dojít ke zhoršení přístupu na trh pro obchodní partnery, v opačném případě hrozí otevření obchodních sporů. Je možno shrnout, že stát sice uplatňuje autonomní nástroje, avšak pouze ve smluvním, byť ne zcela jasně definovaném rámci. Smluvním rámcem obchodní politiky však nejsou jen dohody WTO, ale také obchodní dohody, dohody o volném obchodu, o integračních seskupeních, dohody komoditní atd. Při zavádění nástrojů obchodní politiky by měla být respektována také obchodní a související ustanovení ostatních mezinárodních dohod, kterými je stát vázán. Právní ujednání vytvářející rámec obchodní politiky jsou nazývána obchodními smlouvami. V literatuře10 najdeme výklad obchodních smluv, které se odlišují od obchodních dohod. Smlouvou se rozumí politické ujednání, které upravuje vzájemné hospodářské vztahy mezi smluvními stranami a stanovuje pro tyto vztahy rámcovou úpravu právního postavení fyzických a právnických osob jedné smluvní strany na území strany druhé (tzv. arestační doložka). Je to nejstarší obchodně-politický smluvní nástroj, ve kterém jsou ujednání o podmínkách vzájemné výměny zboží formulována jako doložky (např. doložka reciproční, paritní, nejvyšších výhod, o opatřeních a postupech v případě problémů v platební bilanci) a konkretizace vzájemných vztahů je formulována ve zbožových a kontingentních listinách, které jsou závazkem státu nebránit vzájemné výměně zboží ve sjednané struktuře a objemu. Doložka nejvyšších výhod znamená, že jakákoli výhoda poskytnutá jakémukoli obchodnímu partneru je poskytnuta automaticky také partneru smluvnímu. Tato doložka se v minulosti používala také jako podmíněná – vázaná na splnění určitých podmínek. Pro doložku paritní se nyní užívá název národní zacházení a znamená, že se všemu zboží,
10
Např. [Baláž 2010] nebo [Pipek 1996]
Mezinárodní obchod v 21 století.indd 100
22.11.2010 11:14:19 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186072