Pavouci znehybněli. „Amen ve jménu Pána země!“ ozvalo se v odpověď zvolání lidí, kteří tam byli s ní. Nazývala je svým stádem. „Buď pochválen. Chudým připadne jeho zem a po nich zvířa tům a těm nejmenším stvořením Pána. Králové nebes!“ Chlapec naslouchal. Co to znamená? „Buď pochválen!“ volal každý v pokoji za dveřmi. „Králové nebes!“ „Těla bohatých budou znetvořena utrpením za jejich hříchy! Záře jejich zlata a majetku zčerná jako prach. Slabí a bezmocní budou odměněni. Ta odměna bude naše a pak jejich.“ „Naše a pak jejich! Naše a pak jejich!“ skandovali. Věděl, že brzy začnou zpívat. A tancovat. Divoké veselí. „Žalm kusadel!“ vyřvávala matka. „Žalm úlu a křídla! Slabí a bezmocní!“ „Slabí a bezmocní.“ Začali zpívat. Chlapci poskočilo srdce. Roztančili se; výkřiky a dusot po prkenné podlaze – v božím rytmu, jak mu vysvětlila matka – otřásaly celým stavením. Starý dům se třásl. V kuchyni drnčely hrnce a pánve a spolu s nimi jeho pokoj, sklep. Všichni to cítili. Možná to cítil i bůh a všímal si toho. Nebo satan. Matka tolik mluvila o satanovi a křičela, když znovu a znovu šlehala páskem. Milovala ho. Chlapec věděl, že ho miluje. Když plakal, políbila ho na čelo a uklidňovala ho; říkávala, že on za nic nemůže, že to není jeho vina. A někdy v noci mu čítávala z bible tak dlouho, dokud neusnul. Pokud ho miluje, proč ho zavírá do sklepa? Proč ho mlátí pás kem? Co to znamená? Ve tmě začali pavouci zase lézt.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185996
14 New York, 2003 Cestou na radiologii kývala Anna na pozdrav známým, které potkávala v široké korkové hale Kincaidovy nemocnice. Některým lidem připadalo nemocniční prostředí depresivní, jí naopak efek tivní pořádek a řád, zažitá jednotvárnost i pach dezinfekce zcela vyhovovaly. Kromě pacientů všichni víceméně věděli, co v tako vém prostředí mohou očekávat. Alespoň donedávna tomu tak bylo. Skrze skleněné dveře s nápisem RADIOLOGIE vrhla letmý po hled do čekárny, aby zjistila, kolik tam sedí lidí. Byla doba ranního snímání a někdy se také dělala poslední předoperační rentgenová či ultrazvuková vyšetření. Obsazená byla asi polovina židlí a čalouněných lavic. To bude hektické ráno. Anna otevřela neoznačené šedivé dveře, jimiž vešla do přijíma cího prostoru před svou kanceláří. Ida, její puntičkářská šedivějí cí asistentka, už seděla za stolem. Oknem do místnosti dopadaly paprsky slunce, na Idině stole tiše rachotila tiskárna. Záře ranního zlatavého slunce se dala téměř nahmatat. Když Ida postřehla, že přišla Anna, přestala ťukat do kláves nice a otočila se k ní. Pracovaly spolu pět let, a pokud nechtěly, aby je zaslechl někdo nepovolaný, naučily se dorozumívat bez mluvení. Pohybem hlavy Ida Anně naznačila, že na ni v kanceláři někdo čeká. Anna věděla, že jde o někoho z nemocničního perso nálu nebo někoho, s kým má domluvenou schůzku. Možná ten nový obchodní zástupce společnosti Central Medical, který s ní chtěl mluvit o pozitronovém tomografu, jejž si nemocnice před časem objednala. Nakonec však uvítala vysokého muže s protáhlou spodní če listí a rozevlátými šedivými vlasy v elegantním hnědém obleku – doktora Herberta Finlaye, šéfa správní rady Kincaidovy nemoc 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185996
nice, což v nemocničním žargonu znamenalo totéž, co výkonný ředitel jakékoliv jiné společnosti. Opíral se zadkem o okraj jejího stolu a nakláněl se dozadu, paže složené na břiše. Na jeho zápěs tí se ve slunečním světle proudícím dovnitř oknem třpytily zlaté manžetové knoflíčky. Když zvedl pohled od naleštěných temně rudých mokasínů k Anně, usmál se. Ta se však, když se pozdravili, úsměvem oklamat nenechala. „Hrozně nerad kazím tohle hezké ráno,“ začal Finlay, narovnal se a obrátil se směrem k Anně, která přešla za pracovní stůl, odlo žila na něj diplomatku a přisunula si křeslo. Zůstala ale stát. „Vineova stížnost?“ „Bohužel. Je mi líto, Anno, ale už to není jen stížnost, jsme v soudním řízení. Kontaktovali nás právníci. Dnes ráno podala rodina žalobu.“ Teď Anna ztěžka usedla do křesla. Rozčilením a – bůh jí pomoz – i pocitem viny celá zrudla v obličeji. Já jsem nic neprovedla. Proč to ze sebe nemohu setřást? Proč mě pořád pronásleduje pocit viny? „To opravdu věří tomu, že chvilkový zmatek zamíchal axiálními snímky a způsobil synovo kóma? Když problém objevili a ozná mili, bylo už dávno po operaci. Doktoři ji mohli pěkně podělat, to ano, ale v tomto případě to neudělali. V tomto případě to prostě nehrálo roli.“ „Není podstatné, co si rodina myslí,“ odvětil Finlay. Stál teď opřený vahou na jedné noze, ruku zastrčenou v kapse. Nenucený, bezstarostný postoj. Finlayovo držení těla Annu docela často vy táčelo. „Podstatné je, co rodina tvrdí.“ „U toho chlapce nastala alergická reakce na anestetikum,“ ne přestávala se Anna rozčileně bránit. „Není běžná, ale stává se. Jestli chtějí někoho soudit, měli si vybrat anesteziologa.“ „Víš dobře, že anesteziologové nejsou našimi zaměstnanci, An no. Jsou vázáni smlouvou o provedení práce. Kromě toho, nemoc nice mají obvykle větší finanční zdroje než jednotlivci.“ „Spravedlnost!“ odfrkla Anna znechuceně. „Můj muž kdysi pro spravedlnost nasazoval krk a od něj vím, jak je vzácná a jak zřídka se objevuje hlavně mimo oficiální instituce.“ „Obávám se, že má pravdu.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185996