Kapitola 3
Interpretace práva v teorii a praxi a právní argumentace
●● Zásada zákazu zneužití vlastnického práva znamená zákaz zneužití vlastnictví na újmu práv druhých. Vlastnické právo rovněž nemůže být zneužito jednáním činěným v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem (čl. 11 odst. 3 LZPS). ●● Zásada zákonnosti omezení vlastnického práva je jedním z projevů zákonnosti, když vyvlastnění ve formě zbavení či omezení vlastnického práva je možné pouze za splnění kumulativních podmínek, a to: a) na základě zákona, b) ve veřejném zájmu, c) za náhradu (čl. 11 odst. 4 LZPS). ●● Zásada práva na spravedlivý proces, vyjádřená slovy „každý má právo domáhat se svého práva před nestranným a nezávislým soudem“. Je zásadou spadající do oblasti procesního vymáhání subjektivních práv. Tato zásada plní svoji praktickou funkci především v okamžiku, kdy se poškozená fyzická či právnická osoba rozhodne účinně bránit a domáhat se realizace hmotněprávních norem a sankcí za jejich porušení (čl. 36 LZPS). ●● Zásada přezkoumatelnosti správního rozhodnutí soudem je vyjádřena tak, že „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen nezákonným rozhodnutím správního orgánu, může se s žalobou obrátit na soud“. Zásada je významná především v souvislosti se zásadou rovnosti subjektů civilního řízení. Ve správním řízení vystupuje správní orgán z mocenského hlediska, tj. sám rozhoduje mimo jiné též o svých právech, resp. o právech státu. Naproti tomu soudní orgány jsou zásadně nestranné a rozhodují podle zásady rovnosti účastníků soudního řízení (čl. 37 LZPS). Zásady civilněprávní jsou následující: ●● Zásada autonomie vůle a smluvní svobody je vyjádřena tím, že každý subjekt má na zvážení, zda učinit právní úkon, s kým učinit tento právní úkon, jaký bude obsah právního úkonu a jaká bude jeho forma. ●● Zásada rovnosti subjektů je projevem soukromoprávní metody právní úpravy. To má za význam, že žádný ze subjektů nemá právo rozhodovat o právech a povinnostech subjektu druhého, neplatí zde tedy nadřízenost a podřízenost, podobně jako je tomu v právu veřejném. ●● Zásada „práva náleží bdělým“ (vigilantibus iura scripta sunt) je zásadou, jež má upozornit na skutečnost, že právo je nástrojem v rukou schopných. 91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185994
Kapitola 3
Interpretace práva v teorii a praxi a právní argumentace
●● Zásada občanskoprávního obratu je nikoliv zásadou, ale kategorií zásad, jež v sobě zahrnuje zásadu, že smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda), zásadu, že zákon nepůsobí zpětně (lex retro non agit), zásadu ochrany nabytých práv, zásadu ochrany práv třetích osob (nelze bez vědomí zasahovat do práv a povinností třetích osob) a zásadu ochrany dobré víry (význam tkví v poskytnutí ochrany subjektům, jež při svém jednání nevěděly o právně významných okolnostech, případně o nich nebyly povinny vědět). ●● Zásada zákazu zneužití občanských práv (§ 3 odst. 1 OZ) znamená, že soud nepřizná nárok jednání, k němuž je sice subjekt formálně oprávněn, avšak které je svojí povahou šikanózní. V praxi jde zpravidla o jednání, jež bychom mohli popsat tak, že účelem výkonu práva není faktický prospěch oprávněného, avšak výkon práva byl učiněn pouze či především s účelem poškodit jiný subjekt – povinného.91
3.3 Výklad dle výkladových pravidel specifických pro konkrétní právní předpis Výklad dle výkladových pravidel specifických pro konkrétní právní předpis je výkladem realizovaným dle zákonných ustanovení, přičemž ona zákonná ustanovení dávají interpretovi určité zákonné mantinely, jak si má primárně při výkladu počínat. Tento typ interpretace se však již nevztahuje k interpretaci právních předpisů. Interpretace právních předpisů je realizována postupem výše uvedeným, tj. na základě obecných právní teorií uznávaných postupů při interpretaci právní normy a na základě obecných zásad právních a zásad odvětvových. Interpretace dle výkladových pravidel specifikovaných konkrétním právním předpisem se vztahuje k právním úkonům subjektů práva, jež dle tohoto právního předpisu učinily a jež budou také v souladu s výkladovými právními předpisy toho kterého právního předpisu vykládány.
Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno : PrF MU – Doplněk, 1993, s. 16 a násl., KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. vydání. Praha : ASPI, 2002, s. 47 a násl.
91
92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185994
Kapitola 3
Interpretace práva v teorii a praxi a právní argumentace
3.3.1 Interpretace právních úkonů dle občanského zákoníku Občanský zákoník obsahuje svá výkladová pravidla v ust. § 35 odst. 2 a 3. Občanský zákoník odlišuje způsob výkladu právních úkonů podle toho, zda se jedná o právní úkon vyjádřený slovy či nikoli. Je-li právní úkon vyjádřen slovy, OZ uvádí, že tyto právní úkony je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu se svým projevem. Příkladem může být situace, kdy oprávněná dle ust. § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyzvala povinného k vydání rodinné vily, a to aniž by ve výzvě požadovala rovněž pozemek nacházející se pod rodinnou vilou a přilehlou zahradu. Je však jednoznačné, že ač výslovně oprávněná o tyto přilehlé nemovitosti nepožádala a ač se jedná o samostatné nemovitosti, bylo její vůlí vrácení nejen rodinné vily, ale též přilehlých nemovitostí. Ústavní soud při svém výkladu § 35 odst. 2 OZ považoval právní úkon oprávněné za takový, kterým se domáhá nejen rodinné vily, ale rovněž přilehlých nemovitostí.92 Současně Nález Ústavního soudu ze dne 28. 9. 1998, sp. zn. IV ÚS 189/98: „K podstatným znakům toho, co je v teorii, vztahující se ke skladbě spisovné češtiny, označováno jako výpověď (o něčem), náleží i to, že má vždy nějakou komunikativní funkci, tj. jest míněna a ‚platí‘ vůči adresátovi kupř. jako oznámení, otázka, výzva apod. Interpretace výpovědi, tedy i výzvy, je jazykově chápána jako porozumění tomu, co se v ní říká a proč (s jakým cílem, záměrem) byla produkována. Důkazem úspěšnosti její správné interpretace jsou adekvátní reakce adresáta, jak tomu bylo nepochybně i v daném případě, kdy na slova ‚sdělení našeho eventuálního nároku [na‘] reagoval vedlejší účastník tak, že se stěžovatelem jednal jako s oprávněnou osobou. Jiným důkazem správné interpretace záměru, s jakým je výzva produkována, bývá i to, že adresát použije slova vystihujícího právě sledovaný záměr, což se v projednávané věci stalo tím způsobem, že vedlejší účastník sám použil pojmu restituční nárok. Cílem výpovědi s funkcí výzvy je přimět adresáta k realizaci nějaké činnosti, k čemuž v daném případě rovněž došlo žádostí vedlejšího účastníka o doplnění restitučního nároku o potřebné doklady. Jinými slovy, výpověď s komunikativní funkcí výzvy nemůže postrádat imperativní podtext, a tento podtext v projednávané věci také nepostrádá, neboť po vedlejším účastníku se požaduje zaujetí stanoviska k obsahu žádosti, přičemž vedlejší účastník v souladu s tímto imperativem také jednal. Souhrnně vyjádřeno, vedlejší účastník sám v počáteční fázi chápal stěžovatelovo podání jako vybídnutí k realizaci určité činnosti, resp. určitých úkonů, tedy jako výzvu, na kterou také adekvátním způsobem reagoval. Ústavní soud má proto vzhledem ke všem uvedeným okolnostem za to, že stěžovatel, jednající se souhlasem ostatních stěžovatelů, v inkriminovaném podání projevil vůli, aby předmětné nemovitosti byly vráceny, jsou-li pro to splněny předpoklady, i když tak učinil jiným slovním vyjádřením, než výslovným uvedením termínu vydání. Takový výklad projevu vůle stěžovatelů odpovídá i účelu a funkci zmíněného
92
93 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185994