„Tyhle tituly nejsou pro oči zaměstnavatele vhodné,“ vysvětluje Elina se skloněnou hlavou. „Tak se podíváme, kolik toho tenhle zaměstnavatel snese,“ směje se pan Lundbohm a balíčky jeden po druhém rozbalí. Nejprve vytáhne román Násadka na pero Elin Wägnerové. „Wägnerová a Keyová…“ pronese Hjalmar Lundbohm. „Ano,“ přitaká Elina. „A Stella Kleveová.“ Oba vědí, co si ten druhý myslí. Mladá učitelka sympatizuje se spisovatelkami, které pokládají lásku za důležitější než sňatek. Ta dívka si kupuje knihy, říká si Hjalmar Lundbohm. To proto má tak okopané boty a obnošený kabát. Přepadne ho touha nakoupit jí šaty. Krásnou halenku. Kraj kovou. V dalším balíčku objeví Skvrny a cáry Gustava Frödinga. U téhle básnické sbírky je jasné, proč musí být zabalena do papíru. Fröding dokonce kvůli jedné z těch rozverných básniček čelil žalobě. Elina Frödinga miluje. Jak může někdo jeho básně pokládat za nemravné? Jsou plné pocitu osamělosti a touhy po lásce a blízkosti. Kolikrát jí právě Fröding poskytl útěchu, když sedávala sama ve třídě? Vždycky na tom byl hůře, vyobcovaný na okraj společnosti. „Ve skutečnosti nemusel zemřít tak mladý,“ řekne Elina. A Hjalmar Lundbohm okamžitě zavře oči a zarecituje: Zaprodal jsem duši pití v knajpě už sedím celý věk útěchu hledám u štětek toť mé trudné živobytí. Na chvíli se rozhostí ticho. Elina není schopna slova. Muž, který recituje Frödinga. Recitoval správně uměřeným tónem, nikoli příliš emocionálně. Text mluví sám za sebe. Mezi slovy „pití“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185783
a „v knajpě“ udělal krátkou odmlku, takže měl člověk téměř dojem, že to skládá on sám, že hledá slova, že hledá všechno, co hledá ona. Všechno, co dokáže utišit horečku, kterou někdy trpí, i ten neklid a osamělost. Hjalmar Lundbohm sedí bez hnutí s přivřenýma očima, jako by snil. Měla bych ho políbit, napadne ji a pocítí úžas nad tak náh lou touhou. Okamžitě se napomene, že je to přirozeně hloupost. Zrovna se s ním seznámila. Je mnohem starší. Navíc obtloustlý. Ale pak se zadívá na ty přivřené oči s těžkými víčky a ústa, která se před malou chvílí lehce zkřivila bolestí, když klidným, měkkým hlasem vyjádřil svou touhu slovy někoho jiného. V té chvíli v něm vidí mladého muže, ba téměř chlapce. Chce ho poznat. Všechny jeho tváře. Chce vědět všechno. Chce ho políbit. Chce, aby jí patřil. „Přesně tak,“ povzdychne si Líza. „V knajpě už sedím celý věk, útěchu hledám u štětek. Jo, jo, úplně jako můj Johan Albin, než jsme se poznali. Teď už nepije. Ale počkat, já mám přece taky knížky.“ Z jedné truhly vytáhne svůj příspěvek do knihovny. Hjalmar Lundbohm se probere a nad tituly jako Za stažený mi závěsy a Sladkost hříchu spokojeně bručí. Nasadí si cvikr, chvíli listuje nazdařbůh a pak přečte: „Leo pold ji pomalu přitáhl k sobě. Bílá růže jí přitom sklouzla po krku a zasypala ji stovkami okvětních lístků. Má nejmilejší, zašeptal a zahleděl se jí toužebně do očí, které k němu vzhlížely. Pak jí vtiskl na rty dlouhý, žhavý polibek.“ Teď zavře oči zase Líza a naslouchá mu jako kázání v kostele. „Nádhera,“ vyhrkne, když ředitel dočte. Hjalmar Lundbohm se pobaveně usměje. „No ne,“ dobírá si ho Elina. „Tak pak ředitel se posmívá červené knihovně a románům pro služky? Protože podobné knížky mám taky.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185783
Rozbalí několik balíčků v hnědém papíru s šestákovými romány a rodokapsy. Jsou mezi nimi detektivky se Sherlockem Holmesem a Nickem Carterem a samozřejmě knihy z pera švédského dobrodruha Duseho o detektivu Leu Carringovi. Vlastní také dobrodružné knihy a romantické příběhy z Divokého západu, strašidelná vyprávění a milostné romány nejpopulárnější švédské spisovatelky Jenny Brunové. Vzduch zhoustne, jak se to v něm hemží plesy, spory o dědictví, vraždami, chudými venkovskými děvčaty, ze kterých se stanou pravé dámy, věřiteli, opiovými doupaty, zlatokopy, piráty, vylupovači hrobů, zhrzenými a zakázanými láskami, pošlapanými nadějemi, špiony, žárlivostí, výčitkami svědomí, podvody, pomstou, šejky v poušti, andělíčkářkami, zrádci, tajemnými cizinci, neprávem odsouzenými, hypnotizéry, honičkami v autě, ledními medvědy a lidožravými tygry, okouzlujícími doktory i bezohlednými zločinci, opuštěnými ostrovy v Tichomoří, expedicemi na severní pól, nebezpečím, zoufalstvím a šťastnými konci. Čtou si texty na zadní straně a obdivují všechny ty úžasné obálky. „Samý nemorální škvár,“ zažertuje Hjalmar Lundbohm a usměje se na Elinu. Ta skloní hlavu, jako by se přiznávala, že je beznadějně ztracená. V tu chvíli Líza zhluboka a hlasitě zívne. Hjalmar Lundbohm vyskočí tak rychle, jako by zatroubila večerku. „Zanedlouho se vrátím, abych prověřil ostatní knihy,“ pronese předstíraným úředním tónem a ukáže na zbylé hnědé balíčky na dně Elinina kufru. Za oknem začalo hustě sněžit. „Už zas!“ povzdychne si Líza. Hjalmar Lundbohm se rozloučí. Líza s Elinou si ustelou na rozkládací pohovce. Jakmile si obléknou noční košile, svalí se do peřin. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185783