„Jo,“ zašeptám a snažím se nehýbat rty, „to je. A te odsud vypadneme.“ Pokusím se ji vzít za ruku, ale vytrhne mi ji. „Žová,“ zažvatlá, rozběh ne se k černé tabuli před cukrárnou a popleská na ni. Jasně, vidím na ní růžová a fialová písmena napsaná Patiným pečlivým rukopisem. Stojí tam: Specialita týdne pouze 4,50 $ dva kopečky žloutkové zmrzliny s nutellovou polevou a čokoládovými hoblinkami Zakručí mi v břiše. Zmrzlinu s nutellou jsem ještě nikdy neměla, ale zní to úžasně. „Poj.“ Znovu pevně chytím Jáju za ruku. „Půjdeme do Nirvány. Mají tam růžový koblihy.“ „Ruby!“ zavolá pan Nguyen. „Ahoj!“ Super! Zahlédl mě skrz výlohu. Když půjdu dovnitř, zeptá se mě, proč nejsem ve škole. Co kdybych předstírala, že jsem ho neslyšela… Ale usmívá se na mě tak nadšeně. Vždycky mě rád vidí, protože jsem jediný člověk z prvního stup ně, kdo se za Patricií občas zastaví. Usmívá se jako měsíček a v cukrárně nejsou žádní zákazníci, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185712
kteří by ho zaměstnali. Rozhrnu barevné plastové proužky, které visí ve vchodu, a vejdu dovnitř. Pan Nguyen stojí za pultem s třiceti druhy zmrzlin a trochu podezíravě si mě prohlíží. Ale nezeptá se mě, jestli jsem se ulila ze školy. Místo toho řekne: „Myslíš, že ta speciální zmrzlina bude mít úspěch? Vymyslela ji Patricie.“ „Zní to fantasticky,“ vyhrknu. Rozptyluje mě Jája, která vyšplhala na pult a natahuje se po ko mínu vaflových kornoutů, jenž na něm stojí. Po padnu ji za lem noční košile, takže se otočí a po dívá se na mě. Vrhnu na ni nesouhlasný pohled, a když ho pan Nguyen spatří, ustaraně se zamra čí. Ale řekne jen: „Chceš tu Patriciinu specialitu ochutnat?“ „Uhm… díky, ale mám jen dva dolary. Chtěla jsem si koupit pár skořicových minikoblih.“ „To nevadí. Tobě dva dolary stačí.“ Elegant ním pohybem zvedne stříbrnou naběračku a na táhne ji k banánové zmrzlině. Právě když přemýšlím, že musím vypadat jako totální zoufalec, Jája seskočí z pultu. „Mlinu ne!“ vykřikne rozzlobeně a vyběhne ven. „Promiňte, pane Nguyene,“ zablábolím, „už musím jít.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185712
Utíkám za ní zpátky přes silnici a jen se zběž ně rozhlédnu, jestli něco nejede. Jája se žene k molu tak rychle, že by to žádné jiné batole ne dokázalo. Běžím za ní jako šílená a nakonec ji dostihnu, když se rozhodne zastavit v místě, kde molo začíná. Nevstoupí na něj. Místo toho se vydá kolem přístaviště, kde jsou uvázané jachty a rybářské čluny. Vyrazím za ní. Najednou se zastaví, otočí se a široce roz táhne ruce. „Odě!“ řekne. „Moc odě!“ Jsem tak udýchaná, že nedokážu hned odpovědět. Než ze sebe dokážu něco vypravit, napůl dohopsá a na půl doletí na palubu jachty přímo před námi. „Běž odtud!“ nařídím jí. „Patří nějakýmu bo háčovi.“ Vesele se na mě usměje. „Ne! Moje!“ A je pryč, přenáší se z lodě na lo a na každé na oka mžik přistane. Te se vznáší nad hladinou a při stane na trajektu, který pomalu odplouvá, aby odvezl hlouček turistů do města. Dokážu jen ro zeznat její maličkou ruku, jež na mě mává. Je strašně daleko, přesto nějak zaslechnu, že na mě volá. „Bí!“ zahaleká. „Bí, sem!“ „Ne!“ zakřičím na ni. „Ty poj sem!“ Jsem totálně zoufalá. Je mi fuk, jestli mě někdo slyší. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185712