„Parádně zpíváš,“ ocenil mě. „Ježíši, tys mě slyšel?“ lekla jsem se. „No, šel jsem asi pět metrů za tebou, takže jsem to přeslechnout ani nemohl.“ Zrudla jsem. Florian to ale nemyslel zle. Usmál se. „Fakt to bylo prima! Škoda, že to s Confusion neklaplo.“ No, tak právě teď jsem o té zkoušce s Confusion mluvit rozhodně nechtěla. Radši už nikdy. Florian to vycítil. Sklonil se ke svému pso vi a vzal mu aport. Chico vesele vrtěl ocasem. Znovu mu ho hodil. Samozřejmě mnohem dál než já. Chico vyrazil. Luigi v těsném závěsu za ním. „Nevěděl jsem, že máš psa,“ prohodil Florian. „Vlastně už ho nemáme, majitel našeho domu byl proti, tak jsme ho museli dát pryč.“ „Fakt, jo? To je blázen. Co proti němu měl?“ „Ani nevím, asi se bál, aby Luigi nečůral na schodech.“ Florian nechápavě zavrtěl hlavou. „Zakazovat zvířata by mělo být zakázáno.“ „Hm, to vysvětli našemu majiteli. Chtěl na nás poslat právníka.“ Usmála jsem se. Cítila jsem se skvěle, jako bych se s bývalým členem Confusion bavila každý den. „Cože? To je šílenec.“ „Chtěli jsme si ho nechat, i rodiče. Našli jsme ho totiž na dovole né, vlastně si on našel nás…“ vyprávím mu, jak to celé bylo. Florian byl jednoznačně na naší straně. I jeho pes byl nalezenec. Jen v jeho případě nebyl proti majitel domu, nýbrž Florianův táta. „Strašně jsme se kvůli tomu hádali, mělas to slyšet. Chtěl jsem utéct z domu. Dokonce jsem napsal dopis na rozloučenou!“ „Fakt? A co bylo pak?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185696
„Pak měla kapela zkoušku a já o ni nechtěl přijít,“ rozesmál se. „V tom byl mezi mnou a Emanuelem největší rozdíl,“ dodal hořce. Odmlčel se a tázavě se na mě zadíval. „Víš vůbec, že se skupina rozpadla?“ Přikývla jsem. „Jo, říkala mi to Cora.“ „Mně šlo celou dobu o muziku, zato on nás chtěl jen sekýrovat. Taky se mu líbilo, jak ho holky obdivovaly a obletovaly.“ Znovu jsem přikývla. Sevřelo se mi hrdlo. Patřila jsem totiž k jeho obdivovatelkám. „Už jsem se z toho vzpamatoval.“ Šibalsky na mě mrkl. „Bylo ko mický, jak si před tebou tahal triko, i když sám nikdy nechodil na zkoušky včas. A víš proč? Protože byl pořád někde s tou svou přítelkyní.“ „On má přítelkyni?“ užasla jsem, i když nevím, co jiného jsem čekala. Objekt mého obdivu není k mání! Byl to takový šok, že se mi ho nepodařilo zamaskovat. Florianovi muselo okamžitě dojít, co se stalo a na co myslím. Nic neříkal. Nesmál se. Spíš se na mě díval nějak smutně. „No jo, už dlouho. Tys o tom nevěděla?“ „Ale co ta písnička…,“ vykoktala jsem. „V All Alone přece zpívá, že je sám…“ Teprve teď mi došlo, že text přece nepsal Emanuel, ale Florian. To se mi teda povedlo. Vrhla jsem na něj zoufalý pohled. Pomoc. Byla to zvláštní situace. Florian totiž zrudl jako rajče. Docvaklo mi to. Ten „all alone“ nebyl Emanuel, ale Florian! Nevěděla jsem, co mám dělat. Evidentně mu to bylo trapné stejně jako mně. Vzala jsem situaci do svých rukou. „Ale vždyť mi to Cora říkala. Texty jsi psal ty, viď? Popletla jsem to.“ Usmála jsem se na něj. Chtěla jsem mu tím úsměvem naznačit, že se nemá za co stydět, že to tou písničkou řekl moc hezky. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185696
Taky se usmál. Chtěl mi tak dát najevo, že se nemusím stydět za své city k Emanuelovi. Páni, to bylo něco! Nechápala jsem, co se se mnou děje, ale najed nou jsem měla pocit, že se ho potřebuju dotknout. Radši jsem se na něj přestala dívat a začala jsem hledat Luigiho. Florian pohledem neuhnul. Díval se na mě ještě dlouho. Pak strčil do pusy dva prsty a pískl na Chica. „Měj se,“ kývl na mě a byl pryč. Byla jsem jako vyměněná. Najednou jsem nechodila, ale vznášela se. Svět byl krásný, starosti zmizely. Odvedla jsem Luigiho zpátky k Wagnerovým. Dalo mi hodně práce, abych s panem Wagnerem mluvila alespoň trochu rozumně. Líbilo se mi u potoka? Ano, moc, odpověděla jsem a představila si tu nejkrásnější chvilku. Přijdu zase? Samozřejmě, brzy! slíbila jsem. V mysli jsem si pro cházela poslední chvilky s Florianem. Zalilo mě horko a bylo mi krááásně. Co to je? Co to má znamenat? Nepřestalo to ani doma. Svět tam za okny mi připadal nekonečně vzdálený. Když si ostatní povídali u oběda, zdálo se mi, jako by se je jich hlasy nesly z velké dálky. Dokonce ani ta čočková polévka nechut nala tak hrozně jako jindy. Svět byl zvláštní a já se taky cítila zvláštně. „Paulino?“ Polkla jsem. „Ano?“ „Tys mě neslyšela?“ „Co jsi říkala?“ „Ptala jsem se, jestli půjdeš s námi. Odpoledne pojedeme do zoo.“ Do zoo? Protočila jsem panenky. „Ne, jsem domluvená s Elisou.“ Teď zase protočila panenky mamka. „Jenom jsem se ptala.“ Naštěstí mě ta otázka probrala a začala jsem uvažovat aspoň tro chu logicky. Odpoledne máme spicha s Elisou a budeme fotit. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185696