a olízne zmrzlinu. Jak si tím můžou být všichni tak jistí? Úplně bych z toho vyletěla z kůže. „Já fakt plavu hrozně rád,“ naváže Matthis. Aha, hledá bezpečněj ší půdu pod nohama, napadne mě. „Ale ještě radši se potápím,“ dodá. Dolíže zmrzlinu, v prstech rozdro bí kornoutek a hodí ho několika holubům, kteří se procházejí po cestě. „Taky proto začnu chodit na potápěčský kurz. Chci se to totiž naučit pořádně. Se vším, co k tomu patří. Za tři dny máme úvodní setkání.“ „To je prima,“ přikývnu. Nestačím žasnout. My taky za tři dny máme první setkání. Jen nevím, jestli Mella vůbec přijde. Neměla bych se do toho pustit s Matthisem? Nestačím žasnout, co se všech no děje. Strčím si do pusy zbytek kornoutku a zamumlám: „Už budu muset…“ Musím pryč. Děje se něco hodně divného a já s tím nemů žu vůbec nic dělat. Do háje! „Ahoj, žabko,“ zavolá na mě Luisa, když přijdu domů. Vejdu do ku chyně. Luisa se nadechuje a chce něco říct. Jsem rychlejší. „Nemusíš mi nic říkat, už to vím. Buchwaldovi k nám přijdou na večeři. I s Matthisem.“ „Přesně tak,“ zaraduje se Luisa. Mým lhostejným tónem se odradit nenechá. „To je bezva, vi?“ „Jo,“ odseknu a jdu do svého pokoje. Popadnu Wilfrieda a prásknu sebou na postel. Luisa přijde za mnou a sedne si vedle mě. Nejdřív neví, jestli může, ale pak se osmělí a pohladí mě po vlasech. „Ne chceš se zeptat Melly, jestli by taky přišla?“ zeptá se mě tím svým jemným tónem, kterým na mě vždycky mluvila, když jsem si odřela koleno nebo byla nemocná. Něco zavrčím. „Vy jste se pohádaly, že jo? Už nějakou dobu vidím, že se něco děje, nemysli si.“ Zase zavrčím. Luisa mě hladí po vlasech. Odtáhnu se. Luisa sebou polekaně trh ne. „Ona se zamilovala!“ vyhrknu. Ach jo, chtěla jsem jen něco plác
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185695
nout, aby si Luisa nemyslela, že to bylo namířené proti ní. Místo toho jsem jí řekla všechno. „To je krásné!“ zaraduje se. Přesně to jsem čekala. „Pro koho?“ opáčím naštvaně. Luisa začne vyprávět. Nejdřív poví dá o tom, jaké změny se v našem těle odehrávají, a si je přejeme, nebo ne. Nemá smysl bránit se tomu, všechno má svá pravidla, bla, bla, bla. Neposlouchám ji a snažím se myslet na něco jiného. „Musím jít,“ řekne po chvilce. „Walter potřebuje pomoct s vaře ním. Byla bych ráda, kdybys pak mohla prostřít stůl. Jo, abych neza pomněla: zavoláš té Melle?“ Prohodí, políbí mě na čelo a vstane. Mám zavolat Melle? To snad ne. Ale co, stejně musím. Ne kvůli té dnešní večeři, ale kvůli potápěčskému kurzu. Nevím totiž, jestli s ním pořád počítá.
Mella
S
Robbiem jsme byli už třikrát v kině a čtyřikrát v parku. Příště bych chtěla dělat něco jiného. Nejradši bych s ním seděla na lavičce někde na sluníčku a povídala si s ním. Zajímalo by mě, jaký byl, když byl malý, co nejradši jí a jestli při úplňku rád chodí ven jako já. Najednou mi dojde, že jsme se nedomluvili, kdy se příště uvidíme. Mám mu zavolat? Kouknu na hodiny. Je po osmé. Ne, nechám to být. Třeba Robbie zítra po škole zavolá. Jdu si se Sebastianem zahrát dostihy. Už je vykoupaný a má pyžamo. Je vymydlený a navoněný, jak se na malého brášku sluší. Od té doby, co chodím s Robbiem, jsme se ani jednou nepohádali. Možná je to tím, že se cítím jako dospělá, velká sestra, která se dokáže povznést nad maličkosti. Kromě toho mi zmizely ty naducané 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185695
tváře. Přemýšlím nad tím, kdy jsem vlastně naposled měla hlad. Nevím, nevzpomínám si. „Hele,“ vykřikne Sebastian. „Tady jsi mohla brát dostih. Dávej pozor!“
Georgie
U
večeře mi dojde, že Matthis měl pravdu. Buchwaldovi ne jsou pro Waltera ani Luisu jen tak nějací známí, se kterými se občas setkají. Hodně si rozumějí a pořád mají o čem mluvit.
Ach jo, mně se fakt nic nevyhne. Takže Matthis u nás bude pečený vařený. A se mi to líbí, nebo ne. Povzdychnu si. Asi proto si mě Walter všimnul a zeptal se: „Georgie, vám za tři dny začíná potápěč ský kurz, vi? Těšíš se?“ Bageta, kterou právě držím v ruce, mi vyklouzne z prstů a roz plácne se v burgundské omáčce. Podívám se na Matthise proti sobě. Vytřeští na mě oči. „Cože? Ty taky? Jak to, žes mi o tom neřekla? Fakt budeš chodit na stejný jako já? K paní Hasselmannové?“ Přikývnu. Je mi děsně trapně. Dospělí jsou pochopitelně v sedmém nebi. Jejich potomci mají stejné záliby. Takové štěstí! No, věděla bych i o jiném štěstí. Byla bych ráda, kdybych občas mohla o něčem rozhodnout sama. Nejradši ze všeho bych odešla do svého pokoje, jenže to bych s sebou musela vzít Matthise. Zeptám se ho, jestli by se po jídle chtěl mrknout na jedno dývko. Mám totiž skvělého Laurela a Hardyho. Matthis je pro.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185695