synka, jak na poníku projíždí pod stromem, který býval jejím útočištěm v dětství. Jak ráda by však trpěla, kdyby mohla sledovat, jak Bernard MacCullough dospívá v muže a stává se pýchou a nadějí svého klanu. Gwendolyn si sáhla na tvář a užasla, že je vlhká od slz. Netruchlila jen pro onoho chlapce, nýbrž i pro dívku, která ho milovala. Dívku, která se kradla lesem a údolími, a dokon ce i klikatými chodbami tohoto sídla, jen aby jej zahlédla. Někdy měla pocit, že oba jejich životy skončily ve chvíli, kdy první dělová koule pronikla do hradu. Dudy ztichly. Stočila se do klubíčka a přitáhla si přikrýv ku pod bradu. Napadlo ji, co by si ten chlapec asi pomyslel o ženě, v niž vyrostla. Gwendolyn snila. Je zase dítě a běží bludištěm hradních chodeb. Slyší jeho hlas, ale nevidí ho. Prchá před ní, tančí po točitých schodiš tích a přeskakuje z plošiny na plošinu půvabně jako kočka. Doléhá k ní jeho škádlivý smích, ale ať ho prosí, jak chce, běží dál, neboť nevěří, že se mu může něco stát. Zděšeně se ohlédla, protože zaslechla hřmění děl. Jestliže jej co nejdříve nedostihne, nezachrání ho. Je však příliš tlustá. Příliš pomalá. Její buclaté krátké nožky nemohou soutěžit s jeho dlouhýma obratnýma nohama. Než doběhla za roh, už jí mizel za dalším. Gwendolyn, volal její jméno, aby ji pobídl k další honičce. Dunění děl sílilo a podlaha pod nohama se otřásala. Což pak je neslyší? Cožpak to necítí? Když sbíhala po hlavním schodišti, zahlédla ho, jak s vla jícím rudočerným plédem prchá do hlavní síně. Přece jen zbývá naděje. Pokud se jí podaří chytit ho za cíp kiltu, zadrží ho. A pak jej obejme a vlastním tělem navždy ochrání. Ve chvíli, kdy se její nohy dotkly dlaždic pod schody, hra dem otřásla ohlušující rána. Malá Gwendolyn sklesla na kolena a přitiskla si ruce k uším. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185669
Když se odvážila otevřít oči a uvolnit uši, děla už umlkla a zanechala za sebou zlověstné ticho. Zvolna se vyškrábala na nohy a vešla do haly. Zlomeným hlasem volala jeho jméno. Odpovídal jí jen zvolna usedající prach, padající ze stro pu. Ráda by uvěřila, že se ten paličatý kluk skrývá někde za rohem a potlačuje smích, aby ji mohl nečekaně přepadnout. Pak ale uviděla hromádku kostkované látky na podlaze velké haly. Poklekla a jemně ji pohladila v očekávání, že na ní najde stopy krve, stejně jako v tisíci předešlých snech. Látka však byla suchá a její prsty zůstaly nepotřísněné. Roztřeseně se dotkla tartanu, zatáhla za něj, jak to v těch starých snech obvykle dělala, a místo aby jí kladl odpor, leh ce se vznesl. Zalapala po dechu. Pod ním nebylo nic. Chlapec zmizel. Netvor se vzpřímil na své pryčně, a přestože bylo v míst nosti chladno, jeho svalnatý hrudník pokrýval pot. Už se blíží. Slyšel je – dusot koňských kopyt, drkotání vozových kol na hrbolaté cestě ke hradu, divoká směs hlasů vykřikují cích povely a kletby a občasnou palbu z mušket. Vyskočil a natáhl si košili. Neobtěžoval se rozsvítit lampu ani svíčku a poslepu se vypotácel po schodech. Strážnice zela prázdnotou. Nikdo se tam halasně nechystal k boji. Poslepu došel ke kapli. Modlil se, aby alespoň tam někoho našel, ale na jeho tázavé zvolání nikdo neodpověděl. Jako by jej opustil i sám Bůh. Když běžel kolem okenního výklenku, málem ho oslepil ohnivý záblesk. Příliš pozdě. Podařilo se jim zažehnout první nálož. Netvor stanul v hlavní bráně s pěstmi přitisknutými ke hrudi. Už nikdy neucouvne do tmy před tím zatraceným svistem první dělové koule. A už nikdy nebude doufat v zá chranu, která nikdy nepřijde. Rozrazil hlavní bránu a vypo tácel se do tmy. S pevně zavřenýma očima došel doprostřed nádvoří, rozpřáhl paže a vyzval ty darebáky, aby jej rozseka li na kousky. Pak zaklonil hlavu a rozeřval se z plných plic. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185669
Nedokázal však překřičet ten hřmot, který otřásl zemí pod jeho nohama. Třesk odezněl a Netvor otevřel oči. Překvapilo jej, že stále ještě stojí na nohou. Liják mu zmáčel košili a kalhoty a smyl poslední stopy šílenství, jež ho zachvátilo. „Ach, Bože,“ zašeptal a pokleknul. Kdyby býval tušil, že se blíží bouře, nikdy by si nedovolil usnout. A kdyby tu byl Tupper, rozptýlil by ho nějakou vtip nou anekdotou, nebo by si s ním zahrál šachy, vypili by si sklenku portského, zkrátka ochránil by ho před těmi muči vými zvuky, které ničí jeho duši. Netvor skryl tváře v dlaních. Na palubě lodi snášel duně ní děl bez mrknutí oka a klidně rozdával povely, ale na tom to proklatém místě ho nevinné hromobití přivádělo na pokraj šílenství. Zvedl hlavu a ve světle blesku zjistil, že klečí u nohou sochy Afrodity. Poslední bouře mu přinesla Gwendolyn, uvědomil si, daleko vítanější rozptýlení, než jaké mu mohl poskytnout Tupper. Otřáslo jím, jak moc touží jít za ní – hned teď. Vstal. Tělo ho bolelo. Vzepřel se větru a bičování lijáku a vydal se ke hradu vyhledat jedinou útěchu, kterou si zaslouží. Gwendolyn se s trhnutím probudila. Napřed si spletla bušení svého srdce s duněním děl ve snu. Pak se zablýsklo a následoval rachot hromu. Vítr se opí ral do věže a zklamaně vyl, protože se mu ji nedařilo zbořit. Objala se pažemi, aby potlačila chvění. Téměř si přála, aby tu byl Netvor, téměř toužila po jeho sladkých polibcích, které by smazaly hořkost noční můry. Oslňující zablesknutí však ukázalo, že je sama. Konečně se vichr začal utišovat. Naklonila hlavu. Doneslo se k ní jakési dusání, příliš pravidelné, aby to mohl být hrom. Málem zaječela, když jí u nohou s tlumeným žuchnutím při stál Toby. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185669