„Ale zlatíčko, od toho tam budeš ty,“ zasmál se Beroun. Chvíle nechápavého ticha, tentokrát delší než ta předchozí. Kristina cítila, jak jí hrůzou vstávají vlasy na hlavě, hezky pomalu a systematicky, jeden po druhém. V zádech mrazilo. „No všichni budou nalitý, ale ty budeš hlídat,“ objasnil. „Jseš taková svědomitá a spolehlivá,“ pochválil svou podřízenou. „Ivoši, já tam snad radši nepojedu,“ vyděsila se. „Nejezdi. Rákos mě zastřelí a ty si to budeš navždycky vyčítat,“ odtušil s ponurým úsměvem Beroun. Dušan přišel domů se šipkou zabodnutou pod okem. Byl tak opilý, že si toho ani nevšiml. Kristina chtěla šipku vyjmout, ale odehnal ji a i se šipkou se uložil k spánku. Boty a kabát nevyjímaje. Nezřetelně zamumlal: „A to jsem ještě ke všemu kouřil marjánku, uvědomil jsem si to, až když nás vyhodili z ňákýho baru.“ Pokrčila rameny. Měla i jiné starosti. Její dny plynuly ve znamení obav, že ji v dohledné době oddělá Marian Rákos. Potlačila nutkání mu zatelefonovat a třesoucím se hlasem vysvětlit, že výjezdní zasedání Krásné Heleny se koná někde úplně, ale úplně jinde, a vůbec ne ve mlejně. Mimoto došly peníze. Může rodina vyhlásit bankrot? tázala se sama sebe Kristina. Onehdy neměla ani na metro, musela pěšky ze Smíchova až na Hradčany a cestou se pokoušela prodat dva stříbrné řetízky a kus zlatých náušnic, ale chlap v zastavárně štěkl, že stříbro nebere a ty náušnice že zlatý nejsou. Pak se ztratila a babička, které se z bezradnosti ptala na cestu, řekla s údivem v hlase: „Ale to je dálka! Proč si radši nesednete tady na metro?“ Kristině nezbylo než předstírat klaustrofobii. Doma s povděkem povečeřela antidepresiva třetí generace, ostatně nic jiného k jídlu tam ani nebylo. (Lucie naštěstí právě držela přísnou dietu, což se zatraceně hodilo.) Jedenadvacáté století náleží výlučně psychiatrům. Někdo by možná namítl, že patří také astronautům, právníkům, lékárníkům či počítačovým expertům, ale i oni budou dříve či později dřepět s vyhaslými pohledy u cvokařů v čekárnách. Poděkovala pá101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185641
nubohu, když v letité lepenkové krabici našla dva staré zašmodrchané zlaté řetízky. Půl neděle je rozšmodrchávala, aby je mohla prodat. A to si od ní ještě chtěl půjčit Beroun. Když potřetí s významným pohledem na Kristinu prohodil, že by mohl hrát ve filmu Nemám ani floka, s povzdechem odvětila, že patrně dostane roli v seriálu Skrznaskrz švorcová, což přimělo Berouna somrovat jinde. Neuspěl, poněvadž bylo před vejplatou. Vrátil se bez peněz a se slovy: „A vo tom ten život je. V jednom kuse prohráváme, ale nikdy to nesmíme vzdát.“ Kristina na něho pohlédla s pochopením. Rozuměla jeho nepředstíranému zoufalství, neboť i ona sama patřila mezi zoufalce. V hlavě jí běželo, co řekla liška, tamta liška, z Malého prince: „Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mě jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“ Přistihla se, že brečí normálně v kanclu. Navzdory antidepresivům třetí generace (jeden prášek ráno, jeden večer) jí tekly slzy a na psacím stole vytvářely loužičky, jež se rozrůstaly. V pozadí žertoval Beroun s Janinkou, Pondělníčková svačila jitrnice a zároveň řvala na kohosi do telefonu. Kristina otřela slzy a impulzivně, naprosto bez přemýšlení, vytočila telefonní číslo Jana Rohly, své velké lásky z mládí. Neviděli se dvacet let. Nevěděla o něm nic. Netušila, kdo ten telefon vezme, čí hlas se ozve ve sluchátku. Mohla si jen zbožně přát, aby… Ve sluchátku zněl čistý, dlouhý tón. Druhý, třetí… Kristina se třásla a mokrýma očima zírala na novinovou stránku, kde stálo psáno: Opravy sledujete prosklenou stěnou v zákaznickém centru. Toyota. „Kam se poděly šatnářky a hajzlbáby?“ ptal se Beroun. „Můj psychiatr mi nerozumí,“ sdělovala Pondělníčková a dusila se jitrnicí. Čtvrtý, pátý tón. Ozvalo se suché zapraskání a nezúčastněný ženský hlas řekl: „Prosím?“ Praštila sluchátkem, jako by bylo z roztavené oceli. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185641
„Dyť ty si v tom vysloveně libuješ!“ volal na Kristinu Nikolas, psychopat z matfyzu. „Jseš masochistka, miluješ svoji sebelítost, to svoje zatracený zoufalství! Víš, jaký maj lidi problémy? Myslím skutečný problémy?“ „Alkoholismus v rodině je problém, Nikolasi,“ tiše se ozvala psychoterapeutka MUDr. Markéta Jedlová. „Ale no tak, Markéto,“ afektovaně se rozesmál psychopat z matfyzu. „Jak dlouho ten problém trvá, co? Ať řekne, jak dlouho trvá!“ „Deset let?“ neurčitě odpověděla Kristina. „Dvanáct?“ „Tak já jsem psychopat, ale nejsem sám, kdo je tady blázen!“ sdělil Nikolas. „Nikolasi, říkala jsem vám, že od termínu blázen se psychiatrie přísně distancuje,“ napomenula jej s nezřetelným úsměvem Markéta. „Proč ses nerozvedla, Kristino?“ přísně se tázala Maďarka Maria. „Nevím. Naši se taky nerozvedli,“ pípla. „Držte mě, nebo ji uškrtím,“ zaúpěl Nikolas. „Radši se nauč smrkat,“ doporučila mu Bronislava s poukázáním na to, že Nikolas během psychoterapeutických sezení smrká výhradně do rukávu košile. „Nemám sice základní hygienické návyky,“ ochotně souhlasil psychopat z matfyzu, „ale masochista nejsem. Jak mně dal fotr najevo, že nesplňuju jeho představy, sbalil jsem raneček a šel do prdele. Máma brečela, ale já vypad. Ten idiot ze mě chtěl mít svalnatýho sportovce, opravdickýho vygumovanýho blbce, prej pořádnýho chlapa, a denně mi nadával, že ležím v knihách jako nějaká bábovka. Že miluju statistiky místo posiloven. Smrkat neumím, ale hrdej jsem!“ ukončil pyšně svou řeč. „O životě v páru nemáš ani páru,“ vmetla mu do tváře Maria. „Co můžeš komu radit? Holku žádnou jsi neměl, pokud vím.“ „Ani na rande jsem nikdy nebyl,“ smutně připustil Nikolas. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185641