Joseph byl starší rozložitý člověk, který za hlavní náplň své práce považoval popíjení kafe, jedení koblih a luštění křížovek. Nikdy nemusel zasahovat proti nenechavcům a doufal, že to tak hladce půjde i nadále. Spoléhal na to, že tady na venkově se obecně moc nekradlo. Lidé se tu navzájem znali a byli k sobě slušní. Ostatně, kdyby se vedení podniku tak moc bálo zlodějů, nahnalo by do areálu staveniště psy. Benjamina Lintona znal Joseph už pár let. Mladý muž se občas na vrátnici zastavil na kus řeči, když šel z práce. Přinesl koblihy, popil kávu a zanadával si na svět. Joseph ho měl rád, i když někdy ho napadalo, že k němu cítí spíše soucit. Tentokrát Benjamin přišel nezvykle okolo druhé hodiny ranní. Joseph se nejprve lekl nečekaných příchozích kroků a vztáhl ruku k telefonu pro případ, že by bylo nutné volat policii. Když však uviděl známou tvář, uklidnil se. Dokonce se zaradoval, že tu chvíli nebude sám a nebudou ho tolik znervózňovat podezřelé zvuky z ulice. „Copak tady děláš v tuhle hodinu?“ podivil se Joseph. „Mám nějaký trable a nemůžu spát,“ odpověděl sklesle Benjamin. „Žena odjela ke svý matce a nezdá se, že by se chtěla brzy vrátit.“ „Ajejej,“ pozdvihl obočí Joseph. „Tak to se posaď, pojď, uvaříme si kafe, neboj, všechno bude v klidu, mě manželka opustila čtyřikrát a vždycky se zase nakonec vrátila. Jednou teda i s ňákým cizím chlapem, ale toho jsem vyhodil.“ „Kdyby si aspoň nechala všechno vysvětlit. Ale 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185640
ona nezvedne telefon a nezvedne,“ stěžoval si Benjamin a položil na stůl zpola plnou lahev coly. „Koblihy jsem teď večer už nesehnal, tak jsem ti přinesl colu, klidně ji dopij, já už nemůžu.“ „To víš, že si dám,“ přikývl Joseph. „Hele, nezvedání telefonu je první fáze. Tou druhou je odpověď na esemesku, tu ti pošle tak za tejden. Rozleží se jí to v hlavě, a v tu chvíli musíš jednat a znova zkoušet volat. Ona sama od sebe nezavolá, rozumíš.“ „Hm,“ zahučel nepřítomně Benjamin a pozoroval Josepha, jak pije plnými doušky sladkou limonádu. „Tohle bodne,“ uznal Joseph. „Je v tom taky kofein, tak mě to snad trochu nabudí. Už jsem tady dneska málem usnul.“ „Není to zase tak špatná práce, sedět na vrátnici,“ řekl Benjamin, „taky jsem o tom kdysi přemýšlel, ale nechtěl jsem dělat noční směny. Kvůli Saře.“ „Bál ses, že by ti zahnula?“ „Ne, to ne,“ řekl rychle Benjamin. „Spíš jsem chtěl bejt prostě… s ní.“ „No, mně manželka zahybala docela dost,“ začal vzpomínat Joseph. „Poprvý jsem na to přišel, když jsem si spletl směnu a poslali mě domů s tím, že tu noc pracuje někdo jinej. To byla scéna jak z Hollywoodu. A pak už to nějak zevšednělo… Jenom jsem jí vždycky říkal, hlavně ať si ten kozel neoblíká můj župan.“ Joseph mluvil a mluvil a najednou začal plácat páté přes deváté. Motala se mu hlava a motal se mu i jazyk. „To bylo v devětadevadesátým… nebo v osmde102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185640
sátdevátým… Ta kvočna od řezníků mi napráskala, že moje žena… v zahradě… ty růže taky nakonec nevyrostly, chtěli jsme, aby se pnuly okolo altánku…,“ mlel nesouvisle a oči se mu samy zavíraly. „Kdybych usínal, tak do mě prosím tě dloubni,“ byla jeho poslední slova předtím, než jeho hlava dopadla těžce na stůl. Carson dlouho váhal, zda Benjaminovi povolí použití prášků na spaní. Nakonec uznal, že se jimi nikomu neublíží, pokud vrátný nemá slabé srdce nebo podobný neduh, který by jej v kombinaci s tabletami na spaní mohl ohrozit na životě. Protože se Joseph často vytahoval zdravím jako řípa, Benjamin o něho neměl obavy. Byly skoro tři hodiny. Noc už nebyla tak tmavá, a staveniště navíc osvětlovalo mdlé světlo lamp. Benjamin sebral z věšáku na zdi svazek klíčů, vyvěsil telefon, aby Josepha neprobudilo jeho náhodné zazvonění, a vyšel ven. Zamířil k dřevěné boudě, do které dělníci na noc zamykali pracovní materiál. Stála hned vedle plochy, na níž mělo být nové nákupní centrum vystavěno. Benjamin si na ploše vyhlédl vybetonovanou prohlubeň, do které padalo světlo lampy. Kameru umístil na její okraj a zapnul nahrávání. Obraz byl trochu tmavý, ale nebylo to nejhorší. Nakonec, za chvíli se začne rozednívat. Došel k boudě a vyzkoušel klíče. Pasoval, jak to tak bývá, jeden z posledních, ale Benjamin zase nemusel tolik pospíchat. Pytlů s cementem tu leželo několik a byly pekelně těžké. Potřebovat bude takové tři… Jeden po druhém vytáhl z kůlny 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185640