vi kriminálky v Českých Budějicích, tak si vás odvezeme oba na služebnu. Tohle totiž hodně připomíná – v lepším případě! – nepřiměřenou obranu.“ *** „To jsi mi neřekla, že tvůj otčím býval šéfem kriminálky,“ zašeptal Adam, když za večerního soumraku odjeli jak policisté, tak i sanitka se zraněným občanem Republiky Srbské – jak se zjistilo po mnoha telefonátech do všemožných registrů. „Pavla Nosková… to je ta tvoje knihovnice, že jo?“ zeptala se ho Romana. „Ano,“ souhlasil Adam. „Zahýbals jí?“ „Ne. Po celé dva roky… ani jedinkrát.“ „Asi je žárlivá. Ale stejně se mi to nezdá. Kde by knihovnice našla peníze na nájemného vraha? A hlavně – přes koho by získala kontakt na podivnou existenci ze Srbska, která nás tady dneska…?“ „…chtěla odkráglovat,“ doplnil Adam přítelkyni zoufalým hlasem, vzdychnul, pokrčil rameny a bezmocně sklonil hlavu. Romaně ho najednou bylo líto. Zareagovala spontánně. Vstala ze židle, přistoupila k němu a pohladila ho po hlavě. Adam nečekaně pevně ženu objal, přitisknul ji k sobě a začal ji líbat, nejprve na šaty, potom na krk, na tvář, na ústa… Romana se nedokázala bránit. Najednou byla slabá, už nechtěla nic řešit, chtěla se jen nechat unášet tím citem, který k Adamovi cítila… A pak už jen s přivřenýma očima registrovala, jak ji bere do náručí, jak ji nese do ložnice, jak si vedle sebe lehají na ustlanou postel… *** Když se probudila, na malém budíku na nočním stolku svítil čas 23:51. Otočila se – Klášterský nikde. Vtom se ale otevřely dveře a Adam na malém tácku přinášel vlastnoručně vytvořené obložené chlebíčky, láhev bílého vína, kterou koupili po cestě, když projížděli Frymburkem a zapálenou svíčku. Adam nalil víno do skleniček, políbil ji a tiše zašeptal: „Miluju tě. Celej život jsem pořád někoho hledal… a přitom tys byla na dosah.“ Nedokázala nic odpovědět, jen ho mlčky pohladila po tváři. Začali se líbat, objímat… a v tom měla Romana najednou nutkavý pocit, že je někdo sleduje. Otočila hlavu – a v pootevřených dveřích do ložnice uviděla obrys postavy
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185572
s pistolí v ruce! V kožené bundě a s výhrůžně posměšným pohledem tam stál Michal Balver, její bývalý milenec! Romana s hrůzou vytřeštila oči na nočního návštěvníka. Venku pršelo, takže Balver byl celý mokrý. Déšť ale nejspíš vůbec nevnímal. Ve tváři měl divoký výraz, jeho hlas zněl skřehotavě: „Tak jsem vás konečně chytil, milenci zas…ný!“ Romana horečně přemýšlela, co dělat. Vysvětlovat Michalovi, jak se všechno seběhlo? Objasnit mu, že on sám ji vlastně postrčil do Adamovy náruče? To ho ještě víc rozběsní! A Klášterského pistoli policajti odvezli na nějakou expertízu! Uf, tomu říkám smůla. Musím získat čas, pomyslela si Romana a nahlas se co nejklidnějším hlasem svého bývalého zeptala: „Hele, kolik vlastně dneska stojí nájemnej vrah?“ „Je levnej, lásko moje, levnej… A když je to utečenec z Balkánu, jako ten, co jste ho odpoledne postřelili, tak za pár šupů ochotně zabije vás oba – tebe i toho tvýho povedenýho zajíčka, co ti každej rok posílá mailem stejný PF, na kterým se s ním objímáš! Ty děvko!“ A aby Michal dodal důraz svým slovům, stoupnul si doprostřed místnosti, pozvedl pistoli, zamířil na Adama a tiše pusou udělal: „Bum, bum!“ Naprosto nahý Adam sebou trhnul. Michal se ušklíbl a dodal: „Vychutnám si vás oba, vy mě ještě budete prosit, abych vás zastřelil, natolik budete trpět! Až do rána – a možná ještě dýl!!!“ „Michale, jsi hrozně promáčenej, to tam tolik prší?“ snažila se Romana pokud možno klidně komunikovat s nepříčetným nočním vetřelcem. „Jo, jo. Prší tam,“ skoro lítostivě zabručel Michal. „Ale vy dva už nikdy nezmoknete!!!“ zařval vzápětí a namířil pistoli na polonahou Romanu. Žena zavřela oči. V tu chvíli se ozval výstřel… Romana sebou cukla, ale žádnou bolest necítila. Podívala se na Adama – seděl na posteli vedle ní, bledý jako smrt, ale evidentně živý a nezraněný. V tu chvíli Michal hlasitě zařval, jeho pravá ruka, v níž držel pistoli, poklesla, zbraň upadla na podlahu a hned vedle ní se s žalostným skučením sesunul i Balver. Nevelkou místnost náhle a rychle zaplnila spousta vysokých a svalnatých chlapů v černých kuklách a neprůstřelných vestách. Ihned obklopili Michala, otočili ho obličejem k podlaze a svázali mu ruce za záda. Teprve teď Romana propukla v pláč. Plukovník, šéf celé zásahové jednotky, přistoupil k Adamovi a vzlykající Romaně. „Bylo to o fous, mlaďoši, ale buďte rádi, že to dopadlo takhle. Ten Srb totiž v nemocnici ve Frymburku naštěstí řekl kolegům, kdo ho skuteč-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185572
ně objednal. Prozradil i to, že měl příkaz, že pakliže se ho budete náhodou ptát, kdo ho sem posílá, má říci jméno Pavla Nosková. Potom jsme ho donutili, aby ze svého mobilu zavolal Balverovi, který už čekal na zprávu od něj nedaleko odsud, ve Vimperku. Do telefonu mu Balkánec oznámil, že jste ho postřelili, že tu práci bude muset dokončit Balver sám. A potom už jen stačilo připravit zásahovou jednotku k akci a nepozorovaně hlídat lesní příjezdovou cestu sem na chalupu… A když byla vhodná chvíle, mířili jsme na Balvera skrze to rozbitý okno, který vám tady rozmlátil předchozí útočník. A pak jsme si jen počkali, až bude Balver stát v místnosti v takovém postoji, aby zásah zezadu skrze okno do jeho stehna byl naprosto stoprocentní…“ dodal šéf policejní zásahové jednotky a otočil se za sebe, aby pohledem zkontroloval své kolegy, kteří právě odnášeli skučícího Michala Balvera do policejní dodávky. Potom vytáhl z malého přenosného kufříku Adamovu pistoli a povolení k držení střelné zbraně a vracel obě věci vyděšenému novináři. „Děkuju,“ hlesl Adam. „Buďte rád, že jste to neměl u sebe. Ještě byste udělal nějakou nepředloženost,“ zamumlal plukovník a s úsměvem dodal směrem k Romaně: „Pozdravuje vás otčím, mají v Chorvatsku super počasí. Mluvil jsem s ním před třemi hodinami.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185572