Ve sluchátku Malin slyší pohyby těla, pak šramot za dveřmi. Zekeho prst stále pevně přitisknutý na zvonku, jeho zvuk je stále hlasitější, čím víc se dveře otevírají. „Dobrýtro, Behzade. Tak už jsi zas provedl nějakou blbost, co?“ Když Zeke konečně sundá prst ze zvonku, má hlas plný odporu. Tvář Behzada Karamiho opuchlá spánkem, snad i alkoholem a kdoví čím ještě. Potetovaný trup, svalnatá ramena, kolem krku šňůrka se zvířecími drápy a zuby. Devatenáct let, jeho velké, černé, jako had nablýskané BMW zaparkované u nákupního centra. Od té doby, co vylezl z polepšovny, však nebyl za nic odsouzený. To znásilnění jsme mu nedokázali, a třeba se mu v „podnikání“ daří. Co já vím? myslí si Malin. „Nepozveš nás dál?“ zeptá se Zeke, a než Behzad Karami stačí cokoliv namítnout, Zeke ho odstrčí, vejde do předsíně a dál do jediného pokoje. Behzad Karami vypadá vyvedený z míry. Od pobytu ve vazbě, když vyšetřovali, zda tu jejich trojku s namol opilou Lovisou Hjelmstedtovou klasifikovat jako znásilnění, či pouze hrubé sexuální zneužití, je ostražitý. Případ ale splaskl jako bublina. Sama to prý chtěla a svědci ji viděli, jak s Behzadem Karamim a Alim Šakbarim tancovala na diskotéce a pak s nimi dobrovolně odešla, přestože už byla tak opilá, že sotva stála na nohou. „Ty si asi na pořádek moc nepotrpíš, co, Behzade?“ řekne Zeke. „Ale takovej maminčin mazánek jako ty si asi nezvládne uklidit, viď?“ Behzad Karami před Malin v obývacím pokoji. Záda mu pokrývá drak sršící oheň. „Já si uklidím, až se mi bude chtít. Do toho ti je hovno, ty zkurv…“ „Jen to dořekni,“ sykne Zeke. „Udělej mi tu radost. Řekni to.“ „Klid, Zeke. Ty si sedni na postel, Behzade.“ Žíhané tapety popálené a flekaté, na posteli potrhané růžové prostěradlo, zatažené žaluzie skrývající výhled na bergské střechy. Na zdi obrovitá plochá televizní obrazovka, většinu místa na zemi / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185468
zabírá hifi věž s reproduktory. Kuchyňská linka podivuhodně čistá, jako by ji právě kdosi důkladně umyl a vyleštil. Behzad Karami se posadí na postel a promne si oči. „To jste kurva nemohli přijít o něco pozdějc? Co po mně vlastně chcete?“ „Včera někdo znásilnil patnáctiletou holku. Našli ji v botanické zahradě,“ řekne Malin. „Nevíš o tom náhodou něco?“ zeptá se Zeke. Behzad Karami svěsí hlavu k zelenému linoleu a pomalu jí zavrtí. „Lovisu jsme neznásilnili, ani žádnou jinou holku, jasný? Kdy už to kurva pochopíte?“ Jeho hlas. Malin v něm najednou zaslechne strach. Až na ty svaly a tetování je to ještě dítě, ale zároveň už dospělý muž, který poznal, co to je stud. Lidé si za jeho zády šeptají, odsoudil ho samozvaný parlament maloměsta. „Podívej, támhleto je ten, jak znásilnil…“ „Prase jedno hnusný. To jsou ty zasraný…“ „Kdes byl včera v noci?“ „U našich. Přijeli k nám příbuzný z Iránu. Klidně se jich zeptejte, jestli chcete. Sedm lidí vám může dosvědčit, že jsem tam byl nejmíň do pěti.“ „A pak?“ „Pak jsem šel domů.“ Josefin, jež si na nic nepamatuje. Přepadená před kinem, nebo po kině? Kolik bylo hodin? „Takže jsi šel rovnou domů?“ „Dyť jsem vám to už řek.“ „A proč bysme ti jako měli věřit?“ opáčí Zeke a poplácá Behzada Karamiho po hlavě. „A co Ali? Víš, co ten včera dělal?“ „Ne. Jak to mám jako vědět? To ho budete taky buzerovat?“ Malin vidí, jak se Zekeho zmocňuje vztek, jak se musí držet, aby po Behzadu Karamim neskočil. Místo toho se zvýšeným hlasem zeptá: / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185468
„Takže sis po rodinném dýchánku neodskočil do botanické zahrady? A nepočíhal sis na mladé masíčko?“ Malin o krok ucouvne do předsíně a vydá se obhlédnout kuchyňský kout. Úplně jiný svět než zbytek bytu, naleštěné, i když poněkud zašlé bílé skříňky. Rukou přejede po kuchyňském pultu a přičichne si. Citrón. Otevře skříňku a spatří načatou lahev sava. Z obývacího pokoje slyší Zekeho řev. Ví, že jeho vztek dokáže zastrašit natolik, že přivolá pravdu, přiznání, když to člověk nejméně čeká. „Ty ses zbláznil, ty zkurvenej fízle.“ Zekeho černé oči, když přijde za Malin do předsíně. „Tady jsme hotoví, ne?“ „Ještě ne,“ zavrtí hlavou Malin a vejde zpátky do pokoje. Behzad Karami sedí na kraji postele a popadá dech. „Co ta kuchyň? Kdo ji tak vypulíroval?“ „Matka mi tu předevčírem uklidila.“ „Ještě jedna věc: Víš, kde bychom našli Aliho?“ „Zkuste to v květinářství jeho otce v ulici Tanneforsvägen. Jme nuje se Interflora. Přes léto tam vypomáhá.“ Řvoucí klimatizace v autě. Malin za volantem. Zeke spolu se sundsvallským kostelním sborem zpívá píseň od abby. Hudba naplňuje auto. The winner takes it all, the winner takes… Hlas má při zpěvu méně chraplavý než obvykle. Malin už se naučila jeho hudbu snášet, jednak proto, že pomalu začíná chápat kouzlo sborového zpěvu, ale hlavně proto, že vidí, co hudba a pocit pospolitosti se Zekem dokáže udělat, jak ho během pár minut promění ze samce plného adrenalinu ve spokojené, téměř harmonické stvoření. Jedou směrem na Tannefors. Minou opuštěné skateboardové rampy u Johannelundu, žlutou, spálenou vysokou trávu na zapomenuté loučce mezi řekou a by/ 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185468