společnosti“. Jak hanebné, odporné a typicky pařížské! Ale člověk si pak může vyskakovat. Jo, Paříž, Paříž! Vůbec mi nechybí! Cože? What? na to Éric, takže už ses chytil, jenom proto, že jsi jednoho z těch vzácných večerů, kdy neprší, potkal na ulici pár mladých holek? To se mi snad zdá! Ty snad nemáš mozek! Stává se z tebe dokonalý expat. Co se s tebou děje? Viděl jsi na Piccadilly pohlednici s Jejím Veličenstvem a jsi z toho celý naměkko? To nemůže být pravda! Ty ses přece narodil jako ten nejnepřizpůsobivější ze všech Francouzů! Měl by ses podle toho chovat, hochu! Procházíme Holbornem. Když jsem o něco později jel po Strandu, zahlédl jsem restaurant Simpson’s, kam jsem vešel jednoho zimního večera před čtyřiceti lety při své první návštěvě Anglie. Tehdy jsem si slíbil, že se tam vrátím, znovu si objednám jehněčí s mátovou omáčkou a porovnám, kolik času uběhlo. Pff! Nostalgie. Už tak s sebou vláčím vdovu Martinezovou a celý ten její smutný zvěřinec. Přidávat k tomu ještě dojmy z první cesty do Anglie… kdepak, ani náhodou. Začínáme zakládat zahradu. Dnes ráno přijel náklaďák plný habrů ukřižovaných do špalírové stěny a vysokých palem, takže si sousedi budou říkat, že se do jejich čtvrti přistěhovali Arabové. Naši sousedi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185444
Z jedné strany bydlí italský pár, který nikdy není doma. Naproti nám je rezidence pro rodiny diplomatů vietnamského velvyslanectví, které stojí o kus dál. V malém třípatrovém domku jich může bydlet tak od dvaceti do dvou set. Jsou záhadní. Čistí, disciplinovaní, odtažití. Každý den v osm ráno vyjdou z domu a v pět hodin se vrací. Ještě jsme neslyšeli, že by se od nich linul oslavný zpěv na strýčka Ho Či Mina. Vietnamci jsou diskrétní národ. Z druhé strany vedle nás bydlí osamělá anglická lady. Vdova. Od ní jsme si koupili dům. Vypadá, jako by vystoupila ze staré bondovky. Stoprocentně britská kvalita. Mrs. Taylorová tančila celý život v Royal Ballet. Zůstalo jí dokonalé držení hlavy a charakteristická kachní chůze vysloužilé baletky. A nikde ani gram tuku. Přidejme ještě ponížení té, která vždy přešlapovala v poslední řadě, zatímco primabalerína si užívala záři reflektorů, a budeme o naší sousedce vědět téměř vše. Má v sobě něco ze stylu francouzské Riviéry, ale hlavně fantastický účes z neobvyklých stříbřitě šedých vlasů, vyztužený lakem značky Elnett ze šedesátých let a tvarem připomínající cosi mezi slavnou vlnou malíře Hokusaie a natupírovanou kšticí Tippi Hedrenové v Hitchcockových Ptácích. Je k zulíbání. Když jsme spolu mluvili poprvé, chtěla vědět, jestli známe Monako. What? Monako? Byli jsme vyvedení z míry a nevěděli, co na to říct. Díky ní zjišťujeme, jak vidí Angličani nás Francouze. Myslím tedy Angličani, kteří zažili meziválečné období. Synonymem Francie pro ně bylo Chamonix, Chanel a chablis, nebo šampaňské, chcete-li. Představili jsme si, jak lehce opálená Mrs. Taylo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185444
rová ve slunečních brýlích, v halence s ohrnutým límečkem pózuje s úsměvem kdesi na vrcholku hory v Grands Montets vedle svého manžela Jacka, který pokuřuje dýmku. Na pohlednici pak napíše: „Dorazili jsme v pořádku do Chamonix, pobyt je skvělý, pokračujeme přes Alpy do Monte Carla…“ Text jak od Patricka Modiana. Ne-li od Fitzgeralda… Anebo se, opět s Jackem kouřícím dýmku, vydala na dvoukole pod stan na pobřeží zeleného, neklidného moře ve Walesu. Jednou o víkendu jsme se tam taky vypravili, protože podle všeho bylo zapotřebí, abych poznal Anglii trochu víc. Jako správný obyvatel Středomoří nechápu, jak může někdo trávit prázdniny na místě, kde je moře plné mazutu z prorezlých rybářských lodí. Kde je pláž z kamínků, na které nikdo nemůže bosou nohou ani vstoupit. Ledová voda. Studený vzduch a hospoda Johna Silvera. Italská servírka, falešná kopie Anny Magnaniové s kruhy pod očima. Kterou tam vyplavilo moře. V té zátoce na konci světa jsme viděli taky skupinku mladých lidí, zrzavých od hlavy až k patě, jak na sebe navlékli potápěčský oblek, vrhli se do vody a nepřesvědčivě se plácali od útesu k útesu na jakési „okružní plavbě“. Zdálo se, že se jim to líbí. Pff. Jak z fotky od Diane Arbusové… Na zpáteční cestě jsme navštívili pár zahrad, protože to je teď náš nejnovější koníček. Nádherné zahrady, jejichž jména jsem hned zapomněl. Vyvolaly ve mně pocit lehkého znepokojení. Zejména aleje s lavičkami, na něž už nikdy neusedne žádný mladý pár, aby si slíbil věčnou lásku. Sedí na nich bývalí mladí lidé s šedivými vlasy a donekonečna
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185444