P O L I TIC K Á A EK ONOM ICKÁ KULTURA ISLÁMU NA BL Í Z KÉ M VÝCH O D Ě
V patrimoniálním systému má vůdce velký prostor pro manévrování a jen malou zodpovědnost. V takovém prostředí je zodpovědnost nezřetelná, autoritativní vazby neprůhledné a cíle se mění, neboť nejsou jasně definované. Tato skutečnost eliminuje opozici, a pokud se vůbec objeví, je utajená, její formování je krajně obtížné, a v každém případě jí chybí institucionální zázemí a jakákoli formální podpora. V patrimoniální společnosti jsou nade vše ceněny osobní odvaha a fyzická zdatnost, bez kterých se islámský nebo arabský vůdce neobejde. Často jsou tyto znaky spojovány s označením „fenomén islámského vůdce“, který má vždy pozitivní vztah k ozbrojeným silám. V případě potřeby ho ozbrojené síly chrání a pomáhají mu. Ale i v tomto vztahu k ozbrojeným složkám musí vůdce aplikovat politiku „rozděl a panuj“ – jinak by se mohlo stát, že se velitelé ozbrojených složek postaví proti němu. Jedinec se do prostředí mocenských elit se silnou podporou „wastah“ může dostat čtyřmi cestami: zatímco cesta vojenská, náboženská nebo byrokratická mají dávnou historickou tradici, nejnovější kooptační cesta se objevila poměrně nedávno: kooptace odborníků – mladých technokratů – mění dosavadní tvář blízkovýchodních elit. (Blehová, 2002) Silnými patriarchálními rysy se ještě donedávna vyznačovaly i ostatní kultury. Rovněž v západní společnosti byly ženy v mnoha zemích až do začátku dvacátého století považovány za majetek mužů. Avšak zatímco Západ se dokázal posunout kupředu a obdobně došlo ke změně postojů v mnoha dalších částech světa, uvízl arabský svět v původním tradičním politickém i společenském uspořádání. „Arabská politická kultura není žádným unikátem, jen se prostě zastavila v čase.“ (Zakaria, 2004, s. 162)
5.3
Kmenově-náboženská loajalita a krize národního státu
Obecně lze říci, že struktura politické loajality Arabů a i muslimů obecně je v přímém protikladu k tomu, co je obvyklé v moderních západních společnostech. V nich totiž představuje vrchol politické loajality národní stát, na nižší úrovni pak stojí úžeji vymezené loajality. Vezmeme-li v úvahu kontinuum od užších k širším entitám, pak lze říci, že západní loajality mají tendenci dosahovat vrcholu uprostřed, takže křivka loajality připomíná obrácené písmeno U. Jak odpozoroval Ira Lapidus, v islámském světě existují dvě základní a trvalé loajality – loajalita k rodině a ke kmeni. Nad tím leží pouta kulturní a náboženská. Tribalismus a náboženství hrály a stále hrají důležitou, ba přímo určující roli ve společenském, ekonomickém, kulturním a politickém vývoji arabských politických systémů. Jsou dokonce propojeny natolik, že jsou považovány za nejdůležitější faktory, které utvářejí a určují arabskou politickou kulturu a politické myšlení. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185386
TRADIČNÍ USPOŘÁDÁNÍ ARABSKÉ SPO L E ČNOST I A POL I T I KA
(Lapidus, 1988, s. 3) V arabských zemích tak hrají hlavní roli kmeny. Mnohé tyto země jsou v podstatě kmeny se státními symboly.95 Dá se tedy shrnout, že v arabském světě nikdy neexistovalo nic jako národní identita. Loajalita vždy náležela kmenu, klanu, širší rodině, nikoli však státu. Nejsilnější sjednocovací silou byl vždy islám. V celém islámském světě jsou ohniskem loajality a oddanosti malé skupiny a silné náboženství, tedy kmen a umma – národní stát je druhořadý. V celém arabském světě mají jednotlivé režimy problémy se svou legitimitou, neboť jde vesměs o produkty evropského imperialismu (kolonialismu). (Bureš, 2007) Státy vznikaly na základě rozhodnutí cizích mocností, jejich hranice byly určovány svévolně a často nerespektovaly ani hranice oblastí, ve kterých žila různá etnika, například Berberů nebo Kurdů. Zároveň tyto nové státy rozčlenily dosud teritoriálně jednotné arabské etnikum. V současnosti se již ke své arabské identitě hlásí jedinec, jehož kořeny jsou na Blízkém východě, obvykle jen tehdy, je-li mimo arabský svět. Nachází-li se však doma ve známém prostředí, je Tunisanem, Libanoncem či Jordáncem. Zároveň je nutno též konstatovat, že panarabský stát nejen že nikdy neexistoval, ale i sama myšlenka svrchovaného národního státu je neslučitelná s vírou ve svrchovanost Boha a s vůdčí rolí univerzálního společenství muslimů (ummy). (Bureš, 2007) Tato skutečnost je příčinou toho, proč většina islamistických hnutí odmítá národní stát jako takový a prosazuje islámský stát podle šarí’y. Stejné faktory, které v posledních letech vyvolaly v některých zemích hnutí, jehož cílem bylo obrození islámu, vedly ve svých důsledcích k posílení identifikace s islámskou civilizací jako celkem. Především se jedná o dekolonizaci, prudký demografický růst arabské populace, industrializaci a urbanizaci. To vše bylo zasazeno do změněného mezinárodně-ekonomického rámce se zvláštním ohledem na ropné bohatství zemí Blízkého východu. (Zakaria, 2004) Rovněž rozvoj dopravy vedl k nárůstu počtu poutníků do Mekky, kde se prohluboval pocit společné muslimské identity a vazby mezi muslimy. 96 Doložit to lze na příkladu Saúdské Arábie. Zakladatel státu uspěl mimo jiné hlavně proto, že dokázal promyšlenou sňatkovou politikou, případně s nasazením dalších prostředků, vytvořit koalici kmenů. Proto i vnitřní politika Saúdské Arábie se opírá o kmenové principy. Také při utváření Libye sehrálo klíčovou roli osmnáct hlavních kmenů. V Súdánu žije podle některých odhadů až na pět set kmenů. Jejich rozdrobenost dokumentuje skutečnost, že největší z nich představuje dvanáctiprocentní podíl na celkovém počtu obyvatel země. (Huntington, 2001, s. 204) 96 Posilování vědomí muslimské jednoty podporovaly akce jednotlivých arabských států a mezinárodních organizací. V roce 1969 iniciovala Saúdská Arábie první islámský summit v Rabatu, kterého se zúčastnili představitelé Pákistánu, Maroka, Íránu, Tuniska a Turecka. Z tohoto summitu vzešla Organizace států islámské konference (OIC). Formálně byla ustavena v roce 1972, za sídlo ústředí byla vybrána Džidda. 95
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185386
P O L I TIC K Á A EK ONOM ICKÁ KULTURA ISLÁMU NA BL Í Z KÉ M VÝCH O D Ě
Žádné jiné velké náboženství, tedy ani křesťanství, buddhismus či hinduismus, nemá podobnou organizaci, ve které by členství bylo podmíněno náboženstvím. To je dosud výsadou pouze islámu. Nicméně posun od islámského povědomí k arabské solidaritě či soudržnosti, postavené na širším základě, v sobě skrývá dva paradoxy. Především je islám rozdělený na mocenská centra, z nichž každé chce vydělat na tom, že se ztotožní s celou islámskou komunitou, což by mu umožnilo řídit proces upevňování islámské solidarity a využívat toho pro sebe. Tento boj probíhá mezi etablovanými sekulárními režimy a jejich organizacemi na straně jedné a mezi islámskými režimy a jejich organizacemi na straně druhé. 97 (Huntington, 2001, s. 206) Druhým paradoxem je, jak již bylo zmíněno, že koncept univerzálního společenství muslimů (ummy) předpokládá nelegitimnost národního státu. Ovšem umma jako taková existuje pouze jako ideál, nemá konkrétní podobu. K tomu, aby nabyla uznání, by potřebovala podporu jednoho, spíše však více silných muslimských států, které by jí položily institucionální základ. (Bureš, 2007) Historické ústřední státy muslimského světa vystupovaly v minulosti do popředí pouze tehdy, když došlo k propojení náboženského a politického vedení (chalífát a sultanát) v jednu vládnoucí instituci. Avšak po rozpadu Osmanské říše a poté, co Západ začal mít vliv na tradiční muslimské oblasti, zmizel i poslední takový „ústřední stát“. Západní mocnosti si během kolonizace mezi sebe rozdělily muslimské území. Dědictvím této kolonizace jsou nepevné státy, organizované podle západního modelu, cizího islámským tradicím. Důsledkem toho je, že ani v průběhu dvacátého století nenabyla žádná z muslimských zemí takové váhy – a to ani v kulturní či v náboženské oblasti – aby mohla převzít vůdčí roli v úsilí o politické i náboženské sjednocení muslimské komunity kolem sebe v celek, který by byl akceptován jak islámskými, tak i neislámskými státy. To, že v islámském světě taková síla není, je – mimo jiného – také příčinou četných vnitřních a vnějších konfliktů, které jsou pro islám charakteristické. Je zřejmé, že taková „ústřední muslimská mocnost“ by musela disponovat dostatečnou ekonomickou i vojenskou silou a nezpochybnitelnou islámskou legitimitou. Dále by musela být organizačně schopná, což je podmíněno mimo jiného také vnitřní stabilitou. V úvahách o tom, který ze států muslimského světa by mohl dozrát do takové role, bývá obvykle zmiňováno šest zemí: Írán, Saúdská Arábie, Saúdská Arábie získala dominantní postavení vytvořením organizace OIC, která měla alespoň zčásti vyvážit vliv Arabské ligy. Tu v té době ovládal spíše sekulární egyptský vůdce Násir. Súdánský vůdce Hassan al Turabí tehdy odpověděl založením Lidové arabské a islámské konference (PIAC).
97
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185386