„Nevíš ještě skoro nic. Ve svých dvaadvaceti letech toho o životě ještě mnoho nevíš. Když občas spadneš o schod níž, je to proto, že jsi něco zanedbala, něco vzala na lehkou váhu a nepochopila tak, jak bys měla. Věř mi, nejsi jediná, kdo po těch schodech kráčí. Všichni živí po nich jdou a směřují za poznáním. Za láskou. Za pokorou. Za pochopením. Za mnou.“
Poprvé překračuji práh našeho domova s novorozeným synem v náručí. První, co zahlédnou moje oči při otevření dveří, je velké zrcadlo naproti a v něm mé pětadvacetileté Já. Proběhne mnou zvláštní vlna energie. Vidím krásné tělo, na něž jsem hrdá, za to všechno, co mi dalo a co se mnou vydrželo. Vidím krásné křivky, velká prsa, která krmí mé dítě, vystouplé bříško, široké boky. Líbí se mi tvář plná popraskaných žilek, líbí se mi ty unavené oči a první vrásky od smíchu i pláče kolem nich. Já… „Na co myslíš?“ zeptala jsem se svého muže, který mě jaksi podezřívavě pozoroval. „Na to, jak jsi najednou jiná. Krásně jiná.“ „Jak jiná?“ vyzvídám. „Už nejsi děvčátko… Už jsi žena.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185347
Modlitba za děti Do čekárny dětské poradny přicházíme jako vždy pozdě. Sestřička mi bere malého z ruky už mezi dveřmi. Ani mu nestihnu vysvléct svetřík a pošeptat, že ho čekáme venku, že bude všechno v pořádku, že ho jen malá včelička píchne do ručičky… Nervózně pochoduji po dlouhé chodbě páchnoucí sterilitou, kterou se rozezní utrpení mého syna. Nekonečně dlouhý odběr krve, nekonečný pláč zpoza dveří, před nimiž stojím já a okusuji si nehty, s velkým knedlíkem v krku. Sestřička otevírá dveře a vkládá mi do rukou svíjející se bezmocné, temně červené klubíčko. „Tady mu to silně držte, dokud to nepřestane téct…“ až teď jsem si všimla, že malému valí krev z hlavy. „Proč jste ho píchali do hlavičky?!!“ vykřiknu zděšeně na sestru. „Ale prosím vás, na rukou už neměl místo.“ Zabouchla za sebou dveře. Měl ještě druhou ruku, ale na ní se leckomu těžko hledá žilka. Dvouměsíční ruka je příliš malinká a divoká. Jednodušší je obě ruce svázat, popadnout hlavu a píchnout to do ní. Jenže jak to mám vysvětlit těm uplakaným očím, které na mně visí, ani nemrknou a ptají se: Proč jsi mě opustila a dovolila, aby mi někdo ublížil? S každým dalším odběrem poroste jeho nedůvěra a strach. Bilirubin je stále vysoký, přesunuli nás na speciali103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185347
zovanou kliniku. Přeplněná čekárna, unavení rodiče a vřískající, poletující, plačící, výskající, hrající si děti. V ordinaci se střídáme jako na běžícím pásu… „Máte svoji látkovou plenu?“ ptá se sestřička a chystá stříkačku. Jemně malého položím, hladím ho, usmívám se a slibuji, že všechno bude v pořádku. I on se na mě usmívá… „Pokud se na to necítíte, počkejte za dveřmi a my vám ho potom přineseme,“ všimla si sestra, jak jsem bílá. „Ne, budu tady s ním,“ a zblednu ještě víc, když vidím, jak mu jedna sestřička svazuje ruce a druhá drží hlavu přitlačenou k podložce. Musím se otočit. Nedokážu se dívat na to, jak moje dítě trpí. Strašně pláče, lapá po dechu a já se modlím, aby to už konečně skončilo. Srdce se mi svírá lítostí, po tváři tečou tiché slzy. Malý mě hledá pohledem a v jeho výkřiku je cítit otázka: Vždyť ses na mě před chvílí usmívala… a potom takový podraz!
Věším prádlo při večerních zprávách. A vtom to přišlo… smutná událost dne: muž je sám doma s dvouletým synem své přítelkyně. Chlapeček stojí v postýlce a pláče, volá svoji matku. Chce ji mít u sebe. Muž se ale chce dívat na fotbal a dítě ho ruší, otravuje, znervózňuje, kdovíco… Popadne dítě a strčí ho pod sprchu. Pod vroucí. Aby se konečně uklidnilo. Potom ho položí zpět do postýlky a klidně se dodívá na fotbal. Gól. Chlapeček už nepláče. Sláva. Ve tři ráno přichází unavená matka. Pracuje jako barmanka a pravděpodobně živí rodinu. Až ona zavolala záchranku. Než 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185347