Poslední hlídka
dostal příležitost změřit se s tímto problémem. On by jistě byl zřel jasné vztahy tam, kde já jsem bloudil celé dny po slepých uličkách – leč byl dávno mrtev, za života jej nebe nikdy neupoutalo natolik, aby si alespoň povšiml jeho existence, a tak mi nezbylo než pokusit své štěstí s tím, co jsem měl k mání, tedy s vlastníma očima a nedokonalým duchem. Rallainee byla tou, která se mnou jako jediná z živých sdílela alespoň zlomek mého zájmu. Naplňovalo mne velkou radostí, když jsem s ní mohl hledět na Měsíční sestry nebo sledovat stíny na slunci, nebo když jsme trávili hodiny úvahami o podstatě a smyslu těchto těles a všeho bytí. Kdyby nebyla ženou, řekl bych, že mi byla přítelem, lepší slovo schází. Často na ni myslím v těchto pochmurných dnech, vytržených z obvyklého běhu světů. Má duše je dík těm vzpomínkám rozpolcena nadvakrát vedví. Jsem vděčen světlům, že jsem Rallainee mohl poznat tak, jak jsem ji poznal, a zároveň bych byl raději, aby se to nestalo, neb vím, že se v příštím slunci bude trápit. Jsem neskonale šťasten, že zůstala s živými, aby vzhlížela k desítkám sluncí, jež teprve přijdou – a přece mě sžírá osamělost v mém usilování a jako oheň mě pálí tužba znovu ji spatřit, než přijde nicota, která kolem roztahuje své neslyšné spáry, tužba svěřit se její duši se světlem neslýchaných zázraků, které mé oči uzřely na pokraji temnoty. Ó Světlo, ó Temnoto, kéž se Rallainee budu moci svěřit v příštím světě – vím, že má duše již nepocítí nic z ra97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185346
Tomáš Petrásek
dosti a z jasu světla, které snad odhalila, ale přesto mě žádná tužba nepálí více než právě tato, tužba, aby moje dlouhá... a přec tak krátká cesta skrze krev, temnotu a osamění nebyla zcela marná. Nerozumím tomu, jak je možné cítit v sobě souboj protikladů a zároveň klid spočinutí, tak jako cítím nejhorší zimu a zároveň příjemné teplo – možná právě to je příznak nadcházejícího konce. * * * Ano, zima. Tehdy, po porážce Epetiany, udeřila zima. Je vůbec pozoruhodné, jak své strázně poměřujeme pouze svým okamžitým stavem a v míře o něco menší stavem minulým. Už minulou, ba i předminulou noc jsme měli za to, že panuje hrozná zima a že horší už být nemůže. Tyto nářky však opět – stejně jako mnohokrát později – zbledly před tváří věcí, které nadešly. Neboť po celou následující dobu mráz vzrůstal, a pokud někdy na prchavou chvíli poklesl, vítr a sníh plně zastoupily jeho nepříjemnou úlohu. Od oné děsivé malé noci se střídaly poryvy nesmírně divokých ledových bouří s obdobími neobyčejně jasné oblohy, vítr s bezvětřím. Zima byla natolik veliká, že už začala ohrožovat nejen pohodlí, ale též zdraví. Nejprve pomáhalo chodit zcela zahalen v kůži, později však ani to ne. Mráz byl natolik silný, že se začal podobat žáru, ba byl nebezpečnější, neboť žár varuje bolestí, čehož mráz nečiní. Rahten v noci 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185346
Poslední hlídka
utrpěl právě takovou spáleninu na nose, jako by jej držel dost dlouho v plameni, jelikož si při spánku sundal kuklu, Sumlura zase pozbyla několik prstů. Nejhorší to bylo při strážení na věžích, kde bylo nejvíce větru a kde jsme trávili čas nečinností. Smrt totiž nejenom že se projeví ponejprv nečinností, ale právě tak i nečinnost údů otevírá cestu jejich smrti, jak jsme poznali. Jindy se nám podařilo své umírající údy přivést k životu pohybem a teplem, když ještě nebyly mrtvé navždy, což opět svědčí o spřízněnosti tepla, pohybu a života. S vánicemi přišel sníh v ještě větší hojnosti než dříve, ač tomu bylo těžko uvěřit. Pro vítr, který jej někde kupil a jinde odnášel, nebylo snadné určit, kolik jej vlastně padlo, ale bylo jej mnoho. Přesto vánice občas přicházely i nadále, dokud se jejich zdroj zcela nevysílil, což se ovšem nestalo dříve než o sedm dnů později. Mnohé průchody a schodiště se tak pozvolna staly zcela neprůchodnými, hrad byl sněhem zcela zavalen a ke konci jím už téměř nebylo možné procházet. Krajina kolem nebyla již vůbec k poznání, neboť po řece nebylo ani památky a i většinu ohrad a úvozů sníh dříve či později zakryl. Naštěstí sníh nezůstával takový, jako když padl, ale částečně tuhl; buď vlivem slunce při jasných dnech, nebo vlastní tíhy a mrazu, a tak se jím často dalo kráčet, aniž se do něj chodec bořil více nežli po pás, nebylo to však vždy a na všech místech pravidlem. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185346