Vzrůstala v něm panika, která byla zbytečná, ale nebyl v té chvíli schopen rozumně uvažovat. Navíc za ním do kuchyně vběhl chlapec a začal nabírat k pláči a dožadovat se mámy. Rüdiger neměl nejmenší tušení, jak utišit dítě, ale byl kdysi taky kluk a honem hledal po kapsách, čím by ho zabavil. Nakonec vytáhl kapesní nůž, který šel naštěstí tak ztuha otevřít, že nebylo třeba se bát, že by se chlapec zranil. Popadl čistou utěrku ze stolu, namočil ji v plechovém vědru pod kuchyňskými hodinami ve studené vodě a vrátil se ke Kornelii. Tomáš si zaujatě prohlížel novou hračku. Rüdiger stiskl rty a opatrně omýval Kornelii spánky, líce i krk. Utěrka byla příliš nasáklá a voda jí stékala za blůzku. Rüdiger se zaťatými zuby rozepnul první dva knoflíky promáčené halenky. Nevědomky si olizoval rty a v tu chvíli vypadal, že je v mnohem horším stavu než Kornelie. Do očí mu stouply slzy, jeho prožitek byl tak intenzivní, že se mu skoro nedostávalo vzduchu. Chvěly se mu ruce, když se zlehka dotýkal její pleti, když jí rozepínal halenku, aby mohla volněji dýchat. Látka byla tak tenká a mokrá, viděl, jak pod ní prosvítá její kůže a teď už znal i její barvu a vůni. Měl o ni strach, a přitom byl tak vzrušený, že jeden vjem přebíjel druhý, až se mu z toho motala hlava. Ani si nevšiml, když otevřela oči. Najednou se na něho dívala, klečel u ní, jejich tváře byly vzdáleny jen nepatrně a Rüdigerovi to připadalo neuvěřitelně intimní, intimnější, než kdy s nějakou ženou zažil. Její oči byly hnědé, tmavohnědé, a když je na chvilku přivřela, zachvěly se jí řasy a změnily se v elegantní obloučky spočívající na tvářích s neklidem motýla. Obočí se jí klenulo do pravidelného oblouku, jaký si malují filmové hvězdy, to její však bylo skutečné, a nos měla rovný, krátký, a jak byla pořád tak hrozně bledá, tak jí na něm vyvstalo pár pih, které by asi normálně neviděl, a vlasy vytvářely kolem hlavy tmavou svatozář. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185340
Rüdiger musel několikrát polknout, než dokázal najít slova. „Omdlela jste, promiňte, asi jsem vás vylekal.“ Zavrtěla hlavou, ale bylo jasné, že je spíš zmatená, než že by se s ním chtěla přít. Zvedla ruku a pohlédla na obvaz. „Sekla jsem se.“ „Moc mě to mrzí, jen jsem chtěl… Chtěl jsem vám říct, že máte otevřenou branku. Aby chlapec neutekl…“ Oba se podívali po Tomášovi. Nadzdvihla se na loktech, aby lépe viděla, a svaly na krku i na prsou se jí napnuly, rozepnutý živůtek se rozevřel ještě víc a Rüdiger se přistihl, že nedokáže od toho obrazu odtrhnout oči. Viděl jen málo, ale stačilo to, aby prudce vstal. Byl bledý, jen na tvářích měl rudé skvrny. Nela se posadila. „Váš kapesník,“ řekla a podívala se na obvázanou ruku. „Musím vám ho vrátit.“ Rüdiger bezmocně zavrtěl hlavou. „Ne, jen si ho teď nechte. Přijdu… přijdu si pro něj jindy.“ Nemohl už tam zůstat ani chvíli.
Nela hledala nějaký kus papíru, aby mohla zatopit v kamnech. Vytáhla zpod kredence staré noviny a byla by je zmuchlala a strčila do kamen, ale jak se na ně dívala, uvědomila si, že jsou ze čtyřicátého druhého roku, z období, kdy vrcholily po atentátu popravy. Setníková Věra. Zavřela oči. Bože, jak mohla zapomenout na Věru? Ztěžka dosedla na kanape. Zatoužila být ještě jednou mladá, ještě jednou sedmnáct let, jde tančit s Josefem a Věrou, Róza je pořád ještě Růžena a stranou se jí posmívají, protože taková pitomost se jen tak neslyší, co to jen tenkrát řekla, propána? Najednou se Nele stáhlo hrdlo, jako by si znovu připomněla tu hrůzu, strach a nejistotu. Odložila arch novin, nemohla je použít na podpal, i když těm mrtvým to bylo dávno jedno, ale potištěný papír v ní probouzel hrůzu. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185340
Nakonec je nechala ležet na stole, neschopná se rozhodnout, co udělá, i zatápění odložila na později a vyšla ven. Dvojčata spala uložená ve vozíku ve stínu stodoly. Mohla by je přitáhnout i blíž, ale věděla, že takhle se na ně může Hedvika alespoň dívat škvírou mezi prkny. Bylo to smutné, ale nevyhnutelné. Co chvíli je kontrolovala pohledem, ale obě děti spaly jako zařezané a vzduch kolem vábivě voněl jasmínem. Nela si uvědomovala, že Tomášek toho nikdy tolik nenaspal jako tahle miminka. Vzdychla a protáhla si ztuhlá záda. Podívala se směrem k chlapci, který si ještě před chvílí hrál ve stínu velkého ořešáku. Jako by chtěl vyvrátit její vzpomínku, ležel stulený do klubíčka, spal a v dlani stále svíral dřevěného koníčka. Byl to tak nevinný výjev, že se uklidnila. Uřízla si na záhonku pažitku, že ji rozdělá s tvarohem, a vrátila se do kuchyně. Přichystala si tvaroh a po strašně dlouhé době se cítila skoro dobře. V duši se jí rozhostil klid a mír. Přestala míchat vidličkou a podívala se na svatý obrázek na zdi. „Guten Tag,“ ozvalo se nahlas ode dveří. „Myslel jsem, že se stavím,“ usmál se nejistě, „víte… pro kapesník. Ruka už je v pořádku?“ Vstala a mlčky přikývla, zpola s leknutím a zpola s úlevou, že už bude mít očekávanou návštěvu za sebou. Vešel dovnitř a postavil se dopostřed kuchyně. Nechala ho stát jen chvíli, odložila misku a ukázala na stůl, kde ležel jeho kapesník, vypraný a vyžehlený. „Váš kapesník, děkuji vám za půjčení.“ Přešel ke stolu, ale kapesník si nevzal, protože potom už by neměl žádný důvod tu zůstat stát. „Už jste v pořádku?“ zeptal se. „Mrzí mě, že jsem vás polekal. Jen jsem chtěl… chtěl jsem vás…, aby chlapeček neutekl, víte.“ Pousmál se. „Kluci jsou nezbední.“ „Ano, děkuji vám,“ ujistila ho, a pak už mlčela. Stálo ji to jisté úsilí, protože jí byla vlastní zdvořilost, která ji ponou104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185340