lábala mlíčko, ale nechala se i vzít na ruku. Tak já, která jsem neměla děti, utírala jsem jedno koťátko po druhém, koťata se ke mně tulila, a vrcholem štěstí bylo, když mi všechna tři koťata seděla na klíně, předla, vducala mi hlavičky do mých dlaní a můj muž stál nad námi a díval se, usmíval se, na chvíli s těmi koťaty zapomenul na ten svůj strach, takový svatý obrázek to byl, svatá rodina, a což teprve, když chladné počasí donutilo koťata, aby jedno po druhém vešla do kuchyně, když se ohřívala u kamen, když jsem jim přenesla misky z kůlny do kuchyně, pak byla koťata naše. První šel vždycky mourovatý kocourek, který dostal jméno po Etanovi, druhý byl Cassius, černý kocourek, a třetí chodila kočička Mánička, která byla tak nějak zakrnělá a lekala se ze všech koťat nejvíc. Všechno, co tahle koťata měla dělat, určoval Etan, ostatní vždycky čekala, až co udělá ten Etánek. Taky když jsme zhasli a venku hučel déšť, první se na postel odvážil Etan a pomalu si lehl mému muži vedle hlavy, za ním na postel vyskočil Cassius a pak teprve Mánička, která spávala v nohách tak jako moravský básník, za kterým jsme jeden čas chodili a který s pýchou opakoval, že je z kovářské rodiny, že byl nejmladší, a šest jeho souro- zenců spalo ve veliké posteli a on, že byl maličký, tak spával v nohách, tak jako naše Mánička. Ten vedoucí kocourek měl oči jako nebožtík Etan a taky jediný se díval do mých a mužových očí tak, až jsme klopili zraky. A tak když jsme se vrátili z Prahy, když už koťátka nedoufala, že nás uvidí, když jsme zahnuli autem do naší aleje, první nás šel uvítat Etánek a pak ti ostatní, první vešel do kuchyně ten Etan, první se taky odvážil vskočit nám na klín, vdout se do náruče, a pak teprve ti ostatní. A taky první začal lábat mlíčko a první začal jíst tenhle Etánek, a pak přestal uprostřed jídla, otočil se a podíval se na nás, jako by nám chtěl nejen poděkovat, ale taky nás v očích potěžkat. Každé z těch koťat mělo svoje místo, vedle muže sedal Etan a u mě Mánička, svou židli u kamen měl Cassius… A pak večer, když můj muž odešel do hospody, on musel jít každý večer
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185277
do hospody a vracel se, když už jsem spala, já jsem mezitím četla časopisy, umývala nádobí, zametala, ale ať jsem dělala cokoliv, koťata dělala všechno se mnou… Tahle koťátka si nějak nedovedla hrát, nikdy neměla na hraní čas, jen když jsem jim uvázala papírovou holubičku na provázek a tahala za něj, tak si ta koťátka hrála, ale jen tak chvilku, spíš jen tak, aby mi udělala radost, jako že si hraju já a ne ty kočičky, protože ony byly smutné, pořád jen trnuly, že je tady necháme, že zůstanou samy… …Můj muž navrstvil za kamna na cihly dvě prkna, takové rechny u horké zdi, a zase oba kocouři i Mánička měli svoje prkno, nikdy se ta koťata nervala, první prkno si vybral Etánek, po něm Cassius a to poslední zbylo na Máničku, která měla povahu jako Chaplin, obveselovala nejen ty svoje bratry, ale i mne a někdy i sebe samu, byla tak maličká a dojemná, jako byl ve svých filmech Chaplin. V tomtéž pořadí se ta koťata i umývala, nejdřív každý sám sebe a potom jeden druhého, jazýčkem, pečlivě, s přivřenými víčky, takový krásný kočičí rituál byla ta vzájemná očista, celou hodinu jsem se mohla dívat, jak se ta koťata milují a jak se jazýčky pod krkem umývají… Když se můj muž vracel z hospody, skoro vždycky se vracel s panem Francem, křičeli a hulákali na bicyklech, že je bylo slyšet už z velké dálky, zda jeli z Hájenky, lesní hospůdky, nebo z Hradištka anebo ze Semic, to pak ještě stáli před vrátky a křičeli kvůli vlhku a vodě, hádali se o čísla alejí, hádali se tak, jako se hádají opilci… a když pak můj muž vešel, čekávala na něho někdy koťata venku, já jsem spávala tak jako v Libni bez zamykání, nikdy mi nepřišlo, že by nám někdo mohl něco ukrást, dokonce nás přepadnout… a tak můj muž vešel, chvíli vrávoral… Holčičko, spíš? Nechá tě pozdravovat pan Franc, nechá tě pozdravovat pan hostinský, nechá tě pozdravovat Franta Vorel, dokonce i pan Hamáček tě nechá pozdravovat… když si lehl, opatrně si k němu vyskočil nejdřív Etan a pak se tam stulila ta ostatní koťata,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185277
po půlnoci, tak jak která kočička chtěla ven, můj muž vstával, vrávoral, otevíral, pouštěl koťata ven anebo zase dovnitř, nikdy neřekl jediné slovo, jedinou nadávku, protože, jak říkal, jsou to naše děti, a děti, když jsou malý, tak jsou svatý… i když stojejí za hovno, říkal můj muž, laureát státní ceny. …A zase byl můj muž pozván na národní výbor v Libni a zase ho tam zval ten mladý drzý mužský, ten, který si liboval, jak se bude mého muže znova ptát, jaké má napsat zaměstnání do nového občanského průkazu. A můj muž chtěl jít zase balit starý papír, protože zaměstnání jako spisovatel v likvidaci, to přece není zaměstnání, jak mu tvrdil ten mladý muž na národním výboru. A tak se můj muž vrátil a ten večer jsme měli návštěvu, když můj muž uviděl venku gazíka, vojenské auto s plachtou, tak si honem bral podvlíkačky a ještě jedny podvlíkačky, ale já jsem na něho zařvala… Jo, to zrovna, ty vole, ty laureáte, jak tě zhaftnou, tak ti všechno vysvlíknou a dají ti ty svoje dresy! A pak chtěl utéci oknem, ale auto už stálo u vrat, a tak můj muž seběhl přes půdu po schodech a utíkal do lesa, skrz plot k potoku, kde se ukryl v hustých větvičkách smuteční vrby… a já jsem pak běžela k potoku a volala jsem na mého laureáta, že přijel jeho kamarád z Ostravy a nebyl to nikdo jiný než redaktor Červeného květu, který jel do Prahy, našel si tam zaměstnání jako řidič jeřábu a mému muži přišel jenom říct, že je naživu, že sice je pravda, že byl svázán provazem a dán do pytle a odvezen neznámo kam, ale za tři dny ho zase pustili, nejhorší že to bylo v tom pytli, že se posádka gazíku stavila v hospodě, pět hodin tam někde chlastali a on, redaktor, který se jmenoval Kubíček, tam byl svázaný v tmavém pytli v kozelci, ale že je na světě, řekl s velkým smíchem, zatímco můj muž sinal čím dál víc, díval se oknem na gazíka, takže redaktor Kubíček se zasmál a řekl… V tomhle gazíku mě ale nevezli, ten je můj, toho mám už pět let, je to herka, padesát kilometrů za hodinu, ale s rodinou s ním jezdíme
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185277