„Mám jít na oběd a on kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou půl jedný, ale on křičí: ,Jděte na oběd. Už je čtvrt na dvě!‘ Tak letím do závodní kuchyně, abych dostala rychle jídlo, tak musím lhát, že jsem v jiným stavu. Naházím to do sebe, a když se vrátím, tak ten kašpar kouká na hodiny, ukazujou, že je jedna hodina, ale on křičí: ,Kde jste byla? Už je čtvrt na tři, já nedostanu oběd!‘ Tak honem za něj vezmu váhu, on se ustrojí, pak kouká na hodiny, ty hodiny ukazujou čtvrt na dvě, ale on mi tvrdí do očí: ,Tak je jedna hodina, já jsem tady natotata!‘ Když se vrátí, tak hodiny ukazujou půl třetí, ale on si mne ruce a pochvaluje si: ,To jsem si pospíšil, je tři čtvrti na dvě!‘“ Sepjala ruce. „Bóže, já už jsem tady v očistci.“ „Ano, Mařenko,“ kývl Haňťa. „To se mnou chodil do školy kluk a jmenoval se Gangala. ,Kolik je tři a tři?‘ optal se učitel. A Gangala řekl, že sedm. Tak dostal pár facek a znovu: ,Kolik je tři a tři?‘ A zase… sedm. Tak celá třída se na jeho kalhotech vystřídala rákoskou… a: ,Kolik je tři a tři?‘ A pořád… sedm. Gangala se tvářil tak jistě, že učitel odběhl do kabinetu a tam listoval v početnici. Celej rok tam pak odbíhal, už ani tý početnici nevěřil. A nakonec se z Gangaly a jednoduchýho sčítání zbláznil… I pozdrav tě pámbů, ty stará vykopávko!“ křikl na Toniho, bývalého vrchního z Pratru, který právě vjížděl do dvora s károu a vesele kynul zafačovanou rukou. A hned naházel pytle na váhu. Šéf zarejpal do pytlů. „Ale pane Anton, ty pytle jsou mokrý!“ „Jen klid, šéfe, klid. To chce klid…,“ vrčel Toni. „Vždyť ty pytle jsou načichlý ranní mlhou.“ „Mlhou?“ zaječel šéf. „Tak pět kilo tý ranní mlhy půjde dolů.“ Rejpal se prstem dál v natrženém pytli. Něco vypadlo a zazvonilo. „Podvód. Pane Anton, my tady nesbíráme kovy. To musíte na Rybníček!“ „Ale šéfe, to chce klid. To je přece jen víčko od Ovomaltine…“ „Já ale jsem člověk pod přísahou!“ udeřil se v prsa šéf. „Tak ho vidíte, hysterku!“ odprskávala Mařenka. „Na chudýho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185276
člověka, to si votevírá hubu!“ Něco u váhy zase cinklo. „Pane Anton, hned si to spakujte a sbohem! Já se přeci nenechám zavřít!“ „To je, šéfe, omyl…“ „Omyl neomyl… My tady nejsme žádný sociální ústav. My jsme národní podnik. Tak si ten váš šmejd odvezte někam na skládku ke svatýmu Vojtěchu.“ „Ale šéfe, pochopte to. Já jsem taky bejval někým jiným, ale zlumpačil jsem. Už je na všecko pozdě…, už se rozsypávám…, ich war a wianer bua, vielmals besofen wi a sau, aba so was?“ „Předpisy jsou předpisy!“ trval na svém šéf. „Hele..,“ zvolal Haňťa. „Teď jsem si vzpomněl. Kdyby mi sem přišel telegram z ministerstva lehkýho průmyslu, tak mě, šéfe, zavolejte, to bude pro mě.“ „Jakej telegram?“ počapl šéf. „To nic. Čekám pozvání k panu ministrovi.“ „A co tam?“ „Nic…, já jsem jenom poslal bericht.“ „Jakej bericht?“ „No zprávu o celkový situaci… tady.“ „A kdo ti to dovolil?“ „Kdo? Já! Uvidíme, co to bude dělat.“ „Co to bude dělat. A zrovna bericht? Vždyť ty, člověče, kde jsi byl, tam bylo samý neštěstí pro vedoucího. To ti v Karlíně nestačilo, že jste vyhodili pokladnu do povětří a ještě to zapálili? A do lapáku šel ale… kdo?“ „Kdo by jinej než vedoucí…,“ smál se Haňťa. „Vedoucí! A teďka bych měl přijít na řadu já? A to tedy prr!“ bránil se oběma rukama šéf. Haňťa, když nasbíral posilu v radujících se Mařenčiných očích, řekl: „Víte, pane šéf, vono to člověka někdy těší, když má nad
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185276
lidmi moc. Nemusí tý moci být moc, ale tak trochu, aby přistřihl hřebínek. Ale kluci! Víte, co to bude za krásu, až bude zase jaro, já budu stát v karlštejnských lesích, bude po dešti a kapičky udělají crnk! A zase crnk! A já vzhlídnu a řeknu: ,To vám to udělalo dobře…, ty smrku a ty borovice. To jste se nazunkaly!‘“ „A ty ses nazunkal taky. Je to cejtit z tebe až sem. Že to tak děsně smrdí?“ „To, račte prominout, je cibule s česnekem, ale co máte z toho? Kluci! Já si zajedu do lesa, na ty moje mejta, už v zimě, rozhlídnu se a řeknu: ,Tak co, vy stromy, jak se pořád tady máte a co děláte?‘ A stromy řeknou: ,My čekáme, jen co ze sebe shodíme sníh a příroda vezme klacek do ruky a řekne nám: Hurááá! Jedeme!‘“ „Ten ji zase má,“ pravil šéf Tonimu a vyplatil mu za sedmdesát kilo papíru. „Kdybych já jenom měla sílu, co já bych vám všecko, chlapi, řekla,“ blekotala Mařenka. „Ale já už tu sílu nemám. To akorát doma, když jsem v posteli a je zamknuto, tak pod peřinou si nahlas říkám to, co bych vám tady chtěla říct… A teďka, Haňťo, mě ještě poráží vlastní dcera. Vzala si doktora, toho starýho kocoura, kterej teďka, aby mu neblbla, tak jí každej rok udělá dítě a doporučuje jí, aby chodila zpívat do kostela a hodně se modlila. Tak chodí do kostela a je z těch velebníků už docela zlá. Včera mi psala, že kdybych byla její sestrou v Kristu, a ne pouhou tělesnou matkou, že by mi byl muž neumřel, ale že nejsem její sestrou v Kristu, tím uvaluju na celou rodinu hněv Boží… Ještě že mám tu hrobku na Olšanech…“ Pan Bouček z Turisty vozil jednou týdně všelijaké, už propadlé letáčky. Odumíraly mu nervy a tak se pořád zpožďoval. „Tak co? Zaplatit, nebo si vezmete losy?“ houkl na pana Boučka šéf. Ale pan Bouček vyřizoval asi teprve to, co měl vyřídit v Turistovi. „Na poště nemáte zaplacený telefon,“ řekl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185276