jemu (i všem ostatním lidem) daly lásku a pochopení zároveň. Když zjistil, že takové vztahy lze snad navazovat psaním textů, začal je produkovat v udivujícím množství. Jeho dílo čítá hodně přes sto položek a bylo by ještě podstatně rozsáhlejší, kdyby poúnorový režim Demlovi chuť psát nevzal. Celý jeho život se zdá plný touhy po zaujetí takové pozice, která by zbavovala nebezpečí. Snad žádný jiný český autor nevedl korespondenci s tolika možnými či skutečnými mecenáši. Ve svém díle také Deml postavil pomník hned několika ženám, které ho v životě ovlivnily. Část čtenářů tím přivedl k erotickým fantaziím o domněle bujném životě za zdmi jeho tasovské vilky, Deml sám však zaujímal k ženám spíše synovské než milenecké city. Přál si záviset na nich, podobně jako v životě vystřídal hned několik závislostí na idejích. Po roce 1918 dospěl k názoru, že správnou mateřskou náručí by mohla být pospolitost v Masarykově demokratické republice (následné politické vystřízlivění bylo obzvlášť kruté). Pak, v roce 1921, propadl Deml členství v Sokole – podle něj dalším možném mystickém společenství nabízejícím sounáležitost i ochranu a nahrazujícím v tom autoritářskou církev. „Přestal jsem být psancem, jsa v Sokole a moha pracovat v Sokole,“ tvrdil, Tyrše s Fügnerem přirovnával ke slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi atd. U sokolské ideje Deml vydržel celkem dlouho, sedm let, po oslavných článcích a knihách však i tentokrát nakonec přišly ty zatracující. Ze všeho tohoto přepínajícího hledání milujících mužských a ženských přátel a z pátrání po ideji, která spasí, zbyla u Demla nakonec často negace: krvavé účtování s těmi, kdo měli zavinit básníkovo zklamání. Podobný dítěti, které také zraňuje matku nikoli z nelásky, ale aby se přesvědči-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185237
lo, že její přízeň opravdu vše unese, proměnil Deml svůj život v seriál vztahových katastrof. Sotva mu přitom jeho konflikty přinášely i něco jiného než stále větší míru zoufalství – izolace od přátel a společnosti byla tím posledním, po čem toužil. Přesto se právě to, ubližování nejbližším, stalo jeho osudem. Josefu Florianovi jednou v dopise vysvětlil, že právě zážitek blízkosti se mu stal důvodem k útoku: „Ve Vás totiž (kdo čteš, rozuměj) viděl jsem svou poslední rezervu, jedinou záchranu vítězství a boje, a najednou pocítil jsem velikou radost, že se mohu odvrátit od skutečných nepřátel a namířit zbraň do Vašich pozic.“ Snad jediný, komu se Deml za života neodcizil, byl básník Březina – dokonce i s ním však po jeho smrti naložil demlovsky „po svém“: z jeho výroků ať domnělých, či skutečných sestavil knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která Demla přivedla do války skoro s celým tehdejším českým literárním národem. Jako člověk, který se znal s Březinou dlouhá léta, měl Deml výjimečnou možnost vést s ním soukromé rozhovory na nejrůznější společenská témata. Vlastností rozhovorů mezi čtyřma očima je razance; mluvčí počítá s tím, že druhý ví. Pokud se však výroky bez filtru politické korektnosti objeví na veřejnosti, vznikne skandál: známý muž mluví jinak, a co víc, projevuje se jako malicherný duch s mnoha odpudivými vlastnostmi (u Březiny například s antisemitismem). Nelze vyloučit, že Deml v posmrtném portrétu milovaného básníka postupoval jako při ostatních záchvatech své lásky: aby se o ní přesvědčil, dal její předmět zničit. Ale pravděpodobnější je, že si soukromost Březinových výroků vůbec neuvědomil a postupoval při jejich přetlumočení stejně, jako psal své texty; velký duch nemá důvod rozlišovat mezi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185237
proslovem na ulici a šepotem doma, pravdu tvoří jenom celek všeho dohromady. Deml jako by v souladu se svým křesťanským založením chtěl říci: Toto vše je člověk. Zůstal tedy sice neuctivým, přesto však evangelistou svého pána. Veřejnost to neocenila. Odpůrci nejčastěji tvrdili, že autentičnost Březinových výroků se nedá doložit a že Deml prostě vložil mrtvému do úst vlastní názory, aby jim takto dodal ohlas. Když věc dospěla až k soudu, nehájil se Deml konkrétními důkazy, ale nasazením celé své osobnosti. Na otázku, kde je záruka, že Březina všechno řekl, jak psáno, odpověděl: „Tou zárukou je mé celoživotní dílo. Obsahuje-li něco lživého, pak nezasluhuji víry.“ Jeho mimořádné texty přitahovaly v každé době něčím jiným. Byly doby, kdy se z Demla nejvíc četli pokorně lyričtí Moji přátelé, jindy zas eroticky dráždivé Zapomenuté světlo. Dnes, s odstupem času se jako základna jeho psaní, od níž se odvíjely další texty, jeví Šlépěje. Deml jejich vydávání ohlásil na podzim 1917. Původně mělo jít o časopis, snad čtvrtletník; nakonec až do roku 1941, kdy autor vydávání z úředního příkazu ukončil, vyšlo nepravidelně 26 dílů. Na začátku Deml slíbil učinit Šlépěje „ukazatelem cesty toho, který tudy šel, třebas mimo cestu“. Základem byly události jeho života, nešlo však o kroniku, ani deník. Do některých „faktografických“ svazků, popisujících třeba jeho soudní spory, Deml vkomponoval příslušné dokumenty i s jednacími čísly. Zároveň však dával najevo, že skutečnost neregistruje, ale tvoří – tím, jak fakta vybírá a zachází s nimi, vpisuje do nich básně, záznamy snů, polemiky s autory, s nimiž zrovna nesouhlasil. Celek byl vždy tvarovaný momentálním duševním rozpoložením pisatele, který tak byl stvořitelem i hrdinou zároveň. Co je skutečnost a co fikce dnes už ve Šlépějích často nelze rozlišit – a tím vším se Deml stá-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185237