„Pomáhá to?“ zeptal jsem se, abych něco řekl.
„Jo. Cítím se silnější, pevnější. Nic mě nezlomí.“
Musel jsem se hodně držet, abych se nerozsy-
pal smíchy. Když někoho třikrát omotáte pletivem
na plot, tak aby se necítil pevnější! A kdo by zlomil balík pletiva? Ohnout se možná trochu dá, ale zlomit ne! Vypadal jako srandovní veliká drátěná housenka…
Zakázal jsem si tyhle veselé nápady. Filda na tom
musel být hodně špatně, když se takhle pevně zadrátoval. Chtěl jsem ho nějak podpořit, aby nabral síly co nejvíc. Přitáhl jsem si od kompostu prohazovačku a lehl si pod ni vedle něj.
„Piskoři,“ ozval se po chvíli tiše, „jestli mě máma
večer nezabije, tak odpoledne pojedeme za Lišákem.“
„Myslíš, že jsme na to už dost silný?“ Neotočil jsem
se k němu, řekl jsem to skrz prohazovačku směrem k nebi, jako bych se ptal někoho nahoře, kdo všechno ví.
„Nevím,“ odpověděl mi Fialka. „Ale bude to lepší
než se trénovat sami. To nám moc nejde. Rozmotej mě.“
Zdálo se mi, že mluví nějak divně.
„Lež a chytej energii,“ řekl jsem mu, jako bych byl
jeho starší, silnější bratr. „Jsme survivoři, vydržíme všechno.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185211
„Já to už nevydržím. Rozbal mě!“ zasyčel a jak se
v pletivu zavrtěl, zachrastilo to, jako když se chřestýš cítí v ohrožení. „Musím na záchod.“
BBo jove umeni na sest
Ráno cestou do školy jsem zaběhl do obchoďáku
koupit čtverečkovaný blok na námořní bitvy a piškvorky, abychom se v případě, že Filda večerní soud přežil,
při vyučování nenudili. Mezi regály jsem zahlédl paní Fialkovou. Prodává v oddělení blůz. Mile se usmívala
na zákazníky a jednou se něčemu zasmála nahlas. Na-
padlo mě, že paní Fialková je taky survivor a dokáže přežít všechno. A hned jsem si byl jistý, že Filda přežil ten obávaný večer taky. Kdyby ho maminka zabila, jak očekával, byla by paní
Fialková zatčená, a i kdyby ji ještě
nechytli, nebyla by veselá, protože má Filipa ráda.
Ve škole Filda vypadal mno-
hem líp než minulý den. Nekulhal,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185211
uši už neměl červené a na první pohled byl ohebněj-
ší než pevně omotaný plotem. Možná přes pletivo opravdu nachytal sílu z vesmíru.
„Tak jak to proběhlo doma?“ zeptal jsem se spíš jen
ze slušnosti, aby neřekl, že jsem na něj v těžkých chví-
lích nemyslel.
„Celkem dobrý,“ uculil se. „Budeme mít v předsíni
nový věšáky. Mamka říkala, že je už stejně chtěla koupit, a teď jsou prý ve slevě.“
Víc jsem vědět nechtěl. Díra vedle tabule byla za-
zděná, takže i tohle bylo v pořádku.
„Pojedeme za Lišákem?“ zeptal jsem se. „Jasně,“ přikývl.
Dal jsem mu polovinu kostičkovaných papírů z blo-
ku, aby si zakreslil lodě a ponorky. Kvůli odpolední výpravě jsme ale nechtěli vletět do nějakého dalšího
maléru, tak jsme se domluvili, že střílet budeme až
třetí hodinu při zpěvu. Hrát námořní bitvu při zpěvu není skoro vůbec nebezpečné. Všichni zpívají, skučí
nebo vyjou, a i když se nezpívá a Vlčice by nás zaslechla, tak nás neusvědčí, protože cé, dé, é, ef, gé, á, há se jmenují i noty.
Námořní bitvu vyhrál Filda, ale docela jsem mu to
přál po tom, co měl za sebou. Já se už hlavně těšil do hájovny Lišáka Prejzka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185211