to své. A s hrůzou jsem si uvědomil, že pan školník je na tom líp než já! Ve škole ho nikdo nebude zkoušet a já mu ji ani neznečistím, protože jsem cestou od kostela neobjevil ani jeden psí doutník. Podíval jsem se ještě k obloze s němou prosbou, aby na mě shora káknul aspoň vrabec nebo vlaštovka. Při couvání kolem kostela nad námi slibně kroužilo hejno holubů, ale teď nám vysoko nad hlavami letělo jenom letadlo.
K
Krecek , modry prst a Lisak „Trpajs chybí!“ bylo první, čeho jsem si ve třídě všiml. Bývá vždycky zapíchnutý v lavici, jako by tam zůstal od předešlého dne. Takže nežvanil a se školou skončil…! Cítil jsem, jak se z toho do mě souká takové divné nejisto. Jako že už nejde ani trochu o legraci, že kolem nás je opravdické nebezpečí. Vzal jsem špetku soli a hodil ji za sebe. „Co blázníš? Odtamtud nebezpečí nehrozí,“ divil se Fialka. Je pravda, že sedíme v poslední lavici a za námi visí na zdi jenom nástěnka s výkresy, jenže sůl se má hodit za hlavu. Tak se to na internetu píše. „Duch přichází od tabule,“ poučil mě. Otočil se na židli čelem k nástěnce, nabral špetku – no, spíš menší hrst
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185209
soli – a hodil ji směrem do třídy. Ozvalo se zakvičení, jako když při zabijačce u strejdy Oldy řezník Pařízek špatně trefil prase. Balvan Valouš se držel za oko a skučel, že mu ho něco vyžírá. Snažili jsme se ho utišit, že to byla jen sůl a ta mu nemůže nic strašného udělat, protože slzy jsou přece taky slané a nikdo z nich neoslepne. Nadával nám a vyhrožoval, že to řekne Vlčkové. „Jestli Vlčici jenom cekneš, neřekneme ti tajemství, a ty pak vybrečíš všechnu sůl, co v sobě máš!“ pohrozil jsem mu. Valouš si utíral oči ještě po zvonění, ale když se ho učitelka zeptala, proč brečí, odpověděl, že mu doma stůně křeček. Kotnour zahýkal svým oslím smíchem. Vlčková je napomenula. Kotnoura, aby se nesmál, a Balvana, že má teď myslet na učení, a ne na křečka. „Vzpomněl jsem si na něj, že máme přírodopis,“ vysoukal ze sebe Balvan. Kotnour zahýkal ještě víc, takže dostal poznámku, ale my jen kulili oči na Valouše. „Funguje to!“ dloubl jsem do Fildy, jakože jsme opravdu ovládli tajemné síly. „Tohle by si Balvan normálně nevymyslel!“ Ale temné síly se nevzdaly. Když jsme se po velké přestávce vrátili do lavice, přikutálela se mi pod nohy padesátikoruna. Filda si jí taky všiml a chtěl se pro ni sehnout. „Zlým duchem nastražený peníz!“ zadržel jsem ho. Zvedl jsem nohu, jak nejvýš to šlo, dupnul – a cítil jsem pod chodidlem, jako by se duch zhmotnil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185209
Byla to ruka Hurycha. Hurda skučel jen o málo míň než Balvan se solí v očích. Zvedl pravou ruku s nataženým ukazovákem a prostředníkem, jako kdyby právě něco vyhrál, a ukazoval nám véčko. Vypadalo ale tak na vítězství ve sbírání borůvek. Nikdy bych nevěřil, jak rychle dokážou prsty zfialovět, i když nemrzne… „Je to moje padesátka!“ díval se na mě jako na zloděje. „Vykutálela se mi z kapsy.“ „Zachránil jsem tě před zchudnutím,“ řekl jsem, aby nečekal, že se mu budu omlouvat. A Filda mu vysvětlil, že na peníze, které leží na zemi, se má kvůli zahnání zlého ducha vždycky dupnout. Hurych se ušklíbl. Vím, že po maléru doma s tátou přestal ze dne na den věřit na tamadiky, dobrou sílu tama a možná i na duchy, ale když se těmi fialovými prsty hlásil Vlčkové, že nemůže psát, řekl, že si prsty přivřel do vitríny, kam po hodině přírodopisu ukládal vycpanou sovu. „Slyšíš?“ sykl mi do ucha Filda. „Všichni mají strach z duchů. Ale my je zachráníme!“ Odpoledne jsme se sešli u můstku s ruksaky na zádech. Každý v něm měl tři prázdné dvoulitrové petláhve na svatou vodu. Čtyři na vykropení třídy, dvě na vyhnání ducha Boženy Němcové z našeho bytu. Před Studánkou svatého Kryštofa jsme padli na kolena a pili dlouho jako velbloudi. Ne proto, že se má u studánek svatých klečet, nebo že by nás trápili zlí duchové a my je chtěli svatou vodou zahnat, ale měli
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185209