se o futra. „Mám jít pryč?“ zeptá se Juna přímočaře. Ida zavrtí nesouhlasně hlavou. „Můžu jít blíž?“ zeptá se Juna znovu. Tentokrát Ida kývne, že ano. Ale přitom pořád stojí u okna a snaží se aspoň pohledem utéct z tohoto bytu. Juna si stoupne těsně za Idu a čeká, co bude. Napadne ji, že Ida bude asi ten typ člověka, který všechno vzdává dřív, než se vůbec začne něco dít. „Už máš kam jít?“ zeptá se Ida a snaží se vyznít klidně. Celkem se jí to daří, až na mírně rozechvělý hlas. „Ne,“ odpoví Juna popravdě, „nemůžu jít domů. Máma mi neotevírá.“ – „Proč?“ zeptá se Ida. A pohledem přejíždí hřebeny vzdálených lesů. „Protože mám holku,“ podotkne Juna a pátrá v Idině tváři po nějakých známkách pochopení. I když je jí jasné, že to Ida ještě chápat nemůže. „Takže máš,“ poví Ida a tentokrát intonaci nezvládne tak dobře. „Doufám,“ poví Juna uličnicky a zkusí štěstí. Obejme zezadu Idu a opře se bradou o její rameno. „To byla rána,“ pousměje se Juna tiše. „Co?“ zeptá se Ida. „No, když ti spadl ten šutr ze srdce,“ poví Juna, „proč jsi to neřekla na rovinu?“ Ida vlastně ani neví. Pak se trochu zamračí a poví: „Jestli to děláš jen kvůli tomu, abys tu mohla zůstat, tak to nemusíš.“ Juna se jen pousměje: „Tak špatná snad nejsem.“ – „Tak to jo,“ vzdychne Ida. „Víš, nejkrásnější na těchhle setkáních je právě to, že nikdo si není ničím jistý,“ poví Juna zamyšleně, „ani nevíš, co očekávat, ale z nějakýho neznámýho důvodu do toho jdeš. Víš, jak to myslím, že jo.“ Toho večera Ida 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185145
nemohla uvěřit tomu, že její omšelá fráze „když někdo něco chce a jen na to čeká, tak to nepřichází“ nemusí být pravdivá. Vždyť Juna k ní přišla doslova až domů.
5 Junina přítomnost se v Idině bytě brzy projevila. Pečlivě srovnaný byt nabyl vzezření jakéhosi doupěte. Všechny ty rozšroubované zubní pasty a pohozené mikiny, které už nejsou Idiny, rozbalené sáčky s pečivem, to všechno Ida nejprve vnímala jako chaos. Až postupem času si na to zvykla. Když navíc do řádu v bytě zasáhla, vznikl poměrně přirozeně vypadající byt. Až mnohem později se Ida od jednoho ze svých přátel dozvěděla, že její byt byl ve skutečnosti až nad míru perfektní. „Je to bordel, ale organizovanej,“ říkává Juna, když Ida nemůže něco najít. A pak to po Idě stejně nakonec hodí ona. Juna nesnáší neděle. Odmítá opustit postel, maximálně si dojde do kuchyně a na záchod. Ida během dopoledne napěchuje pračku a sedne si na ni, aby jí při ždímání neodjela až někam do obýváku. Přitom houpavým hlasem volá na Junu: „Vstávej a pojď podržet tu pračku, na tohle už jsem trochu stará!“ Juna se vynoří zpoza koupelnových dveří a rozhodně si vrazí kartáček na zuby do pusy, s hranou drsností odpoví: „To jako oproti mně?“ – „Taky, benjamínku,“ poví Ida, když už nad tím 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185145
tak přemýšlí, a doskáče na pračce do poloviny koupelny. „Ty oproti mně nejsi žádná stará rašple. Dvacet a pětadvacet je čtyřicet pět. Takže kolik je každý?“ – „Co-coco-co blbneš?“ zasměje se Ida a vypne skákající pračku. „Dvacet dva a půl, no vidíš,“ konstatuje konejšivě Juna a vypláchne si pusu, „takhle to nejde, ta pračka nám jednou udělá díru do zdi.“ – „Anebo vyhoříme,“ dodá Ida. „Jdi si vzít kafe, já to zatím hodím do vany,“ zavelí Juna, „valchu asi nevedeš, co?“ – „To není vtipný,“ ozve se Ida už z kuchyně. „Prosím tebe, víš, co teprve není vtipný?“ zavolá Juna do kuchyně. „Co?“ dolehne k ní skrz umakartové zdi. Juna volá dál a přitom mimoděk zkoumá svůj obličej v zrcadle: „Od pondělí do čtvrtka nebudu navečer doma.“ Doma, pomyslí si Ida s úsměvem, ale nic neříká. Zalije kafe a dojde zpátky do koupelny. „Kvůli práci?“ zeptá se Juny. Ta se zazubí: „Budu mejt nádobí v jedný restauraci, taková podřadná práce, ale aspoň tě přestanu takhle vyžírat.“
6 Léto je zpátky. Těsně nad dlážděným nástupištěm vlakového nádraží se ještě povaluje mlha. Taková ta letní, o které člověk ví, že co nevidět pomine. Na lavičkách podél celého nástupiště, u kterého je pět kolejišť a spousta výhybek za hranicemi peronu, sedí jen jeden muž 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185145