98 / Carl Ransom Rogers a jeho teorie
I když tématem terapeutického rozhovoru jsou klientovy problémy a hlavní důraz je kladen na zkušenosti teď a nyní (uvědomování si pocitů, emocí a inkongruencí i mezi různými konfiguracemi self ), jsou centrem procesu popřené zkušenosti, jejichž uvědomění a zpracování umožňuje změnu striktních postojů. Tím je zdůrazněn procesuální charakter změn. Jestliže si při studiu této teze vzpomeneme opět na psychoanalýzu, podaří se nám jasněji chápat její rozdílnost vůči přístupu zaměřenému na člověka. Psychoanalytik se jistě též zabývá různými aspekty psychických pochodů, jeho úkolem však je analýza problémů66 (tedy introjektů) pomocí přenosu, což je pro klienta ohrožující a vyvolává to odpor. V přístupu zaměřeném na člověka je primární vztah ke zdravé podstatě a probouzení dosud popřených zkušeností (pochopení sebe a význam pocitů) a jejich zpracování v souladu s organismickými procesy s tím výsledkem, že se dosud potlačené zkušenosti začleňují do vztahů nové konfigurace self a introjekce se často nevědomě rozpouštějí. V klimatu pozitivního přijetí je vyjádřen takový vztah, ve kterém self klienta nebude ohrožováno, neboť jeho zkušenosti nejsou ovlivněny názory a analýzou terapeuta. Reorganizaci, rekonfiguraci neboli aktualizaci self popisuje Rogers ve dvou směrech: jednak je to zvědomění popřených zkušeností a jejich nezkreslených „výzkumů“ a jednak asimilace postojů terapeuta. Klient mění pozvolna hodnotu původních zkušeností a zároveň asimiluje (do podvědomí) vztah a hodnotu pozitivního přijetí, což se stává rezervoárem pro jeho vlastní vztahy. Jak dokazují i nové výzkumy, domněnka, že se tato změna odehrává pouze v terapeutickém sezení, by byla mylná. Rogers zmiňuje, že k akceptaci zkušeností (i organických potřeb), které jsou v nesouladu se self, dochází i mezi jednotlivými sezeními. Změny nastávají i v podvědomých procesech, neboť v organismu neustále probíhají procesy zrání, ať ve smyslu pozitivním, nebo negativním. Jakýmsi důkazem tohoto jevu jsou náhlá rozuzlení technických problémů ve spánku nebo ideje umělců a spisovatelů, zrozené rovněž ve spánku. Jsou to ideje, které se náhle vynoří při probuzení a které mají právě svůj živý charakter. Již v přísloví „ráno moudřejší večera“ je zachycena tato staletá zkušenost. Proces zrání je ale podmíněn i novými zkušenostmi v každodenním životě klienta. Snad ještě malou poznámku k terapeutickému procesu. Akceptace klienta a nedirektivita není pro terapeuta vždy jednoduchá, jak vyplývá z dalšího příkladu: Jedna účastnice skupiny začala mluvit o problému a touze se seznámit s někým, jehož SMS spadla tak říkajíc z nebe, ona odpověděla a zapletla se do intimních „rozhovorů“. Stále více ji neznámý muž přitahoval i eroticky, a přitom byla již zasnoubená. Je neuvěřitelně těžké neříci „dej od toho ruce pryč, do čeho se to pouštíš“ a bez hodnocení upozornit i na možná nebezpečí a léčky, možná i ze strany psychopata. Tento rozhovor byl nadmíru intenzivní a způsobil mi doma nepříjemné pocity nesplněné zodpovědnosti direktivním oslovením – až do další skupiny za několik týdnů.
Podobných situací jsem zažil více, extrémní nastávají, když klient mluví o sebevraždě, když už to dokonce jednou zkusil a vy víte, že nemůžete nic dělat – všechny naučené etické pokyny jsou právě zde, s tímto klientem, jen popsaným cárem papíru. Jsou to extrémní
66
Vzpomínám si na výrok jednoho analytika, že je nutno nejdříve oprostit, přímo oloupat nebo otesat to špatné a dostat se na zdravé jádro self. Myslím, že by se takto obnažený klient rovnal novorozenci s fyziologickými potřebami dospělého.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185092
Teorie osobnosti a chování / 99
senzibilní situace, ale zároveň zkušenosti, které poukazují na dynamiku a důležitost toho posledního, co zbývá – vztahu. A nyní ještě jeden příklad poměrně rychle urovnaných vztahů: V průběhu terapie si srovnala třicetiletá mladá žena svůj stále ještě aktuální problém s rozvodem rodičů v celém komplexu a rozvod po letech akceptovala. Zároveň si uvědomila, že její přemítání, zda je, nebo není sama obětí svého dalšího osudu (strach navázat pevný vztah), je bezpředmětné, že její vztahy jsou jedinečné stejně jako ona sama. Také její vztah k rodičům se významně zlepšil.
XVIII. Když jedinec vnímá a akceptuje do jednoho konzistentního a integrovaného systému všechny své tělesné a smyslové zkušenosti, poté nutně lépe chápe druhé a více je akceptuje jako samostatné osoby. Výsledek celé teorie se vztahuje nyní k jistému, v tehdejším výzkumu vynořenému, ale nepředpokládanému výsledku terapeutického procesu. Jak se již v minulých tezích rýsovalo, osoba po ukončení terapie je schopna více akceptovat nejen sebe, ale i druhé, rozšiřuje schopnost empatického porozumění, neboť takový vztah prožila. Když jsou všechny zkušenosti přístupné vědomí a mohou být integrovány, není třeba žádný odpor, nejsou nutné mechanismy odporu a není potřeba napadnout druhého a mít vždy pravdu. Otevírá se pole pro porozumění. Jestliže se klientky dříve dotklo slovo „plácá“, protože jí to maminka tak často říkala a ona se nemohla bránit, tak teď prožila svoji pohnutku – v terapii se něco uvolnilo, a tak může bez bouřlivých emocí slyšet od kamarádky, že někdo jenom plácá, a dokáže i konstruktivně vyslovit, že jí to není vhod. Před nedávnem mi jedna klientka sdělila své rozhořčení, když dostala zboží, které si objednala, poškozené. Najednou si ale uvědomila, že není bezradná a bezmocná, jak tomu bylo ve vztahu k rodičům, že má možnost reklamace, a to bez velkých emocí. Současně se kupodivu zlepšil i její vztah k rodičům a k mladší sestře, která byla dříve obětí jejích emocí.
Rogers přibližuje čtenáři tuto tezi následujícími dvěma příklady: Agresivní matka trestala svoje dítě, protože, jak vnímala, zlobilo, vlastně však jen reagovalo na její nervozitu. Nyní dokáže dítě chápat takové, jaké je, a ne přes závoj obranných mechanismů. V terapeutickém procesu se zrodily nové zkušenosti: matka cítí k dítěti někdy příchylnost, ale někdy i odpor – dodávám, že snad proto, že se cítí být přetížena, a tak se vyvinul reálný nezdeformovaný vztah. Dítě má pak větší důvěru k matce, prožívá jistotu a je možné, ba jisté, že dokáže samo matku lépe chápat. Musíme zdůraznit, že tato změna s sebou nese i změnu komunikace.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185092
100 / Carl Ransom Rogers a jeho teorie
V druhém příkladu Rogers uvádí: Žena nenáviděla svoji matku, ale nemohla si to přiznat. Důsledek akceptace této nenávisti67 vyústil v rozšířené vnímání celého vztahu a své vlastní pozice v něm. Dcera vnímala nyní matku s jejími vlastnostmi a vstoupila s ní reálně do vztahu. To ale znamená, že našla též nové možnosti dorozumívání v daných situacích, že dokázala identifikovat hranice, co je v její zodpovědnosti a co je v zodpovědnosti matky. Jestliže jdeme dál, tak musíme předpokládat, že tato osoba pak zbytečně nevysvětluje, sama nepředhazuje, zbytečně se neospravedlňuje a podobně.
XIX. Když jedinec ve struktuře self vnímá a akceptuje více ze svého organického prožívání, zjišťuje, že svůj nynější hodnotový systém – založený z velké části na zkresleně symbolizovaných introjekcích – nahrazuje za trvalý organismický proces hodnocení. V této poslední tezi ukončuje Rogers teorii s neochvějnou důvěrou ve schopnost jedince přijímat nezkresleně signály organismu při současném empatickém vnímání okolí a rozhodování, co je důležité, co je hodnocení anebo odhodnocení a co znamená adekvátně reagovat. Do vědomí vstupuje hodnoticí organismický proces vlastních dispozic. Rogers popisuje tento rodící se psychický proces následovně: „Osoba zjišťuje dále a dále tu skutečnost, že hodnoty posuzuje způsobem, který je jí nový, způsobem, který jí je však známý z jejího dětství.“ (Rogers, 1951 / 1986a, s. 450 / 2000) Je to důvěra a spolehnutí se na vlastní hodnotový systém bez zkresleně symbolizovaných zkušeností, introjekcí a popřených prožitků. Jedinec akceptuje více ze svého organického prožívání (zkušeností, pocitů) a nahrazuje tak naučený systém komplexním organismickým systémem. Nyní se asi ptáme, co je organismický proces hodnocení, a zde se můžeme dostat do menšího problému, neboť Rogers zdůrazňoval toto hodnocení bez zmínky a vztahu k empatii, i když ta je ve vývoji klienta implicitně obsažena.68 Avšak vzhledem k tomu, že považuje empatii, vyvíjející se v empatické porozumění podmíněné akceptací (Rogers, 1980/1998/1999), za nejdůležitější psychickou schopnost člověka, musíme ji chápat jako součást organismického procesu hodnocení. Rogers ukončuje poslední tezi důvěrou v člověka a v jeho schopnost řešit konflikty s důrazem na vývoj nanejvýše osobního hodnoticího systému, který spojuje organické prožívání s organismickým v souladu s kognitivními funkcemi v konstruktivní sociální procesy. Popis a grafické znázornění self je dalším obsahem této teze, bylo však již tématem kapitoly zabývající se teorií self.
67
Proces akceptace nenávisti může probíhat v jednom, ale i ve více sezeních. Právě tyto momenty nejsou pro terapeuta lehké, neboť projev solidarizování by mohl vést k utvrzení nenávisti, což jistě není ve smyslu terapie.
68
Uvědomuji si, že Rogers pochopil, že zdůraznění empatického porozumění ve vývoji osobnosti klienta by patrně zapříčinilo degradování přístupu zaměřeného na člověka v kurzech učení empatie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185092