poprali.“ Mluvím jako v horečce. „Kdybych tak věděla proč. Kdybych jenom věděla, co se stalo, když se Maurice vrátil do loděnice. Sakra, nemůžu si na to vzpomenout.“ Můj hlas začne připomínat ječení a já radši ztichnu. „A co když to byl fakticky Claude?“ zašeptám po chvíli a slyším, jak zoufale to zní. Leonie si odfoukne z čela pramen vlasů. „Jako Kain a Ábel v bibli?“ zeptá se a mně neujde ironie v jejím hlase. Kain zabil svého bratra, protože Bůh upřednostnil jeho oběť, vybavím si. „Ano… ze žárlivosti a ze závisti.“ Leonie si mě měří. „Zisko, proč toho nenecháš? Claude má alibi. Jednoznačné alibi. Zisko…“ Zavrtí hlavou a dívá se na mě, jako bych se definitivně zbláznila. „Prosím tě, měj rozum… a dívej se dopředu, ne zpátky.“ Uvědomím si, že Leonie se mnou pomalu začíná ztrácet trpě livost. Frustrovaně se zadívám ven, kde svítí slunce. „Já nevím, já…“ Musím polknout. „Já jsem tak…“ „Zoufalá?“ „Ano.“ Připadá mi, že nic nemá smysl. Maurice je mrtvý a ni kdy znovu neožije. Už nikdy spolu nepůjdeme po louce, nikdy nebudu cítit pod rukou jeho jemnou pleť a nikdy se nepolíbíme. Nikdy už nebudu šťastná. Leonie mi položí paži kolem ramen a jdeme ven. Teplo je pří jemné. Už se po loděnici neohlížím. Mlčky míříme k autu. Leonie se náhle zastaví. „Zisko, já ti musím něco říct.“ „Co?“ Co přijde teď? Může mnou ještě něco otřást? Leonie se tváří trochu skepticky. „Poslyš, ty si vážně nevzpo mínáš na ten pohled od Maurice?“ „Na jaký pohled?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185082
šestnáct
Nikdy mi neposlal pohled. E-maily ano. Ale něco tak staromód ního jako pohled… „Tak už to vyklop!“ „Doma.“ Po cestě jsme spolu nepromluvily ani slovo. V hlavě se mi ho ní slovo pohled, ale nevyvolává ve mně žádné vzpomínky. Post traumatická stresová porucha spojená s amnézií, slyším v duchu dr. Pohlmannovou. Zatím jsem si myslela, že moje okno se týká jen oněch několika minut v loděnici. Ale kdo ví? Duše se chrání zapomněním… Kdo vlastně jsem? Vůbec to netuším. Loděnice, vzpomínka na Maurice, to všechno na mě bylo příliš. Něco se ve mně zhrou tilo. Všechno kolem mi připadá vzdálené. Jako by nějaká moje část zůstala na nižší úrovni hry. Leonie zaparkuje před domem, běžím za ní po schodech do jejího pokoje. Moje nohy se pohybují mechanicky, něco jim po ručilo, aby vyšly nahoru. A pak se dostaví nekonečná únava, která všechno ve mně ochromí. Chci už jenom spát, utéct do tmy zapomnění. „Zisko!“ Trhnu sebou. Leonie se ke mně otočila a hledí mi pev ně do očí. „Zisko, já ti nechci ublížit, to mi musíš věřit. Ale… ale možné existuje důvod, proč jsi to udělala.“ „Proč jsem zabila Maurice?“ hlesnu chabě. Tentokrát sebou při těch slovech ani netrhnu. „Ano.“ Jde ke knihovně, která zabírá půlku levé stěny v míst 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185082
nosti. Před knihami stojí skleněné figurky a několik zarámova ných fotografií. Zhluboka se nadechne. „Jsi si jistá, že… že uneseš pravdu?“ Pravdu? To slovo mě probere. Leonie zná pravdu? „Unesu? Leonie, já CHCI znát pravdu! Proto jsem sem přijela. Chci vnést světlo do té černé díry, kterou mám v mozku.“ Leonie se náhle zatváří ustaraně a soucitně. „Ale mohlo by tě to bolet, hodně… a taky by ti to mohlo vzít něco, co…“ Odmlčí se a zavrtí hlavou. „Já nevím, Zisko, jestli ti vážně mám…“ „Tak už dělej!“ zaječím a uvědomím si, že jsem ji chytila za paži a třesu s ní. Páni, mně vážně úplně přeskočilo. „Prosím, Leonie, musím to vědět. Ať je to, co je to.“ „Fajn,“ přikývne nakonec. „Ale… to, co ti teď ukážu, nesmí změ nit nic na našem přátelství. Nebyla to moje vina. Musíš mi to věřit.“ „Ano.“ „Slib mi to.“ „Slibuju. Tak už dělej!“ Vyndá z poličky dvě knížky o Harrym Potterovi a sáhne za ně. Vytáhne skříňku ozdobenou mušlemi. Posadíme se na Leoniinu postel. Mám strach. Leonie si sundá z krku řetízek a já zahlédnu malý zlatý klíček. Strčí ho do zámku a odemkne skříňku, která je uvnitř vyložená červeným sametem. Úplně nahoře leží pohlednice. Beze slova mi ji podá. Je to jeden z pohledů, které si můžete vzít zadarmo někde v ka várně nebo v hospodě. Je na ní sklenka Martini na černém poza dí ozdobená kolečkem citronu. „Ty se na to fakticky nepamatuješ?“ zeptá se Leonie a hledí mi pevně do očí. Mlčky zírám na pohled. Ještě nikdy jsem ho neviděla. „Ne.“ „Otoč to,“ vyzve mě Leonie. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185082