skladatele a hudebníky stejně jako její muž a je také z Prahy. Poví mi, kde je ta socha. Uvařím ti pravou kávu, to tě uklidní.“ Káva byla velká vzácnost a pili ji jen za slavnostních příležitostí. Žena se vrátila domů brzy a hned ze sebe vysypala všechny zprávy. Sochu je možno snadno poznat, zapsala si její popis a umístění. Krug běžel na magistrát. Antonín Bečvář a Josef Stankovský seděli již dvě hodiny se smyčkou ve vrátnici. Tak jim to poručili. Čekali na Kruga a na další rozkaz. Kroutili si cigarety z domácího tabáku. „No jo,“ řekl Bečvář, „vono to s tou sochou nebere žádný konec. Třeba nás zase poženou na střechu hledat tu sochu, a zase to nebude ten pravý.“ „Všichni skopčáci jsou blázni,“ uvažoval nahlas Stankovský, „jako ten Schlesinger. Kdyby to byl úředník, tomu by člověk ještě rozuměl, ale von byl řemeslník, zámečník, a taky se zbláznil. Já ti říkám, to je v nich, žádná pomoc.“ „A jo,“ odfoukl kouř Bečvář, „je s nimi kříž. Já ti něco řeknu, ten Krug je ještě horší, von je z rajchu, to jsou ty největší potvory, protože kdyby byl slušný člověk, co by sem lez, slušný člověk zůstane vždycky doma.“ „Víte to,“ otočil se k nim vrátný od okénka, „že Schlesingera shodili a že narukuje?“ „No jak bychom to nevěděli,“ ušklíbl se Stankovský. „Přece nás teď povede na lov toho mustanga Krug. Vidíš to laso?“ „Von ten Schlesinger nebyl třeba zlej, byl jenom totálně zblbnutej,“ dal se do vypravování Bečvář. „Ty jsi ho ne-
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185008
znal jako já. Von chodil do těch kursů světového názoru a stouplo mu to na mozek. A tak si vzal do hlavy, že uspořádá taky pro nás takový kursy v českém jazyku, abychom jako poznali to říšský smýšlení. Ty jsi to měl dobrý, protože jsi tenkrát byl ve Vršovicích, ale já jsem se musil dát do těch kursů zapsat. Já ti nebudu vykládat, co tam přednášel za pitomosti, ani z toho už nic nevím, protože jsem většinou spal. Jednou jsem se s ním přece chytil, to bylo kvůli těm cikánům.“ „Co měli dělat cikáni s tím říšským světovým názorem?“ „Jo, ty nic nevíš, ti cikáni jsou moc důležitý. Tak von jako jednou vykládá vo tej rase a árijcích a povídá, že jako židi a cikáni jsou nepřátelskej živel, protože to nejsou árijci, a že jako je vůdce vyloučil z veřejného života, takže se nikdo nesmí s nimi stýkat. No, vo těch židech, to jsem už znal, přece tady visí na magistrátu pořád nové vyhlášky. Ale vo těch cikánech, to byla pro mě novinka. Já jsem totiž četl nějakou knížku, nebo to bylo ve Zpravodaji, ani už nevím, že cikáni přišli z Indie a tam že žijí árijci. Nějak mi to nehrálo. Tak jsem se zeptal toho Schlesingera: ,Vždyť přece přišli ti cikáni z Indie, a já jsem četl, že Indové jsou árijci.‘ To jsi měl vidět, jak začal řvát: ,Tohle je velezrada, na to jsou velké tresty, když řekl jednou vůdce, že cikáni nejsou árijci, tak to platí, a žádný moula si tady nebude otvírat hubu.‘ Pak už jsem se ho na nic neptal a radši jsem spal.“ „A teď to holt bude vykládat Schlesinger u své kumpanie,“ dodal Stankovský, „když je tak poučenej. Jenže nevím, co mu to bude platný, až ho voddělají.“
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185008
Chvíli se ještě bavili, pak mlčeli a podřimovali. Do vrátnice vrazil pojednou Krug a začal hned křičet: „Marš! Auf!“ Krug mluvil jen německy, Bečvář a Stankovský uměli z němčiny sotva pár slov, ale na takové komando byli zvyklí. Hnal je před sebou, kam, to už věděli, a věděli také, co mají dělat. Na střeše jim hned ukázal, kterou sochu mají strhnout. Hodili Mendelssohnovi na krk smyčku. Bečvář dostal nápad: „Podívej se, kolego, ten skopčák zalezl do vrátek, tak nic nevidí. Já ti něco povím. Vona je ta socha třeba důležitá, když jim na ní tolik záleží. My ji strhnout musíme, to dá rozum, jenže se to může provést opatrně. Můžeme ji tak svalit, aby se moc nepoškodila, až to praskne, tak si ji naši zase postaví, no ne?“ „Samo,“ souhlasil Stankovský, „jde se na to.“ Opatrně táhli sochu. Svalila se tak dobře, že se ulomila jen ruka. „Copak ruka, to nic neznamená,“ řekl Bečvář, „to se přidělá.“ A do vrátek zavolal jedno z německých slov, které uměl: „Fertig!“ Krug vyhlédl, socha ležela na střeše, z ulice ji nebude možno vidět. Rozkaz byl vykonán. „Marš! Auf!“ vykřikl Krug. Spěchal na magistrát telefonovat. Bečvář a Stankovský letěli k vrátkům, aby si to Krug nerozmyslel a nechtěl si přece jen prohlédnout sochu.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185008