Rozmluva se spartským králem Zatímco králové propadali veselí, hlučeli, pokřikovali, zpívali a objímali se kolem ramen, Meneláos bloumal sám a stolům s hodujícími králi se vyhýbal. Působil zmateně, avšak je také možné, že ho zmáhaly starosti, s nimiž si nevěděl rady. Víno se v dlouhých šplíchancích rozlévalo po stolech a stékalo do trávy, ale též na královská břicha, stehna a lýtka. Když se Meneláos přiblížil ke kádi, Odysseus ho v dobrém rozmaru poplácal po zádech a přitáhl ho k sobě. „Ty nepiješ?“ podivil se. „Víno ti rozzáří tvář! A možná, že zapomeneš na svoji Helenu trpící v zajetí a najdeš si na dnešní noc mladou milostnici! Proč se po nějaké neohlédneš a proč jsi takový morous? Které by se nelíbilo sdílet lože se samotným spartským králem, oceňovaným bojovníkem! U tvého stanu by nastala tlačenice.“ „Ta tlačenice je tam už teď, naneštěstí,“ povzdechl Meneláos. „Jako bys to nevěděl!“ Odysseus mu podal mu svůj pohár, v němž na hladině vína plaval měsíc. Nejvyšší čas víno vypít, aby měsíc neutonul! „Dobré víno, tessalské. Pij, Meneláe!“ „Na smrt krále Rhésa,“ pravil Meneláos vlažně; už bylo více než zřejmé, že ho vskutku něco trápí a že mu něco zamotalo hlavu. „Odyssee, všichni vědí, že jsi moudřejší než ostatní, pověz mi, kdy přijde čas, abych odplul pod rozvinuUkázka elektronické knihy, UID: KOS184934
tými plachtami se svou Helenkou domů? Kdybych aspoň věděl, co je ve Spartě nového a co se tam děje! Co když na mém trůně už sedí někdo jiný? Lidi jsou všelijací! Už mi to všecko leze na mozek. Jestliže to mám v hlavě dobře poskládané a v náležité řadě, tak Hektor zabil Achilleova miláčka Patrokla, načež Hektora v odvetu zabil Achilleus. Achillea zabil dobře mířeným šípem do paty ten lotr Paris. Nejvyšší čas, abych teď zase já zabil Parise.“ „Filoktétes,“ pravil Odysseus. „Filoktétes? Co je s ním?“ „Parise už zabil Filoktétes. Předevčírem.“ „Co neříkáš! Tak Filoktétes, no podívej. Mám z toho všeho trochu zmatek, sám nevím, kdo ještě žije a kdo už padl. A co Filoktétes, žije? Někdy se musím v obavě ptát – a co já, já ještě žiju? Co myslíš, Odyssee, žiju?“ „Ale jo, asi žiješ. Ale žijí také ti, co už padli,“ řekl a obrátil se k Eurybatovi, jenž už ohlodal pět šest kostí a teď se opíral loktem o káď: „Vysvětli mu to.“ A zpěvný pták promluvil, zdůrazňuje svá slova pohyby paží, a jeho slova byla taková: „Každého, kdo statečně se bil, prolévaje krev zpupných Trójanů, sláva pozvedne až k bohům na olympských výšinách a on pak navždycky bude přebývat v paměti všechněch Achájů!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184934
A pak obratným pohybem vytáhl z Meneláovy dlaně pohár, zhluboka se napil a s vůní vína na jazyku i na půnebí rozjařeně pokračoval: „Kdyby se například můj pán hned teď utopil v této kádi, přesto již navždycky, králi Meneláe, zůstane v paměti nejen Achájů, nýbrž všeho člověčenstva, o to se já již postarám.“ „Dobře jsi to proslovil, Eurybate, procítěně. I když nevím,“ dodal Odysseus pobaveně, „proč by měl můj život skončit zrovna v téhle kádi! Jo a nezapomeň mi ráno připomenout těch pět vajíček,“ znovu ho napadlo. Sarkasmus nebo paradox? Avšak to nebylo všechno – rozprava mezi Odysseem a Menelaem pokračovala. „Život je těžký, moc těžký,“ postěžoval si spartský král, chmurně pokyvuje hlavou. Avšak Odysseus mu zvesela namítl: „Že je těžký? Ani bych neřekl.“ Jak by mohl s Meneláem souhlasit, když zlato, jež leželo jen několik kroků od kádě, mu povznášelo mysl! „Tys to neslyšel?“ opřel se Meneláos břichem o káď. „Co jako?“ „Už to cvrlikají vrabci na trojských hradbách. Mojí skvostné choti Heleně prý hrozí, že se bude muset stěhovat do jiné postele! Má se o ni ucházet, kdo se to o ni… aha, vrchní velitel Déifobos, když je Paris už bradou vzhůru. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184934