Nevěděl, co má dělat, a tak se pokusil alespoň upamatovat na podobu své sestry, tak jak ji znal, když byli oba malí. A ačkoli to ještě nikdy neudělal, semkl ruce a začal se modlit k Bohu za to, aby mu sestřičku přivolal. A tu náhle pocítil jemný závan větru na tvářích a pak už před ním stála malá holčička s vážným výrazem ve tváři. „Rebeko!“ vyhrkl ze sebe, ale ona nereagovala. „Rebeko, to jsem já, Alois, tvůj bratr!“ řekl naléhavě. „Alois? Jaký Alois?“ odpověděla dívka konečně a dívala se na něj nedůvěřivě a pátravě. „Ano, jsem to já! Přišel jsem za tebou, protože jsi tehdy odešla a ani ses s námi nerozloučila!“ dodal. „Já jsem nikam neodešla!“ řekla nechápavě malá Rebeka. „Odvedla tě tehdy s sebou Smrt, pamatuješ?“ trval na svém Alois. „Smrt? – Žádnou takovou paní neznám!“ odvětila odmítavě Rebeka a Alois začínal mít vztek. „Ale když už jste tady, pane, máte pro mě něco… no… něco dobrého?!“ kroutila se roztomile dívenka a bylo vidět, že maličko zčervenala ve tvářích.
„Rebeko, to jsem já, Alois, tvůj bratr!“ řekl naléhavě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184848
Alois se na ni chvíli nechápavě koukal a pak mu to došlo. Aha, je to malá holka a má ráda sladkosti – řekl si a zašátral v kapsách, jestli v nich nebude něco mít. A v jedné z kapes opravdu nahmatal žvýkačku. Vyndal ji a podal ji dívce. Ta ji rychle rozbalila a lačně ji strčila do pusy a žvýkala a žvýkala a přitom měla už trochu veselejší výraz. Pak se na chvilku zamyslela a vytáhla z šatiček nějaký papír a podávala ho Aloisovi se slovy: „Taky pro tebe něco mám!“ Alois se podíval do dlaní a viděl, že to je červené srdce z papíru. „Děkuju,“ řekl a podíval se dívce do očí a viděl ty známé hvězdičky, které v nich Rebeka vždycky mívala.
„Gabrieli, Gabrieli!“ a on věděl, že je archandělem Gabrielem, alespoň na chvíli, na chviličku.“ Ale dívka se už otočila a odcházela kamsi do prostoru. Nesnažil se ji zadržet. Věděl, že by to bylo zbytečné. Když vtom se dívka ještě přes rameno otočila, široce se na něj usmála a pak si dokonce několikrát vesele poskočila. A on se náhle cítil líp, ba daleko nejlíp, jak se kdy cítil! A chtělo se mu létat, tak si poskočil a zamával rukama, jako by měl křídla. A hle – opravdu mu křídla narostla a on vzlétl a vylétl z jeskyně a pak letěl výš a výš, až někam nad mraky a přitom slyšel šeptat tisíce neviditelných rtů: „Gabrieli, Gabrieli!“ A on věděl, že je archandělem Gabrielem, alespoň na chvíli, na chviličku.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184848
Život plný víl a andělů tu byl náhle zpátky a s ním i Aloisova dětská duše plná radosti a nadšení, zvědavosti a touhy. Navždy si zapamatoval ten andělský let a Rebeku, jak se na něj usmála. Cosi andělského v něm napořád zůstalo. A už to nebyl ten starý, známý, zádumčivý Alois, ale veselý a dobrácký, nový Alois, co má rád lidi.
„Taky pro tebe něco mám!“ Alois se podíval do dlaní a viděl, že je to červené srdce z papíru.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184848