proslulém sídlišti Chámovodov, a proto vás prosím, neopouštějte prostory autobusu, dokud nebudou podniknuta všechna nutná bezpečnostní opatření.“ „Tak na tohle sem, lidi, čekal celej život,“ mžourá okolo sebe rozespalý Ventič a pokouší se přes zamlžená okna zaznamenat nějaký podezřelý pohyb. V celé oblasti sídliště se však zdá být klid až na několik vymlácených oken, za kterými někdo rozdělal táborové ohně. „Támhle se něco hejbe,“ poukazuje k smrti vystrašený týpek v obleku na potemnělé siluety postav, které na svých ramenou vláčí srolovaný koberec. „To je toho, někdo prostě nemůže usnout, tak si de vyklepat koberec,“ zlehčuje pan Pitěra skličující noční podívanou. Pan Řeháček mezitím zabarikádovává autobus přenosnými pancéřovými palisádami a paní Kamila rozdává vyděšeným výletníkům neprůstřelné vesty. Na Ventiče k jeho velkému zklamání bohužel nevyšla velikost, ten si však poradil a po mnoha letech strávených při sledování amerických akčních filmů nezapřel svého mekgajverovského ducha. Do svetru i do tepláků si nacpal všechny konzervy, co měl k dispozici ve svém cestovním zavazadle, a tím pádem se svépomocí přetransformoval na roboopa, čímž si splnil svůj dávný akční sen. „Nyní už můžete pomalu opustit prostory autobusu, ale držte se prosím v blízkosti pancéřových zátarasů,“ naviguje paní Kamila vyjukané výletníky do otevřených prostor nebezpečné chámovodovské džungle. „Debáte cigáro?“ vyráží okamžitě jeden z nočních kobercářů směrem k obrněnému autobusu. „A debo ďáký love,“ pokřikuje druhý z povzdálí zastřeným hlasem. Stupeň nervozity mezi výletníky v tu chvíli vystřeluje k tropickým teplotám a dokonce i pan Pitěra s velkou nelibostí zjišťuje, že se mu potí ruce a kalí zrak. „Esi debáte cigára adi love, tak zavolábe Deža a ten váb jebne po hubě,“ vynořují se oba kobercáři z temných 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184706
koutů noci do blikavé záře jediné pouliční lampy v dalekém širokém okolí. Ke zděšení všech výletníků se bohužel ukazuje, že koberec který nesou Chámovodovští na svých bedrech, není koberec, ale městský strážník svázaný do kozelce. „Vybdědim s tebou toho chuje svázadýho za ďáký kamo kére,“ šilhá evidentně intoxikovaný Chámovoďan na Ventiče, který se krčí za paní Pitěrovou, poněvadž dokonale pozbyl veškerého svého akčního ducha. „Chas baba kirijaka,“ překvapí znenadání Fanoušek všechny přítomné svou plynulou a nasertivní chámovodovštinou, čímž na sebe logicky bere roli krizového vyjednavače. „Okandre minč,“ odpovídá zaskočeně jeden z domorodců. „Chasbro čuč,“ zvyšuje Fanoušek nekompromisně hlas. „Ted balej chuj se by ďák delíbí,“ pokyvuje jeden z domorodců uznale hlavou. „Asi bručel v Posráčově, s tim já dechci dic bít,“ vyvozuje druhý domorodec svůj osobní závěr. „Dechábe vás bejt, ale toho chuje berem sebou, ten patří dáb,“ nadhazují si domorodci zoufalého strážníka v kozelci zpět na ramena a mizí v mlžném oparu noci. „Kde ses to, Fanouši, proboha naučil?“ nevěří Květuška vlastním uším a v hlase se jí mísí hrdost na svého syna s obavami o jeho budoucnost. „K nám do třídy chodil nějakej Milan Čonga a vždycky, když po něm paní učitelka chtěla žákovskou knížku, tak na ni pokřikoval tyhle věty,“ vysvětluje Fanoušek svůj perfektně zvládnutý nepřizpůsobivý dialekt. „Ten kluk má po mně zkrátka talent na jazyky,“ chválí pan Pitěra svého vnuka a s nostalgií zavzpomíná na nejedno dobrodružství, kdy mu jeho lingvistické dovednosti doslova zachránily život. „Myslim, že něco vidim a vůbec se mi to nelíbí,“ hlásí Ventič, pořád ještě schovaný za paní Pitěrovou. „Uuuuuůž sem dou,“ koktá paní s placatkou, která má i přes permanentní konzumaci alkoholu evidentně lepší zrak než Ventič. „Aaaaááá sme 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184706
v pppppppprdededeli,“ třese se strachy ušoun, upnutý tak silně do neprůstřelné vesty, že se mu pomalu, ale jistě odkrvují všechny končetiny. „Všichni na můj povel zaujmout bojovou linii,“ probudí se v panu Pitěrovi konečně jeho vůdcovské kvality. „Ládíku, já mám strach,“ tiskne se paní Pitěrová ke svému muži a od samých obav o svůj život a životy svých blízkých není schopna postřehnout, že z druhé strany je k panu Pitěrovi přilepena paní Kamila, jejíž tělesné teplo vhání vojevůdci bojovnou krev do žil. „Zbraně připravit k palbě teď!“ dostává se pan Pitěra do bojového varu. „Žádné zbraně nemáme,“ připomíná správně Zuzanka svému dědečkovi, ten však jejích varovných slov nedbá a raději se plně soustředí na nadcházející zteč. Z dálky se totiž k výletníkům nezadržitelně přibližuje početná armáda nepřizpůsobivců, ozářená loučemi a pochodněmi. Vzduchem se zlověstně nese řinčení zbraní, mísící se s dusotem domorodého stáda, které lační po krvi a je připraveno trhat, kousat a rdousit. „Můůůůžu dododostttttat ňaňaňaňaňaký kakakakafe, nnnnananan nervy?“ šťouchá vystresovaný Ventič do paní Kamily, ta však nedbá o jeho zoufalé prosby a raději se vší silou tiskne ke svému hrdinovi a zachránci. Pan Pitěra vždy sám sebe považoval za ochránce slabých a bezbranných, což platí dvojnásob o ženách. Bezpráví páchané na ženách je pro pana Pitěru tím nejhorším možným spáchaným hříchem, jakého se ruka zloducha může dopustit. Paní Kamila jakožto silně intuitivní žena vycítila ihned po prvním setkání, že pan Pitěra je přesně tím druhem muže, který bez váhání ztrestá každého, kdo by se jen pokusil nějaké ženě třeba jen zkřivit chloupek na jejím knírku. A protože paní Kamila má kníry jako ruský husar, je jisté, že se za její záchranu bude pan Pitěra rvát do roztrhání těla. Armáda nepřizpůsobivých kočovníků mezitím dorazila 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184706