„Víceméně… až na to, že dnes se už nepoužívá smola,“ řekl a vrátil se k práci. „To se muselo umět, protože když byl nátěr příliš měkký, rozpustil se, a když tvrdý, začal se odlupovat. Proto se teď používá dřevný dehet.“ „Aha.“ Caldas si všiml, že tesaři chybí na pravé ruce několik prstů, a pohledem instinktivně zabloudil k cirkulárce na pracovním stole. Rád by věděl, jestli mohla za jeho zranění. Pak se vrátil k tesaři, který cpal další koudel do spáry, až byl spoj dokonale utěsněný. Když práci dokončil, odložil nářadí na podlahu a vstal. „Chtěli jste něco?“ „Jsem inspektor Caldas,“ řekl a odolal nutkání podat tesaři ruku. „Tohle je můj asistent Estévez. Jsme z policejního komisařství ve Vigu. Máte chvilku?“ Lodní tesař přikývl. Byl to štíhlý, středně vysoký muž. Jeho pracovní oděv byl postříkaný barvou, stejně jako stolička, na které předtím seděl. Měl tmavé vlasy a husté, neupravené nazrzlé vousy, pro které bylo obtížné určit jeho věk. V každém případě je příliš mladý na to, aby už přišel o tři prsty, pomyslel si Caldas. „Co chcete vědět?“ Kočka, která předtím dřímala u vchodu, se najednou objevila u tesařových nohou a začala se o něj otírat. Caldasovi připomněla hnědého psa, který předchozího večera vítal otce. Ten sice tvrdil, že není jeho, ale pes tak radostně štěkal a skákal, když ho uviděl, až se zdálo, že se štěstím počurá. „Je vaše?“ zeptal se a ukázal na kočku. „Samozřejmě,“ odpověděl tesař. „Aha,“ řekl Caldas prostě a zíral na zvíře, které se stále třelo o kalhoty svého pána. „Vy jste přišli kvůli kočce?“ zeptal se tesař, stejně zmatený inspektorovým podivným zájmem jako Estévez. „Ne, ne, chtěli jsme s vámi mluvit…“ vysvětloval Caldas a cítil se najednou hloupě. „O Justu Castelovi, Blonďákovi,“ doplnil Estévez za inspektora. 98
Pláž utonulých Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184654
„Znal jste ho, že?“ zeptal se inspektor. Tesař přikývl a zmrzačenou rukou ukázal na rozestavěný člun u dveří. „Tamten člun byl pro Blonďáka,“ řekl. Inspektor se podíval na loďku a jeho asistent na tesařovu ruku. „Kdy si ho objednal?“ otázal se Caldas. „Už to bude pár měsíců. Nespěchal na něj, protože sháněl různé součástky, aby si sám smontoval motor. Já jsem měl naléhavější zakázky, ale ve volných chvílích… však vidíte. Kdybych to věděl, tak bych se do toho vůbec nepouštěl.“ „Pochopitelně,“ řekl Caldas. „Takže jste s ním v poslední době často mluvil.“ Tesař se zašklebil. „Ani ne, inspektore. Mluvili jsme spolu, když si člun objednal, a pak už jen párkrát. Byl to uzavřený chlapík.“ Leo Caldas si pomyslel, že ani tesař toho moc nenapovídá. „Kdy jste ho viděl naposledy?“ „Blonďáka? V sobotu kolem poledne se tady zastavil. Přišel, koukl na člun, zamával mi ode dveří a byl pryč. Jak říkám, nebyl zrovna ten typ, co se zastaví na kus řeči.“ Caldas se rozhodl, že už dál nebude chodit kolem horké kaše. „Dozvěděli jsme se, že vás Castelo nedávno požádal, abyste mu obrousil nějaký nápis z člunu,“ řekl a neušlo mu, že se ve výrazu tesařových očí něco změnilo. Tesař si prohrábl vlasy zohyzděnou rukou, která přitahovala Aragoňanův pohled jako magnet. „Je to pravda?“ naléhal Leo Caldas. „Ne tak docela. Blonďák sem jednou ráno přitlačil vozík s člunem a požádal mě o smirkový papír na dřevo, trochu barvy, a abych mu pak pomohl člun přetřít. Ale nápis si obrousil sám.“ „Viděl jste, co tam bylo napsané?“ „Na šalupě?“ Aragoňan si odkašlal a Caldas na něj vrhl nesouhlasný pohled. „Ano,“ řekl inspektor. „Přečetl jste si ten nápis?“ „Víceméně.“ 99
Dojem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184654
„Víceméně?“ „Je to už pár týdnů, inspektore,“ omluvil se. „Zkuste si vzpomenout.“ Tesař sklopil oči k podlaze, kde se kočka stále ještě proplétala mezi jeho nohama. „Bylo to datum.“ „Vzpomínáte si, jaké?“ zeptal se Caldas. Muž si opět zajel do vlasů zmrzačenou rukou. „Bylo to dvacátého prosince devatenáct set devadesát šest,“ řekl. „Ale napsané číslicemi: 20. 12. 96.“ To nemohla být náhoda. Dvacátého prosince 1996 došlo ke ztroskotání Xurela. Posádka se sice zachránila, ale bylo to datum smrti kapitána Sousy. „Jste si jistý?“ zeptal se a tesař pomalu přikývl. Leo Caldas si vzpomněl, že se rybáři, s nimiž Estévez hovořil, zmínili o výhrůžce, kterou údajně napsal na bok šalupy sám kapitán Sousa. Mohlo prosté datum představovat výhrůžku? Čísla napsaná na loďce mohla mít význam pro někoho, jako byl Castelo, jenž měl tu tragickou zimní noc vepsanou hluboko do paměti, ale inspektor pochyboval, že by je ostatní vesničané chápali jako vyhrožování. Muselo tam být něco víc. Rozhodl se, že to tesaři usnadní: „Datum nebylo to jediné, co tam bylo napsané, že je to tak?“ Tesař pohlédl inspektorovi do očí a Caldas zalitoval, že plnovous skrývá výraz jeho tváře. „Co tam bylo?“ přitlačil. „Byla to věta?“ „Zahlédl jsem to jen na několik vteřin,“ odpověděl a pohledem zabloudil k zavřeným vratům dílny. „Nikdo se nedozví, že jste o tom s námi mluvil,“ ujistil ho Caldas. „Kromě toho mám dojem, že nejste jediný, kdo ten nápis na člunu viděl.“ Muž se na chvíli zamyslel a konečně zamumlal: „Bylo to jen jedno slovo.“ „Jen jedno?“ Tesař pokýval hlavou a opět sklopil zrak k zemi. „Pamatujete si ho?“ zeptal se Caldas, ačkoli předem znal odpověď. Pokud si tesař zapamatoval datum, nemohl zapomenout slovo, které ho doprovázelo. 100
Pláž utonulých Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184654