Příliš kruté pro Američany
98
podnět představovala zpráva pro schůzi sekretariátu ÚV KSČ z ledna 1962: ta si stěžovala na neúspěch na mezinárodních filmových festivalech a na špatné výsledky exportu, což samo o sobě implikuje přesun důrazu od ideologické k umělecké a zábavní hodnotě filmů.24 V červnu 1964 pak už dal sekretariát ÚV KSČ jednoznačný pokyn k rozvíjení ekonomicky výhodné spolupráce v oblasti filmu, včetně zakázkových služeb. Usnesení vycházelo ze zprávy „o dovozní a vývozní politice ČSF za období let 1957–63“, která se stala podkladem činnosti FEXu pro následující léta. Samotné usnesení poukazuje na velký finanční přínos úspěšného uvádění československých filmů v zahraničí a namísto ideologického boje zdůrazňuje nutnost podrobně zkoumat podmínky na zahraničních trzích, navazovat spojení s finančně silnými distribučními společnostmi, prosazovat se v dekolonizovaných zemích, účast na festivalech využívat ne (jen) pro „kulturně-politické“, ale i ekonomické cíle, či pokračovat v co nejrentabilnější zakázkové činnosti pro západní kinematografie.25 Rétorika i jasně formulované ekonomické priority představují v dosavadních direktivách pro kulturní politiku zjevný průlom a umožňují zřetelně identifikovat významný impuls pro prosazování transnacionálních prvků v československém filmovém průmyslu (v podobě provádění zakázkových prací a natáčení koprodukcí se západními státy), ke kterému 24 NA, f. 1261/0/15 Sekretariát ÚV KSČ, sv. 224, a. j. 378, bod 4. 25 Srov. NA, f. 1261/0/15 Sekretariát ÚV KSČ, sv. 26, a. j. 48, bod 1 (schůze sekretariátu 26. 6. 1964); a Jiří H a v e l k a, Čs. filmové hospodářství 1961–1965. Praha: ČSFÚ 1975, s. 207. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184635
Příliš kruté pro Američany
99
docházelo už od roku 1963.26 Zájem o investice západních firem došel tak daleko, že se od roku 1965 připravovaly mezivládní dohody o koprodukcích s Francií a Itálií (uzavřené počátkem roku 1968), které vycházely vstříc zájmům partnerů z těchto zemí: takovéto dohody byly totiž jednou z podmínek, za kterých mohly být koprodukované filmy považovány legislativou příslušných zemí za domácí produkt, a získat tak subvenční, daňové a distribuční výhody.27 Po Weissově kriminálním dramatu následovaly v roce 1966 Dýmky Vojtěcha Jasného, natáčené v koprodukci s Constantin Filmverleih GmbH, rakouskou dceřinou společností západoněmecké produkční firmy.28 Film na motivy povídek Ilji Erenburga se natáčel na Eastmancolor v atraktivních lokalitách (anglic26 Zakázkové filmy vznikaly na Barrandově od roku 1963, počínaje západoněmeckým Domem v Kaprové ulici. Pro přehled zakázkových filmů srov. H a v e l k a , c. d., s. 157. Prvním schváleným projektem bylo Sedm mužů za úsvitu pro britskou pobočku západoněmecké firmy Artura Braunera CCC. Nejprve ideologické oddělení a poté i sekretariát ÚV KSČ poskytnutí služeb odsouhlasily (srov. NA, f. 1261/0/15 Sekretariát ÚV KSČ 1962–66, sv. 10, a. j. 17, bod 6), projekt se ovšem nakonec nerealizoval (srov. Tim B e r g f e l d e r, International Adventures. German Popular Cinema and European Co-Productions in the 1960s. New York – Oxford: Berghahn Books 2005, s. 132). 27 Srov. Jiří H a v e l k a, Čs. filmové hospodářství 1966–1970. Praha: ČSFÚ 1976, s. 222; a Informace k vládnímu návrhu na uzavření dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Italské republiky o filmové koprodukční spolupráci. NFA, ÚŘ ČSF, R10/AII/3P/3K. 28 K produkčním strategiím Constantinu v 60. letech srov. Tim B e r g f e l d e r, c. d., s. 82–87. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184635
Příliš kruté pro Američany
100
ký zámek, Londýn, rakouské Alpy) a mísil prvky populárních žánrů (erotická komedie, groteska, Heimatfilm) a umělecké kinematografie – Jasný využil žánrové modely z ironického odstupu a Constantin měl o něj zájem především díky úspěchu filmu Až přijde kocour, oceňovaného pro inovativní práci s barvou. Sázka na auteurský model uměleckého filmu zde byla už mnohem výraznější než u Weissova snímku, ale ani Constantin se nevzdal kontroly nad realizací, což opět vedlo ke konfliktu. Ten se tentokrát týkal hereckého obsazení, přičemž západní koproducent vyžadoval zopakovat „hvězdné“ obsazení snímku Zámek Gripsholm, tedy Janu Brejchovou, Waltera Gillera a jeho manželku Nadju Tillerovou.29 Dýmky tak naplňují hned několik distribučních a produkčních trendů Constantinu z šedesátých let: postupný přechod od osvědčených domácích žánrů, jako byl Heimatfilm, k novým žánrovým trendům, včetně erotických filmů, zájem o distribuci evropských uměleckých snímků (jako byly např. snímky Viridiana, Nůž ve vodě či Loni v Marienbadu), a především kosmopolitní přístup k produkci, doprovázený agresivní propagací. Ovšem následující tři koprodukce Barrandova se západoevropskými partnery budou zcela odlišné. Ovoce stromů rajských jíme je sice „kosmopolitnější“ film než Hoří, má panenko, ale tak jak tomu bylo u Formanova filmu, i zde koproducent investoval do autorského talentu režisérky a nevyžadoval žádnou průběžnou kontrolu nad projektem. Jak byl naplněn tento typ pojetí produkce coby investice do aute29 Srov. nepublikované deníky Vojtěcha Jasného. Archiv V. Jasného, uložený na Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU, Brno. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184635