Politika a média v konzumní společnosti
moc – a tou je moc mediální. „Čtvrtá složka moci bývá mnohem mocnější než všechny tři předchozí složky moci dohromady. Jde o tisk, časopisy a všechny ostatní druhy tiskovin, rozhlas a televizi, přičemž do tohoto výčtu musíme zahrnout také internet a další novodobé druhy médií. Pokud se nad touto skutečností zamyslíme, zjistíme, že všechna tato média dohromady mají v naší společnosti opravdu velikou moc,“ uvedl na mezinárodní konferenci Demokracie a právní stát (2004) Werner Rumphorst, ředitel European Broadcasting Union (EBU) ve Švýcarsku. V demokratické společnosti mají podle jeho slov média především dvě důležité role: zajistit informovanost občanů a kontrolovat tři výše uvedené složky státní moci. Často se ovšem aktivně zapojují nejen do kontrolních funkcí, ale také do rozhodování na politické a správní úrovni, přebírají dokonce i celou řadu aspektů jakéhosi vlastního náboženství – nabízejí nejrůznější symboly, podmanivé příběhy ovlivňující styl, myšlení a chování lidí. To vše dohromady s ekonomicky zištným proplétáním s dalšími podobami moci, s mocí ekonomickou, politickou či vojenskou, je velmi nebezpečné – jednotliví i kolektivní aktéři využívají médií k dosažení svých vlastních cílů (srov. Potůček et al., 2007: 183, srov. Thompson, 2004: 9, a další). „Celý komunikační proces, do kterého jsou média zapojena, ovládají ti, kdo z něho profitují, tedy vysílatelé, vydavatelé a inzerenti, a ti, kdo profitují z přítomnosti v médiích, tedy politické elity a takzvané celebrity. To, co má být veřejností, je fakticky odsouzeno do role držitelů dálkového ovládání či víka na odpadkový koš, protože nakonec v nejhorším se to dá všechno vyhodit,“ komentuje situaci na české mediální scéně Jan Jirák z Fakulty sociálních věd UK. Abychom alespoň částečně předešli převažování médií nad ostatními složkami moci, doplnil bych – po vzoru v úvodu citovaného Raymonda Arona – ono již zmíněné zdůrazňování, z jakého stanoviska, z jaké pozice se vyjadřujeme a nahlížíme na svět. Absolutní nezávislost a objektivita jsou zcela jistě mýtem. Individualistický postoj posiluje vlastní odpovědnost, vytváří prostor pro otevřený mediální diskurz a zaplňuje tak, domnívám se, často citovanou vyprázdněnost (a bezpohlavnost) veřejného prostoru. Stejně jako se profesionalizují média, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184569
Vymezení hlavních problémů a otázek u médií v procesu tvorby veřejné politiky
musí se profesionalizovat a „inividualizovat“ také veřejnost. Ideálu Habermasovy veřejné sféry asi nikdy nedosáhneme, ale současná veřejnost může nabývat nových kvalit i v procesu modernizace. Nepodléhat komodifikaci – lidé si mohou svobodně vybírat to, co na sebe nechávají působit; mají možnost se rozhodnout, které názory a postoje přijmou za své a které odmítnou. Média budou mít takovou roli ve společnosti, jakou jim svým přístupem občanská veřejnost přisoudí. Jak správně eufemisticky podotkl jeden z mediálních magnátů, „bude‑li mít dostatečná část veřejnosti zájem o filozofické disputace a koncerty vážné hudby, bude je mít…“. Velkou úlohu zde zastává osobní vzdělanost a potlačení řady iracionálních pohnutek daných konzumním nastavením společnosti. Svou roli by měly sehrát hlavně univerzity, nejrůznější spolky a nadace i další platformy pro otevřený a svobodný diskurz. Česká republika má na rozdíl od ostatních států poněkud složitější pozici v tom, že takzvaně seriózní tisk (noviny typu Die Zeit či New York Times) nikdy neměla, a navíc trpí syndromem posttotalitní „dobyvatelské“ země. Komerční média nikdy nebyla korigována, což (vše dohromady) skýtá daleko větší prostor k manipulaci s veřejností. Většina politiků toho obratně vyžívá a nemá potřebu cokoli na daném stavu měnit (viz přednáška Milana Šmída). Jaká by tedy měla být role médií ve veřejné politice, uvažujme‑li o nich jako o aktérech a zprostředkovatelích veřejné politiky? Jednoduše etická, individualisticky konzistentní a odpovědná, s ontologickým rozměrem. V etice navazuji na koncept globální etiky, který si veřejná politika vytkla jako jeden z hlavních cílů. Individuální znamená schopnost jedince stanovit si pro sebe normativní podmínky vlastní existence, tj. principy, maximy a meze vlastního chování, a ontologická znamená výzvu k plnému autentickému „bytí s přesahem“ v prostředí globalizovaného světa. Tvorba veřejné politiky tedy v mém pojetí vychází z činnosti jednotlivců nebo sociálních skupin, kteří prezentují určité názory a vytvářejí konkurující si diskurzy. Nejsou to média (bulvární či veřejnoprávní) jako taková, ale jednotliví novináři, kteří se mohou (a nemusejí) řadit k určitým skupinám. Aktérů ve veřejné politice je mnoho a primární snahou bývá uchopení daného problému a schopnost dát mu jistý tvar, který bude akceptovatelný jako veřejný problém a posléze (případně) i prezentován širší veřej99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184569
Politika a média v konzumní společnosti
nosti prostřednictvím médií. Nejvíce nesnází je podle závěrů sociologů (Králová, 2003; Buček, 2004, a další) v přístupu k problémům v politické agendě, kterou je třeba chápat buď jako celek problémů vyplývajících z veřejné diskuse, nebo jako zásah legitimních politických autorit. Nehrají tady roli pouze schopnosti jedinců či určitých sociálních skupin, ale také další faktory, které bývají odůvodňovány přednostním přístupem do agendy politicko‑administrativních aktérů. Nejčastěji zmiňované faktory jsou (dle Králová, 2003; Buček, 2004): 1. Svázanost aktéra, který má reálnou schopnost politického rozhodování s určitou skupinou, popřípadě se s touto skupinou alespoň úplně identifikuje (typicky poslanec, který působil v určitém profesním prostředí). 2. Druhým faktorem může být dostatečné množství zdrojů, které umožňují získat podporu veřejných i soukromých aktérů. 3. Aktér může být na významné pozici (např. ve vedení průmyslového podniku), což umožňuje relativně lehce zveřejňovat jejich problémy. 4. Čtvrtý faktor můžeme označit jako velký kredit u široké veřejnosti (např. lékaři, ale i novináři). Proces tvorby veřejné politiky je procesem hledání společného konsenzu a většina problémů tkví podle názoru autorů zejména v byrokracii, v otázkách důvěry a v hodnotových a ideologických preferencích jednotlivých aktérů. Předpokladem každého teoretického konceptu by ovšem měl být svobodný veřejný prostor, který není pouze záležitostí médií (jak někteří autoři uvádějí), ale patří především racionálně uvažujícím lidem, kteří se dokážou shodnout na základních principech „dobrého žití“ bez osobní zášti a negativních emocí. Některé Habermasovy myšlenky mohou sice vyvolávat diskusi (viz výše), ale to, že média zastupují pouze „pseudoveřejnou sféru pro naprosto pasivní publikum“, se jeví v kontextu synergie médií a veřejné politiky jako reálný fakt. Podle průzkumů CESES zajímají aktuální výstupy z oblasti veřejné politiky česká média jen omezeně, náměty nehledají ani v oblasti strategického vládnutí, ani v myšlenkách rozvoje občanské společnosti. K prosazení teorie strategického vládnutí přispívají nanejvýš v odborném tisku a popularizací vědeckovýzkumných poznatků o nejrůznějších vizích a strategiích. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184569