98
/
Úvod do psychoterapie
lùm. Podmínkou je, že dotyèné osoby tuto formu pomoci akceptují a dokážou s tìmito zaøízeními spolehlivì pracovat, což pro dìti, mladší a støední generaci nebývá problém. Otevøenou otázkou zùstává indikace, tzn. výbìr osob, u kterých je vhodná. Upozoròuji, že tyto formy pomoci byly podrobeny spíše dílèím výzkumným ovìøováním, a pokud jsem informován, dosud chybí opravdu rozsáhlé výzkumy zahrnující i diferencovanou indikaci pacientù pro tento typ terapie, o jejichž budoucnosti nepochybujeme. Klinická praxe zde pøedbíhá vìdu, jak již dnes vidíme v oblasti neuropsychologické rehabilitace (trénink pamìti, exekutivních funkcí apod.) u nemocných po cévní mozkové pøíhodì. Na závìr ještì jeden námìt k zamyšlení, který se týká úèinnosti metod léèby. Ještì v pozdìjším textu se tomuto tématu budeme vìnovat podrobnìji, ale pøesto: je vysoce pravdìpodobné, že použitá metoda, kterou musí terapeut samozøejmì dobøe ovládat, je úèinná tehdy, jestliže jí sám vìøí a využívá úèelnì. Potom jí vìøí i pacient a „pùsobí“. Také se zdá být vysoce pravdìpodobné, že prùbìh a výsledek léèby nejvíce závisí na postojích terapeuta ke klientovi. Má-li, jednoduše øeèeno, klienta rád a projevuje-li o nìho osobní zájem, lze oèekávat úspìšný prùbìh a výsledek terapie. Poslední vìty jsou postavené na klinické zkušenosti. A jak to v našem oboru bývá, zkušenost, abychom ji mohli zobecnit a považovat za prokázanou, nutno podrobit také vìdeckému zkoumání, což v pøípadì psychologie není vùbec snadné, ale nutné.
3.3 PSYCHOTERAPEUTICKÝ VZTAH A PSYCHOTERAPEUTICKÝ PROCES Tato dvì témata spojujeme v jedno širší proto, že první urèuje do znaèné míry druhé a vzájemná souvislost je tìsná. Psychoterapeutický vztah, tedy vztah mezi terapeutem a klientem (èi klienty pøi léèbì prostøednictvím skupiny), tvoøí prostor, v nìmž se uskuteèòuje pøíprava, a vlastní proces, ve kterém se klient mìní. Terapeut díky vztahu mùže používat rùzné metody a postupy, kterými se pokouší navodit zmìnu. Vztah tvoøí rámec terapie, jež je výsledkem pøedevším urèitého postupu a zásahù, což se oznaèuje termínem technologie zmìny. Vedle právì zmínìného pojetí rozeznáváme ještì druhé vymezení psychoterapeutického vztahu, kdy je zmìna navozována a pøipravována vztahem mezi terapeutem a klientem; vztah je zde tím, co pøímo mìní, a mluvíme pak o terapii skrze vztah. Cílem psychoterapeutického vztahu je tedy spustit a øídit psychoterapeutický proces, ústící v optimálním pøípadì v pøedem plánovanou zmìnu v osobnosti klienta a jeho projevu, pøípadnì i v nejbližším sociálním prostøedí (napø. pøi rodinné psychoterapii). Nejdøíve ukážeme, co to vùbec vztah v životì èlovìka je a co je specifické pro psychoterapeutický vztah. Potom následuje èást o psychoterapeutickém procesu.
3.3.1 PSYCHOTERAPEUTICKÝ VZTAH Problematika psychoterapeutického vztahu patøí právem mezi „velká témata“ psychoterapeutické teorie a praxe, neboť, jak jsme již zmínili, je pøinejmenším rámcem,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184563
Teoretické a praktické stránky psychoterapie
/
99
v nìmž se žádoucí zmìna uskuteèòuje, a mnohdy tím hlavním, èím zmìnu navozujeme. Psychoterapeutický vztah je zvláštním pøípadem meziosobního vztahu a základem jak prostøedí, kde se pomocí rùzných psychologických postupù èlovìk mìní, tak v nìkterých pøípadech i vlastním prostøedkem zmìny. Co je to tedy vztah? Vztah je pùvodní filozofickou kategorií od Aristotela (384–322 pø. n. 1.) a implicitnì se jím zabývali již pøedsokratici. Filozofické kategorie (napø. kvalita, kvantita, èas, relace – vztah) poskytují stavební kameny, z nichž stavíme obraz svìta. Tvoøí souøadnice, pomocí kterých lze vše urèit, zaøadit, jsou nejobecnìjšími pojmy, pod nìž subsumujeme vše, co jest. Vztahem nazýváme významovou souvislost pozorovaných jevù a myšlených pojmù, jimiž poznáváme, vykládáme a žijeme svìt. Vztah v tomto pojetí je možný jedinì tam, kde je èlovìk, který se orientuje tak, že si významové souvislosti uvìdomuje, protože vnímá, myslí a rozhoduje se – ve vztazích. K lidskému jedinci a jeho základní struktuøe prostoru poukazuje i evokace pohybu – øekneme-li „vztahovati se“. V takovém pøípadì vnitønì cítíme a vnímáme pohyb od nás smìrem k nìèemu, co je momentálnì v intenci našeho psychického života, naè se zamìøujeme, a k èemu se právì proto vztahujeme. Vztahy jsme, vztahy žijeme a sdìlujeme, což pøedpokládá naši otevøenost neboli možnost bezprostøední (nièím nezprostøedkované, pøímé) zkušenosti. Vztahování, stejnì jako otevøenost k èlovìku patøí podstatnì – bytostnì. Sdìlitelnost o vztazích a jejich sdílení poukazují k dùležitému rysu humanitas, jímž je kontakt a vìdomé soužití s druhými lidmi uskuteèòující se prostøednictvím komunikace. Ostatní lidé, vztahování se k nim a meziosobní komunikace tvoøí vlastní centrum našeho subjektivního svìta. Proto otevøenost, vztahovost, kontakt a vìdomé soužití s ostatními lidmi jsou základní rysy èlovìka jako sociálního individua. Jednoduše øeèeno: jsme otevøeni sobì i druhým, stejnì tak se k sobì a ostatním vztahujeme a bez sociální dimenze jsme nemyslitelní. Obecnou úroveò, ve které se pohybujeme, pøiblížíme vyjmenováním tøí základních vztahových oblastí lidského jedince, jež jsou i citovì nesené, a proto významné pro psychoterapii. K èemu má èlovìk nejblíže a co je specifické? a) Vztahy, které má sám k sobì: pro ilustraci uveïme napøíklad sebepojetí – jak sebe jedinec vnímá, prožívá, myslí a hodnotí. Za upozornìní stojí i èasto neosobní vztah moderního èlovìka k sobì jako k vìci èi pouhému nositeli rolí. To je jeden z dùvodù vedoucích k oslabování až poruchám osobní identity, pomìrnì snadné manipulaci z vnìjšku s dopadem na meziosobní vztahy, což mùže vést až k rodinné i individuální patologii. Obraznì øeèeno: lidský jedinec nejednou „nenalézá èi ztrácí“ sebe i druhého; psychoterapii lze pak vidìt i jako hledání cesty k sobì a ostatním. b) Vztahy k druhým lidem a ostatnímu subjektivnì relevantnímu svìtu: vztahy k ostatním lidem lze hodnotit dle pojmù vyjadøujících subjektivní vzdálenost – blízkost, kdy napøíklad ve velmi tìsném vztahu až splýváme s druhým a vnímáme ménì ostøe osobní hranici; mùžeme je popisovat a posuzovat i pomocí velikosti vztahové asymetrie nebo pojmù dominance – submise, citového pozitivního pøíklonu èi citového negativního odklonu atd. Významný a hodnotitelný je i vztah k domovu, jenž je místem dùvìrnì známým a bezpeèným – pro nìkoho, pro jiné-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184563
100
/
Úvod do psychoterapie
ho se tento pojem vyprazdòuje nebo jej ve svém životì postrádá. Upozoròujeme i na obecnou intenci èlovìka vzhledem k okolnímu svìtu, kdy již od renesance je pro lidské podnikání pøíznaèný stále sílící mocenský vztah ke svìtu se snahou poznávat za úèelem ovládání a „pøemìny“ dle vlastního obrazu a pøání. Dnes má zmínìná tendence nejednou ráz až bezohledné exploatace všeho živého i neživého, dìje se zdánlivì libovolnì, svévolnì a postrádá na první pohled racionální jádro. Lidskou èinnost lze v takových pøípadech pøirovnat ke kvasnému procesu, kdy kvasinky vyrábìjí etanol, jenž je postupnì hubí. K této skuteènosti pøispívá mj. deifikace vìdotechniky, specializace v myšlení a praxi ústící do partikulace lidské èinnosti, kdy jedinec pøestává rozumìt svému konání a širším souvislostem, dostavuje se pocit všemocnosti èi bezmocnosti, osobní odpovìdnost za sebe, druhé i svìt se vytrácí. Na druhé stranì vzniká a sílí protichùdná tendence – napøíklad v souvislosti s ekologickým myšlením a hledáním alternativního zpùsobu života oproti tomu, co je bìžné, zabìhnuté – a dnes již jasnì nebezpeèné. c) Vztahy k vyšším hodnotám: k pøiblížení toho, co máme na mysli, jmenujme napøíklad tradièní triádu pravdy, krásy a dobra nebo vztah k nìèemu nejvyššímu. Èlovìk mùže vystupovat a jednat jakožto tvor pøedchozího opravdu schopný a potøebný, zároveò i jako bytost, jíž jde pøedevším o zpùsob jejího života a smysl existence. Také tato duchovní dimenze, typická pro náš kulturní a civilizaèní vývoj, se zdá u moderního èlovìka mizet. Víme, že pokud se lidský jedinec nevztahuje k nìèemu vyššímu, èeho si mùže opravdu vážit, co ctí a souèasnì na tom nìjak vìdomì participuje, ztrácí úctu k sobì i životu – a podle toho se chová. Je zøejmé, že mnohé jevy z oblasti sociální a individuální patologie (napø. toxikomanie, nepøimìøená agresivita) tak, jak se s nimi bìžnì setkáváme, lze èasto pøedchozím vysvìtlit. Charakteristikami èlovìka a jeho postavením ve svìtì se zabývá ta èást filozofie, kterou nazýváme filozofickou antropologií. Nìkdy se zmínìná oblast filozofie dokonce stává základním filozofickým východiskem, jak jsme tomu byli svìdky právì v minulém století. K ilustraci této tendence, tedy zájmu o èlovìka ve vztazích, vybíráme dvì ukázky. Na první nás upozoròuje již èastìji zmiòovaný zakladatel analytické psychologie C. G. Jung (Jung, 1998); druhou ukázku volíme z minulého století, a to od židovského myslitele M. Bubera (1878–1965). V roce 1550 vyšel v Nìmecku alchymistický spis Rosarium Philosophorum, ve kterém, jak upozoròuje C. G. Jung, je na alegorické a symbolické rovinì možná pøedjímán psychoterapeutický vztah v jeho vývoji a dynamice, tedy vztah lidí, jehož úèelem je zmìna – promìna ve vyšší kvalitu. Není bez zajímavosti, že tento spis byl pøeložen do èeského jazyka (pravdìpodobnì v roce 1578) Janošem Griemillerem z Tøebska. Budiž pøipomenuto, že alchymisté, jak jsme již døíve upozoròovali, považovali za nezbytné pro vznik „nového“, aby staré bylo „zrušeno“. Nová kvalita pak vzniká spojením, syntézou (coniunctio) a promìnou protikladných substancí (oppositorum). Spojení protikladù jako základ nové kvality je velmi stará myšlenka opøená o zkušenost a odpovídající takøka dialektickému myšlení v pravém slova smyslu. Obdobnì i nejvìtší a nejúèinnìjší alchymistický léèebný prostøedek (medicina catholica) vzniká spojením protikladù. Zde si dovolím ètenáøe
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184563