imanentní transcendence
imanentní transcendence vlastní bytí člověka; hledání smyslu transcendence v lidském nitru, sebepřesah k niternému bytí (I. Kant, S. Kierkegaard, F. Nietzsche). Podobně E. Fromm, M. Heidegger, E. Tugendhat, I. Murdochová hovořili o hlubinné dimenzi člověka, o jeho lidském bytí. Skrze tuto transcendenci (náležitě otevřenou, pokornou a odvážnou) lze zakoušet i hloubku věcí, krásu reality.
U Heideggera, J. Patočky, Kierkegaarda je sebepřesah vázán na vztah k bytí (bohu). O sebeprohloubení mluvil i H. Plessner: s ním přichází i hlubší ponor do věcí, jevů a dějů světa.
imoralista viz mimo dobro a zlo indeterminismus viz determinismus, kauzalita individuace viz odpovědnost informace zpráva (sdělení) o nějaké věci; míra uspořádanosti (organizace) jsoucna. Informací se zabývá teorie informace, kybernetika (C. E. Shannon, N. Wiener). Evoluční zkušenost nějakého systému je nesena informací. Tak je i. základem našeho vesmíru. Růst i. (negentropie) vede ke vzniku vyšší úrovně paměti. Nějakého boha lze chápat jako duchovní informaci kosmu. inspirace jedinečný intuitivní proces (existenciální zážitek např. s krásou) uchopení obrazu, ideje, fenoménu v mysli tvůrce; vhled, duchovní osvícení (zjevení, „vdechnutí“); tvůrčí okamžik (okolnost) otevírající proces tvorby, obvykle spjatý s niterným nadšením (entuziasmem); zdánlivě nepřipravené vnuknutí myšlenky, obrazu ap., jež je ve skutečnosti spjato s předchozí intenzivní přípravou tvůrce. Tento akt či stav může být v čase ztvárněn. Vědomí
intelektuální názor
jako by cirkulovalo kolem intuitivního bodu (pocitu), vytrženo z reálného dění a linearity času; mysl je soustředěna na fenomén, obraz, ideu. Uchopený okamžik čiré duševní dynamiky se stává podnětem tvorby, vzniku díla, artikulací filozofického (básnického) sdělení: čirý obrazový či myšlenkový krystal je konkretizován v ucelený výraz. Empedokles, Gorgias věřili v magický okamžik i., kdy lze vhlédnout do jsoucna (bytí). Platon uznával božskou inspiraci (božsky erotické šílenství, theia mania), zjednávající přístup k podstatnému. Podle S. Kierkegaarda ve stavu i. subjekt takřka mizí sám v sobě, stává se nástrojem vyššího smyslu. Též u F. Nietzscheho jde o výjimečné stavy spjaté s opojením, zvýšeným pocitem vnitřní moci a plnosti. Podle L. Wittgensteina přichází i. rychle a při psaní jako by byl subjekt řízen „zvenku“.
Inständigkeit viz machinace, bdělost instinkt obvykle tupý biologický (animální) automatismus umožňující přežití; v očích H. Bergsona dynamický atribut života, uchovávající jeho plnost; je jeho bezprostředním prožíváním. Reflektovaným instinktem je pak intuice. Intelekt jen obecně nastoluje problémy. Pro F. Nietzscheho je i. potvrzující tvořivou silou („afekt rozkazu“), vede k poznání vlastních možností. U M. Merleaua-Pontyho i. symbolizuje tělesnost. V psychoanalýze se i. transformuje v pud se vznikem lidství.
intelekt viz rozum intelektuální názor bezprostřední duchovní uchopení bytnosti předmětu; intelektuální intuice, povstávající z intelektuálního vědomí já.
U F. W. J. Schellinga tajemná schopnost (tušení) vycházející z lidského usebraného vlastního já, které je schopno nazřít věčné a neproměnné v proměnách času. Tento
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184552
inteligibilní vhled je nejniterněji osobní zkušeností. V intelektuálním názoru (vhledu) vědění o absolutnu a absolutno samo jsou totéž. I Bergsonova intuice má charakter tohoto intelektuálního názoru. Intelektuální intuicí (zřením) je Husserlovo zření podstat.
inteligibilní viz ontologický rozlom, smysl intence záměr, úmysl; předmětná zaměřenost vě domí. U E. Husserla vlastnost aktu vědomí, záležející v tom, že k něčemu míří. I. může být vyplněná nabo prázdná. Intenční vyplnění je schopno vzestupu co do jasnosti a plnosti; i. tak může získávat absolutní obsahovou plnost. Tehdy předmět vystupuje ve své pravdě, odhaluje se bytnost předmětu (zření podstaty). Vědomí tudíž intenduje předmět, vystupuje ze sebe. Intendovaný předmět je co do smyslu konstituován vědomím. J.-P. Sartre ostře odděloval vědomí od intendovaných předmětů. Husserl naopak mluvil o výrazné korelaci vědomí a světa. M. Heidegger doplnil teoretické hledisko i. ohledem praktickým. intencionalita charakteristická vlastnost mysli: vztažnost, zaměřenost psychického aktu na svůj předmět. Vědomí má intencionální povahu, ve vědomí se nachází i. Předmět je vědomím míněn, v intencionálním aktu se věci dávají vědomí. Bytím vědomí je tak jeho i. Svět je ve vědomí obsažen intencionálně – co o něm vědomí míní. Každý objekt existuje intencionálně ve vědomí, každé vnímání je tak vnitřním vnímáním.
Na fakt i. upozornil již R. Descartes. I. se pro E. Husserla stala univerzálním korelačním apriori mezi subjektem a objektem. V pojmu i. se spojují prožitky smyslové danosti a noetického aktu. Intencionální prožitek takto sestává z noese a noematu: intendujícímu aktu (noese) odpovídá to, co je myšleno (noema). Díky svým noetickým
intencionalita momentům je intencionální prožitek (zkušenost) noetickým prožitkem. Intencionální život (v jeho časovosti) je kontinuum intencionálních výkonů já, v nichž věci vystupují v možné zkušenosti (na základě fenomenologické redukce). I. je zahrnuta v naší zkušenosti jakožto transcendentálním prožitku. Již U F. Brentana je způsob existence objektu nazván intencionálním, resp. intencionální inexistencí, tj. existuje ve vědomí, v psychické aktivitě. I. zde má dva podstatné aspekty: aktivitu vědomí, jeho zaměřenost, a objektivní korelát této aktivity – inexistující předmět (předmětný obsah) v aktu vědomí. I. jako schopnost vědomí směřuje nejen k vnějšímu předmětu, ale i k egu myslícího. Husserl dále rozlišoval ve svém pojetí intencionality mezi vlastními složkami intencionálních prožitků a jejich intencionálními koreláty. I. mu tkví v základě rozumu a fenomenologického vykazování. Principem intencionality je transcendence (v imanenci), transcendentální subjektivita, v níž se konstituuje svět. Intencionální vztah jako dynamický proces imanentní teleologie může být zaměřen na imanentní či trans cendentní předměty a může být doveden až k fenomenologicky evidentní danosti. Svět čerpá takto svůj smysl výhradně z intencionálního života člověka. Intencionální život (ve své noeticko-noematické struktuře) umožňuje, aby se věci ukazovaly v tom, co jsou; intencionální mínění (výkon, pnutí) je schopno získávat povahu pravdy (pravdu, jednotu) předmětů tím, že je lze předvést (jako fenomény) v originále (originárně). Intencionální prožitek tím přichází ke svému vyplnění (naplnění). Intencionální analýza je analýzou vědomí, míněním toho, co je v něm zakoušeno jako intencionální předmět. Ten se ukazuje uvnitř vědomí jako evidentní, pravděpodobný, protismyslný ap. V jednotlivých intencích je předmět míněn, k němu vědomí míří jako představování, cítění, souzení ap. Každému intencionálnímu prožitku (vjemu jeho vnímané, vzpomínání jeho vzpomínané, fantazii její fantastické 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184552
interpretace ap.) je vlastní jeho předmětný, noematický smysl (cogitatum qua cogitatum), význam konstituovaný ve vědomí. Intencionální předmět je ve vědomí uvědoměn jako identita noeticko-noematických způsobů vědomí. Intencionální syntéza dopomáhá vědomí k jednotě, transcendentální subjektivita konstituuje (noeticky a noematicky) jednotu předmětného smyslu. Intencionalita (transcendence) tak posléze umožňuje konstituovat smysl bytí. Podle E. Finka i. vyjadřuje základní vztah subjektu a objektu. Konkrétnost intencionálního života překlenuje protiklad subjektu a objektu. U M. Heideggera je pouhé objektivně-teoretické myšlení pouze částí celé domény intencionality; jde o celistvou zkušenost včetně cítění, chtění, praktického zakoušení faktického života, jež se účastní na intencionálním zaměření (jak to vyjádřili již W. Dilthey a E. Lask, dále J. J. Drummond). Intencionální struktura subjektivity (tubytí) je nesena způsobem, jakým jsme, existujeme (existenciální i.); intencionální vztahy nelze konstruovat ve sféře „čistého vědomí“; intencionální pnutí je neseno naší existenciální starostí, je zakotveno v ekstatické časovosti tubytí. Záleží na vskutku fungující i., jejímž základem (podmínkou možnosti) je transcendence; odtud může vzejít náležitý popis intencionální zkušenosti. Každému intencionálnímu výkonu poznávajícího subjektu předchází jisté pochopení bytí a věcí ve světě.
interpretace činnost, v níž se hledá význam nějakého textu či jiného tvůrčího projevu, odhaluje se smysl vztahů, dějů, daností, dějin, tra dice, faktického života samého ap. Ke schopnosti i. (výkladu) dochází na základě jistého porozumění sobě, situaci, světu, bytí; toto porozumění se artikuluje v řeči, v níž se přibližujeme k pravdě. Každý výklad textu je vždy nějak motivován (něčím veden), má být originální a přesvědčivý. Jednou provždy dané i. ne-
interpretace
existují (odtud jejich pluralistický charakter), jsou možné však i. lepší a horší, přesnější a méně přesné, vstřícnější a méně otevřené, pronikavější a méně pronikavé, pravdivější a méně pravdivé. Interpret má usilovat o citlivou, nenásilnou, hlubokou, výstižnou a vskutku pravdivou interpretaci. Interpretovat text znamená nechat se do něho vtáhnout, být do něho pohroužen; zároveň je nutná určitá distance; jen tak se poodhalí pravda textu. I. je především schopnostním výkonem interpreta (filozofa), vzcházejícím z hloubky jeho porozumění, z jeho úsilí o pravdu textu ve vztahu k vlastní existenci.
Podle F. Nietzscheho fakta o sobě neexistují, jsou pouze i. jakožto perspektivistická hodnocení (na základě vůle k moci). Skutečnosti (celku jsoucího, bytí) se dá rozumět jen na základě nějaké i. Stále opakovanou i. se lze pokoušet vystihnout obsah a smysl díla, dějů. M. Heidegger směřoval k i. ve světle bytí, jen tak se porozumí též bytí věci samé: ukáže se ve své pravdě. Bytnost výkladu určoval z hermeneutična, z bytnosti řeči. Je třeba přitom vycházet z vlastního sebeodemčení pobytu: vyložit nejprve sebe sama. Podobně H.-G. Gadamer viděl ve výkladu možnost, jak se uskutečňuje porozumění. Za každým textem je třeba vidět celý horizont nevyjádřeného. V procesu i. je interpret u P. Ricoeura otevřen (v toku sebeporozumění) i sobě samému, je schopen sebeproměny (refigurace). Pro G. Deleuzeho je důležitá kritická (dekompoziční) i. symptomů. Podle R. Rortyho nemůžeme vycházet z nějakého „pravého“ základu i.; žádný základ (substrát), který by bylo možno při i. preferovat, neexistuje. V komunikativním procesu přecházíme od jedné roviny i. k další, opíráme se přitom o svou určitou schopnost zdůvodňování; tak se v komunikativním procesu dosahuje shody v rámci interpretativního společenství. I. však není vzdálená závaznost v hledání smyslu a pravdy; bytostně souvisí s pobýváním člověka ve světě. Z pohledu G. Figala je i. určitým
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184552