98
/
Dramaterapie
došli bychom zcela urèitì k oznaèení, jako je formativní a sociální divadlo, lidové divadlo, dynamické divadlo (divadlo zmìn), divadlo osvobozených a pøedevším divadlo utlaèovaných (theatre of the oppressed). Boal pojímá divadlo (performanci) jako nástroj sociální zmìny všude tam, kde se vyskytuje politický útlak, a pozdìji zprostøedkovanì i jiné – skrytìjší – formy útlaku, jako je napøíklad útlak sociální èi psychický. Pokud bychom vyšli ze svým zpùsobem polaritních systémù Stanislavského a Brechta, tak divadlo utlaèovaných najdeme v tìsném sousedství brechtovského epického divadla, neboť stejnì jako Brecht i Boal odmítá katarzi; na rozdíl od Brechta ovšem vyžaduje od diváka ne toliko kritické sociální myšlení, ale i jednání, jež má – v porovnání s Grotowského požadavkem na jednání diváka „svìdka“ – charakter revoluèního èinu pøinášejícího zmìnu. Obraznì a zjednodušenì øeèeno: Stanislavskij svým dùrazem na emoce, Brecht svým dùrazem na myšlení a Boal dùrazem na jednání nám dávají „celou osobnost èlovìka“ v jeho trojjedinosti citu, rozumu a vùle. Divadlo utlaèovaných vytváøí podmínky pro aktivní vstup divákù do hry a do rolí s tím, že se ovlivòuje nìkdy i velmi výraznì prùbìh pøedstavení, které je více ménì „ušité“ na problematiku lokality, v níž vystupuje. Divák se stává aktivním úèastníkem dìje, není to ovšem Grotowského divák-svìdek, nýbrž divák-herec (spect-actor). Edukativní podoba tohoto divadla je hojnì využívána i evropských zemích (theatre in education, participation theatre), kde profesionální herci pøehrávají ve škole, na pøedmìstí velkých mìst apod. hru tematicky spadající do problematické oblasti dané lokality (èasté násilí a delikvence, zvýšený abusus drog, zvýšený výskyt promiskuity, AIDS a sexuálního èi psychického zneužívání, narùstající suicidita, ztížená enkulturace menšinového etnika, vysoká nezamìstnanost….). U nìkterých forem divadla utlaèovaných je tìžké rozhodnout, zda se jedná ještì o divadlo èi paradivadlo ležící na hranì sociální terapie a edukace (sám Boal se domnívá, že Evropì je bližší terapeutická forma jeho divadla). Augusto Boal vypracoval øadu divadelních forem (divadlo-mýtus, divadlo-fotoromán, divadlo-šifra, divadlo-koláž, didaktické divadlo, propagaèní divadlo…), z nichž pro dramaterapii jsou nejinspirativnìjší divadlo soch, neviditelné divadlo a pøedevším divadlo-fórum. Divadlo soch (jeho terapeutické zamìøení Boal popisuje v teoretické práci The Rainbow of Desire. Boal’s Methods of Theatre and Therapy) je postaveno na kontrastu reality a ideálního stavu. Úèastníci utvoøí sousoší z hercù, které vìrnì zrcadlí urèitou problematickou (napø. spoleèenskou) realitu, a pak spoleènì „sochají“ ideální stav. Po této kontrastní etapì následuje rozfázování cesty (provázené diskuzí) od skuteènosti k ideálu, jakési obrazové sekvence od problému k jeho vyøešení. Neviditelné divadlo je „neviditelné“ tím, že diváci netuší, že to, co se pøed nimi odehrává a do èeho jsou vtaženi, není realita, ale performance. Kupøíkladu neviditelné divadlo s rasistickou tematikou mùže mít podobu konfliktu, který se odehraje v obchodním domì mezi „skiny“ (profesionálními herci) a „Romem“ (profesionálním hercem) a do nìhož vstupují názorem èi akcí náhodní obèané (tj. diváci-herci). Divadlo-fórum je nejpropracovanìjší forma Boalova divadla, postavená na demonstraci problému, který je pøedložen divákùm k øešení. Herci vìtšinou hrají charakterové typy, které jsou pro publikum transparentní a lehce identifikovatelné, problém a konflikt je zcela autentický vzhledem k charakterùm a zcela zøejmý divákùm, kteøí mohou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184550
Interdisciplinární zdroje dramaterapie
/ 99
v kterékoliv fázi hru stopnout a vstoupit do role nìkteré postavy, èímž souèasnì vstupují i do dramatického plánu celé hry. Suplovaný herec ustoupí do pozadí, ale z role (pøesnìji øeèeno z charakteru postavy) zcela nevystoupí a koriguje diváka-herce tak, aby se pohyboval v rámci daném charakterem postavy (tj. „nevypadl“ z vzorce chování autentického k postavì). Cílem divadla fóra je spoleèné hledání a nalézání øešení, která jsou schopna nastolit pozitivní zmìnu. Dùležitou postavou divadla fóra je Šprýmaø (Joker), který hru øídí a reprezentuje diváka v jeho všední realitì. Divadlo fórum se pøed publikem vìtšinou pøehrává dvakrát – jednou v „nastudované“ podobì a podruhé s diváckými úpravami a vstupy. Jokerovým úkolem pøed prvním hraním je „nažhavení“ publika na téma hry a jeho motivování fyzickou aktivitou a dotazy podnìcujícími diskuzi. Bìhem pøedstavení se snaží o smazání hranic mezi herci a diváky a udržení koncentrace publika a po høe opìt aktivuje diváky („bylo to reálné?“, „je to tak v životì?“), bìhem druhého pøedstavení hru zastavuje (pokud tak neuèiní divák) a podnìcuje publikum k tomu, aby pøišlo s variantami øešení situace a hercùm „radilo“ (forma tzv. simultánní dramaturgie), aby vstupovalo do rolí místo hercù apod. (Uchytilová, 2003). Výše nastínìné podoby divadla utlaèovaných jsou jako formy èi techniky bohatì využívány paradivadelnímy systémy – z edukaèních systémù je to DIE (hlavnì techniky) i TIE (hlavnì formy), zatímco z terapeutických systémù je jako techniky využívá pøedevším dramaterapie a sociodrama.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184550
100
/
Dramaterapie
4. ZÁKLADNÍ POJMY V DRAMATERAPII
Kapitola je zamìøena na vymezení základních pojmù, s nimiž dramaterapie operuje a které jsou pøevzaty pøevážnì z jejich (etymologicky) interdisciplinárních zdrojù, tedy z psychoterapie a teorie divadla (pøípadnì z obou souèasnì, jak je tomu u prvního z následujících hesel).
4.1 KATARZE, ABREAKCE A KOREKTIVNÍ EMOÈNÍ ZKUŠENOST S termínem katarze je možno se setkat již ve starovìké Poetice Aristotela, který prvnì popsal v literatuøe jiný nežli èistì estetický úèinek dramatu na diváka: Je tedy tragédie zobrazení vážného a uceleného dìje s urèitým obsahem, a to takové, pøi nìmž se používá øeèi zkrášlené v každém úseku pøíslušnými prostøedky zvlášť, dìj se nevypráví, ale pøedvádí se jednotlivé postavy a soucitem a strachem se dostavuje oèištìní takových pocitù … Tragédie odstraòuje úzkostné pocity duše vzbuzováním soucitu a hrùzy. Uvádí se, že se tím dociluje zmenšení úzkosti na únosnou míru. Matkou tragédie je žalost (Aristoteles, 1996, s. 69 a 124). Pùvodnì dramatický termín pak mnohem pozdìji adoptovala do svého terminologického aparátu psychologie, takže jej nalezneme v každém jejím výkladovém slovníku: Katarze (catharsis) 1. ozdravný úèinek, zbavení se pocitu viny a výèitek svìdomí. 2. v psychoanal. osvobození se od duševních konfliktù, vnitøního napìtí, stresových stavù napìtí spolu s nahromadìnou agresí mùže být uvolnìno pøímým vyjádøením agrese…, uvolnìní napìtí, úzkosti, pocitu viny a výèitek svìdomí sdìlením èi znovuprožitím minulých zážitkù…, katarze využívána v dramatické tvorbì již od dob Sofoklových, ve 20. stol. J. L. Morenem v psychodramatu a v psychoterapii vùbec (Hartl, Hartlová, 2000, s. 252). S termínem je organicky spojena tzv. abreakce (odžití, odreagování patogenních emocí), která je vìtšinou chápana jako prostøedek k dosažení katarze tím, že terapeut umožní klientovi znovuprožití si patogenních emocionálních zážitkù (napø. konfliktù, traumat vytìsnìných do individuálního nevìdomí), které byly natolik potlaèené, že je nemohl naplno prožít. Abreakce byla pùvodnì chápána v zúženém psychoanalytickém pojetí (termíny uvedl do odborné literatury Sigmund Freud ve svých Studiích
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184550