98
/
Experimentální hypnóza
Tab. 16 Vliv aktivizaèní a relaxaèní hypnotizace na hypnotickou reaktivitu (Banyaiová, Hilgard 1976) Poøadí hypnotizace
N
Skóre na SHSS:B (8 položek) Aktivizaèní hypnotizace
Relaxaèní hypnotizace
Korelace r
X
s
X
s
Aktivizaèní–relaxaèní
25
4,84
2,32
4,96
2,07
0,80
Relaxaèní–aktivizaèní
25
5,04
2,17
5,36
1,98
0,76
Celkem
50
4,94
2,18
5,16
2,06
0,77
Mezi prùmìry nejsou významné rozdíly, korelace jsou vysoce významné.
Cardeña et al. (1998) publikovali techniku, kterou nazvali „bdìlá ruka“. Považují ji za jednodušší a ménì namáhavou, než je technika se šlapáním na rotopedu. V rámci pøípravy na ni projde subjekt aspoò dvìma ze ètyø pøipravených fantazijních cvièení. První cvièení obsahuje pøedstavu èekání na nìkoho, s kým se subjekt už dlouho nevidìl a na koho se tìší. Má si pøedstavit, že je asi tøicet minut pøed setkáním a že se cítí „pøíjemnì úzkostný“, srdce mu každou minutu bije rychleji. Pøi druhém cvièení si má subjekt pøedstavit, že je na dlouhé vycházce, která ho osvìžuje a zároveò mu zrychluje dech. Pøi tøetím cvièení experimentátor ukazuje subjektu kresbu a vede ho k tomu, aby si na ní pøedstavoval další motivy: obrázek ptáèka, domy, stromy, malá zvíøata, která lízají zmrzlinu, a jiná, která si hrají s míèem. Ve ètvrtém cvièení si má subjekt pøi zavøených oèích pøedstavovat napøed, že sedí u televize, pak, že zmizela støecha domu a on vše pozoruje ze vzduchu, postupnì vidí další budovy, létá si vzduchem a vzdaluje se od zemì tak, že mùže vidìt celé mìsto, pak celou krajinu a nakonec celou zemìkouli. Po tìchto úvodních fantazijních cvièeních zaèíná navozování hypnózy technikou „bdìlé ruky“. Subjekt má zaèít pohybovat dominantní rukou v zápìstí nahoru a dolù, pøièemž se mu sugeruje, že se tento pohyb stává automatickým. Nebude cítit únavu, naopak, bude se cítit stále aktivnìjší, a pøitom bude stále více hypnotizován. Bude se zvyšovat jeho bdìlost a jeho energie. Celé tìlo bude aktivní, bude se mu chtít vstát, vstane a pùjde ke dveøím. Když subjekt vstane a chodí, sugeruje mu hypnotizér, že se cítí stále více hypnotizovaný a aktivní. Po této hypnotizaci se mohou subjektu zadávat obvyklé testovací sugesce. Oèi zùstávají po celou dobu otevøeny. Pøi dehypnotizaci se sugeruje uklidnìní a ukonèení hypnózy. Aby navození bdìlé hypnózy probìhlo pøi dalších sezeních rychleji, mùže hypnotizér vsugerovat pokusné osobì, že kdykoliv jí zadá urèitý „klíè“, napø. dotkne se jejího ramene, ihned se ponoøí do stejného aktivního bdìlého hypnotického stavu. (Plný text úvodních cvièení i hypnotizaèního postupu je uveden v pøíloze èlánku.) Ve výzkumném projektu autoøi srovnávali tuto techniku s aktivní bdìlou technikou šlapání na rotopedu u 80 pokusných osob. Druhá technika následovala za první po asi desetiminutovém odpoèinku, polovina ji mìla v jednom, druhé polovina v opaèném poøadí. V obou pøípadech se po pøíslušné hypnotizaci testovala sugestibilita pomocí Barberovy škály (BSS) s osmi položkami.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184547
Ovlivnitelnost hypnability
/ 99
Pokus s obìma metodami dokonèilo 60 osob. U všech došlo k podobnému nárùstu hypnability podle objektivního i subjektivního skóre na BSS. U techniky „bdìlé ruky“ byla prùmìrná hodnota objektivního i subjektivního skóre o nìco málo, ale statisticky signifikantnì vyšší (prùmìr u objektivní škály 5,79 oproti 5,14). Autoøi oceòují, že metoda „bdìlé ruky“ byla podle hodnocení pacientù pohodlnìjší a pøíjemnìjší. Význam úvodních fantazijních cvièení mi není jasný. Autoøi je zdùvodòují tím, že v pøedbìžné studii se nìkteré pokusné osoby cítily úzkostné a zmatené. Domnívám se, že metoda mùže být úèinná i bez tìchto cvièení, podobnì jako pøi našich pokusech s chozením po osmièce. Záleží na hypnabilitì pacienta, zda se pøi tìchto aktivních bdìlých technikách mùže dostat do stavu hluboké hypnózy se zmìnou vìdomí a možností vyvolat živé halucinace a amnézii, nebo zda navozený stav zùstane v podstatì stavem bdìlým se zvýšeným reagováním na jednodušší sugesce.
Poloha subjektu pøi hypnotizaci nemá významný vliv na hypnabilitu. Ruch a Morganová (1971) zkoumali u 80 studentù, po 20 v každé skupinì, jak ovlivní skóre ve stanfordské škále C, podávané z magnetofonu, poloha subjektu, tj. zda pøi hypnotizaci a vyplòování sugescí sedí, stojí nebo leží. Èást zkoumaných osob považovala polohu vestoje za nepohodlnou, ale prùmìrné výsledky škály se za všech tøí podmínek od sebe nelišily. Individualizované techniky pøihlížejí k tomu, jak se subjekt chová, co prožívá, jaké projevuje postoje a osobnostní zvláštnosti, jak v hypnotické situaci reaguje. Hypnotizér se nespoléhá na standardní techniku, ale pružnì pøizpùsobuje svùj postup. Podle možností využívá chování nebo zážitkù, které subjekt sám nabízí. Na poèátku je spíše sugestivnì posiluje, postupnì s nimi zaèíná manipulovat. Individualizace mùže též spoèívat v tom, že se hypnotizér snaží subjektu co nejvíce vyjít vstøíc, vyhovìt jeho potøebám – spolu s ním hledá, co by mohlo vést k jeho lepšímu reagování na sugesce a hlubšímu pohroužení do hypnózy a co ho ruší. Mùže napøíklad hypnotizace opakovanì pøerušovat a subjekt zèásti nebo úplnì dehypnotizovat, aby se ho zeptal na prožitky a komentáøe a mohl jich využít pøi dalším postupu, jak to navrhoval Vogt ve své frakcionované hypnotizaèní technice. Pøi podezøení na vìdomé nebo nevìdomé obranné reakce se snaží dovedný individualizující hypnotizér subjekt do jisté míry zmást nejasnými èi protikladnými sugescemi a pøíkazy, používá paradoxù, metafor, dvojných vazeb, vyprávìní banalit nebo sugestivního líèení prùbìhu hypnózy u jiné osoby. Mnoho dùmyslných postupù i nápadù k improvizaci obsahují techniky M. H. Ericksona, popsané v jeho statích nebo zachycené a analyzované jeho žáky (Haley 1967; Bandler, Grinder 1975; Erickson, Rossi, Rossiová 1976; Zeig 1980; viz též Balcar 1973 a Kratochvíl 2009). V pracích Ericksona i dalších klinických hypnotizérù se uvádìjí kazuistické doklady o dramatické zmìnì osob pùvodnì zcela nehypnabilních v osoby hluboce hypnabilní pod vlivem dovedné manipulace a vhodnì použité techniky.
Pøedpoklad, že by individualizované hypnotizaèní postupy mohly vést k vìtšímu ovlivnìní subjektu a k dosažení vìtší hloubky hypnózy než standardní techniky, je znaènì pravdìpodobný. I Shor, Orne a O’Connell (1966) doporuèovali k zajištìní základní hypnability v hypnotických pokusech použít nejprve „tolika nácvikových
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184547
100
/
Experimentální hypnóza
hypnotických sezení, kolik jich hypnotizér považuje za potøebné, aby byl pøesvìdèen, že u subjektu dosáhl stabilního plató hypnability“. Rozumí se, že jde o sezení nestandardní, individualizovaná, využívající všech zkušeností a dovedností hypnotizéra. Avšak systematické výzkumy, které by uvedený pøedpoklad prùkaznì potvrzovaly, zatím chybìjí. V pokusu, který provedli holandští autoøi van der Does et al. (1989), bylo 48 pokusných osob ve zkøíženém pokusu s kontrolou poøadí testováno dvakrát: jednou standardní Stanfordskou klinickou škálou hypnability (SHCS) a jednou individualizovanou verzí této škály se stejnými položkami, kterou autoøi oznaèili jako Leidenská individualizovaná klinická škála (LICS). Individualizovaný test provádìlo dvanáct zkušených kvalifikovaných hypnoterapeutù, kteøí mohli použít jakoukoliv formu hypnotizace a jakoukoliv formulaci sugescí, které považovali u daného subjektu za vhodné. Mezi obìma sezeními byla ani týdenní pøestávka. Výsledky, uvedené v tabulce 17 a zhodnocené analýzou rozptylu, neprokázaly významný rozdíl mezi obìma metodami. Významný byl pouze rozdíl mezi prvním a druhým sezením. Ve druhém sezení byl efekt významnì vyšší, což podle autorù odpovídá poznatku Shora, Orna a O’Connella (1966), že základní hypnabilita subjektu se pøi prvním pokusu nemusí projevit v plném rozsahu a že hypnotizaci je tøeba opakovat, aby se dosáhlo plató hypnability.
Tab. 17 Prùmìrná skóre hypnability v prvním a druhém sezení pøi použití standardní (SHCS) a individualizované (LICS) škály hypnability v rùzném poøadí (van der Does et al. 1989) Poøadí technik
N
1. sezení
2. sezení
Slouèeno
X
s
X
s
X
s
LlCS–SHCS
24
2,00
1,29
2,29
1,12
2,15
1,21
SHCS–LlCS
24
2,38
1,28
2,96
1,46
2,67
1,37
Slouèeno
48
2,19
1,28
2,63
1,33
2,41
1,32
Protože v konfrontaci dvou pøístupù, populární ericksonovské hypnoterapie a tzv. tradièní hypnoterapie vzbudila v souèasnosti zájem otázka rozdílu v úèinnosti pøímých a nepøímých sugescí v technikách hypnotizace a objevila se k tomuto tématu také øada experimentálních prací, budeme jí vìnovat ještì zvláštní pozornost. Pøi pøímé hypnotizaci hypnotizér jasnì sdìluje, co se bude dít, co bude hypnotizovaný prožívat a jaké reakce má oèekávat. Zámìr je zøejmý a mùže být zøetelnì pochopen z formulace, napø. „vaše víèka tìžknou“, „oèi se zavírají“, „ponoøujete do se hypnózy“, „ruka se bude zvedat“, „ruka se zvedá“, „ruka se stane necitlivou“, „ruka je necitlivá“. Pøi nepøímé hypnotizaci je záležitost složitìjší. Pøedevším je tøeba upozornit, že pojmy „nepøímá hypnotizace“ a „nepøímá sugesce“ mají v hypnologické literatuøe nìkolikerý význam. Eysenck a Furneaux (1945) spojovali nepøímé sugesce s tzv. sekundární sugestibilitou. Primární sugestibilita znamenala reagování na sugesce, které jsou motorické a pøímé (napø. „padáte dozadu“),
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184547