98 / Terapie tancem
Nejde o to kopírovat nějaký kmenový tanec v jeho nezměněné podobě. Schott-Billmannová (1991, s. 5) o tom říká: „Nechceme jednoduše reprodukovat prastaré nebo exotické techniky, aniž bychom chápali jejich smysl vyplývající z kontextu. Takto přenesené techniky by ve své čisté podobě našim současníkům nevyhovovaly, ani by k nim nepromlouvaly. Je nutné je nejprve znovu prohlédnout ve světle nových poznatků, „přeložit“ je do moderní řeči a přizpůsobit je citlivosti a potřebám naší kultury. Hlavní problém tkví v tom, že tradiční formy (léčivých) tanců tvoří součást náboženských systémů, které jsou naší západní civilizaci velmi vzdálené.“ Moderní taneční terapie primitivním výrazem je tedy ve Francii místo do exotického animistického náhledu na svět zasazena do rámce strukturalismu a psychoanalýzy. Avšak protože působící terapeutické prostředky mají univerzální platnost, nebudeme se v dalším výkladu odvolávat jen na psychoanalytickou interpretaci. Pohyb na hodině primitivního výrazu se odvíjí od pravidelného rytmu chůze, který je přirozenou součástí každého z nás. Je jednoduchý, takže je lehce přístupný i lidem bez jakéhokoliv tanečního vzdělání. Navíc se mnohokrát opakuje, což účastníkům seance umožňuje „ponořit se“ do pohybu, najít si vlastní styl provedení a pomalu vcházet do lehkého transu. Mírně změněné vědomí umocňuje radost z pohybu, entuziasmus, možnost splynutí s rytmem a s atmosférou v sále. Každý člověk se soustředí na své vlastní cvičení, ale zároveň ví a cítí, že všichni okolo něj dělají tentýž pohyb. Vnímá svou individualitu na pozadí pospolitosti. Doprovod afrických bubnů je natolik strhující, že nedovoluje vzdálit se z přítomného okamžiku. Tanečníci se prožívají teď a tady. Jejich gesta mají univerzální archetypální základ – hladí, škrábají, berou, dávají, tlučou, symbolicky loví zvířata či ryby, sejí, sklízejí úrodu atd. Všechny tyto pohyby jsou mnohokrát opakovány a doprovázeny hlasovou produkcí, která netvoří součást nějaké existující řeči (jednoduché slabiky „hou, hou“, „ja, ja“ nebo drobná melodie „oyébaya“). Podívejme se nyní, jak vypadá jedna typická hodina primitivní exprese vedená Schott-Billmannovou, tak jak jsem ji sama prožila zevnitř i viděla zvenčí při své stáži v Paříži. Lekce probíhá v prostorném sále a trvá většinou 1,5 hodiny. Účastníci se převléknou do sportovního. Jejich počet se pohybuje v rozmezí mezi třiceti až čtyřiceti. Většinu tvoří lidé, kteří nevyhledali terapeutickou pomoc a do primitivní exprese chodí z vlastního zájmu. Menší část (přibližně pět osob) tvoří pacienti, kterým účast na seancích doporučil jejich terapeut. Pokud jejich
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184521
Vybrané formy a techniky taneční terapie a jejich teoretické zázemí / 99
psychopatologické symptomy nejsou výrazné, nikdo neví, kdo byl označen za pacienta a kdo ne. Úvodních dvacet až třicet „rozehřívacích“ minut nedoprovází žádná hudba. Lidé se volně procházejí po prostoru, protahují se, zívají, uvolňují se. Svět slov je nahrazován neverbální komunikací. Terapeut zadává různé styly chůze (v předklonu, široce a těžce jako medvěd, lehce ve výponu, z pomalé chůze zrychlovat až téměř do běhu a zase zpomalovat až do zastavení, ostře měnit směry na tlesknutí atd.). Následně se účastníci postaví do řad proti vedoucímu a procvičují jednotlivé části těla. Soustředí se hlavně na vertikální a horizontální tělesnou osu a trénují rovnováhu. Posilování a procvičování všech svalových skupin je důležité pro dobrou koordinaci pohybů, pro pocit, že své tělo ovládám a nejsem naopak ovládán vlastní tělesnou nemohoucností. Určitým mezičasem je krátká střední fáze. Lidé si sednou do kruhu a začínají uvědoměle pracovat s rytmem. Posílají si po kruhu rytmické motivy, skandují svá jména, vzájemně se vyvolávají. Snaží se přitom nepřerušit stálý rytmický proud. Pak se vše uklidní a je čas na krátká verbální sdělení – oznámení o zajímavých akcích, seminářích, divadelních představeních. Primitivní exprese
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184521
100 / Terapie tancem
Konečně si jeden nebo dva hudebníci (hráči na africké bubny djembe) připraví své nástroje a začíná hlavní část hodiny primitivního výrazu. Velmi intenzivní rytmus a krásný dunivý zvuk bubnů rezonuje v těle a přímo nutí k pohybu. Vychází se z jednoduchého přešlapování z nohy na nohu, ke kterému se postupně přidávají pohyby paží, poskoky, chůze do všech světových stran, otáčky kolem své osy, gesta znázorňující setí, sklízení, rybolov, odhazování, přijímání, hlazení něčeho, sekání a švihání, napodobování zvířat. Lidé při některých cvičeních procházejí mezi sebou a zdraví se krátkou pohybovou sekvencí. Každou úlohu doprovází hlasová produkce – úsečné slabiky „ha, ha“, „ta, sa“ nebo krátké zpívané melodie „a-mari-jé, a-mari-já, e-ja-lá“. Všechna cvičení zadává terapeut, každé z nich je upřesněno a předvedeno. Očekává se tedy, že všichni budou cvičit totéž. Prostor improvizace není otevřen, ale přesto si každý najde svůj osobní styl. Pohyby symetricky zaměstnávají pravou i levou polovinu těla, mnohokrát se opakují a zrychlují jednak tím, že nejdříve se cvičí na čtyři doby, pak na dvě a pak každý pohyb na jednu dobu, jednak tím, že hudebníci neustále zrychlují tempo. Atmosféra se stupňuje, euforie narůstá, pohyby nabývají na intenzitě, skupina se cítí být sjednocena – v té chvíli se blíží závěrečný chór. Všichni začínají v kruhu stejnou pohybovou variací se stejným hlasovým doprovodem. Terapeut však postupně každé čtvrtině kruhu přidělí jinou variaci ve stejném rytmu. Zní velký polyfonický sbor. Lidé opustí své místo v kruhu a procházejí mezi sebou, každý se svou variací, kterou předvádí ostatním. Rytmus se neustále zrychluje, vzrušení dosahuje vrcholu a v jednom okamžiku na pokyn terapeuta chór přejde do závěrečné dvou- až tříminutové improvizace. Každý se ponoří do svého vnitřního rytmu a bubny nechá znít skrze své tělo. Tančí tak, jak to cítí. Zvlášť v této závěrečné fázi je patrný vstup do transového stavu. Na poslední terapeutův pokyn všichni přeruší svůj volný tanec, a aniž by vypadli z rytmu, rozvibrují všechny části svého těla až do nejvyššího napětí. Hlasový doprovod stoupá, sílí a zlomí se až s posledním úderem do bubnů. Zdá se, že hudebníci jsou na tanečníky napojeni a naopak. Všichni zhluboka vydechnou, uvolní se a pomalu se vracejí zpátky do běžného všedního dne. Bylo by možné připojit krátkou relaxaci, ale skupina, ke které jsem patřila, si to nepřála. Chtěli si uchovat získanou energii a zdálo se jim, že relaxace by je o ni připravila. Ve skupině neprobíhá ani sdílení prožitků. Je třeba si uvědomit, že Francie je na přelomu 20. a 21. století stále dosti silně psychoanalyticky orientovaná. Pacienti přicházejí ke svým terapeutům a většinou u nich absolvují individuální sezení s důrazem na verbální komunikaci. Pokud se terapeut domnívá, že by klientovi mohla být prospěšná některá z neverbálních technik, doporučí mu účast v příslušném kurzu. Počítá se s tím, že klient probere své prožitky až
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184521