ku?“ „A co tvoje žena, François, říkal jsi, že stůně, jak se jí daří?“ Vojáci byli ohromeni: nejvyšší velitel si pamatuje jména prostých vojínů, a dokonce i jejich strasti a bolesti! Nazítří šli do boje s mnohem větším nadšením, vždyť bojovali za člověka, který je zná osobně a říká jim jménem! Oddanost vojáků Napoleonovy armády vůči císaři byla pověstná; legenda říká, že tajemství, proč tomu tak bylo, tkví v Napoleonově fenomenální paměti. Jistěže císař nemohl znát všechny své vojáky jménem – u Slavkova čítala jeho armáda 75 000 mužů –, ale dokázal si zapamatovat určitý počet svých vojáků a pak jen vhodně jméno použil, aby to zapůsobilo.
Pravda, někdy nás postihne výpadek paměti a prožíváme horké chvilky, když ke dvojici, se kterou se bavíme, přistoupí náš známý, jehož jméno si najednou nemůžeme vybavit. Nemůžeme přemýšlet dlouho, každá vteřina zahušťuje atmosféru; pak zvolíme rafinovaný manévr: „Dovol, abych ti představil své dobré přátele, manžele Marešovy.“ Paní Marešová nabídne našemu známému ruku, a budeme-li mít štěstí, zaslechneme jméno, na které čekáme. Někdy se proviníme vůči správnému pořadí představování, ale je to lepší, než se známého zeptat, jak se vlastně jmenuje.
Co si počít s tituly Představí-li se nám někdo jako Petr Nový, budeme ho oslovovat „pane Nový“. Představí-li se nám stejně, ale podá-li nám vizitku, kde
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184205
stojí Ing. Petr Nový, oslovíme ho „pane inženýre“, neboť deklaruje, že titul má a užívá ho. Jestliže se nám představí bez titulu a vizitku nám nedal nebo na ní titul nemá, neriskujeme chybné oslovení, byť „jen“ v titulu, a oslovíme ho „pane Nový“. Vynechání titulu je lepší než jeho zkomolení nebo než zkomolení jména. Dědictvím rakousko-uherské monarchie s rozvinutou byrokracií je hojné rozšíření a obliba titulů a funkčního postavení. Byla to doba „pana vrchního živnostenského rady“ či „paní doktorové“. Množství titulů, udělovaných podle vysokoškolského zákona, je impozantní a vytváří stav, že každý absolvent vysoké školy je nositelem nějakého titulu, přinejmenším magistr, ale i ti, kteří absolvují alespoň tři ročníky vysoké školy, získávají už titul, bakalář. Oslovení „pane bakaláři, paní bakalářko“ se naštěstí ještě neujalo, ale ostatní tituly jsou hojně frekventované a hrají v našem společenském životě roli. Ve společenském styku proto dbáme na náležité užívání titulů, abychom naplnili očekávání jejich nositelů. V Americe nebo v Británii oslovíme titulem doktor jen lékaře, a není-li to lékař, bude to nejméně univerzitní profesor. Oslovení prezident, u nás běžné pro představitele různých spolků a firem, je v Americe určeno jen pro hlavu státu. Přesto musíme respektovat zdejší úzus a tituly užívat. Oslovujeme tak, jak nám česká mluvnice ukládá: pátým pádem (vokativem), a to i tehdy, kdy jméno zní méně obvykle: pane Langře, pane Krbče, pane Bürgermeistře. Záleží ovšem i na rodinné tradici, ta je mnohdy určující pro skloňování neobvyklých jmen, a pak oslovujeme bez měkčení: Wolker – Wolkere [volkre] či [volkere], Langer – Langere [langre] či [langere]. Ve jménech zakončených na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184205
souhlásku a -r dochází v 5. pádě k měkčení, pokud je taková rodinná tradice nositele jména: Langr, Richtr, Zubr, Mistr, Šnajdr – 5. pád Langře i Langre, Richtře i Richtre, Zubře i Zubre, Mistře i Mistre, Šnajdře i Šnajdre. Vždy oslovujeme tou nejvýznamnější funkcí nebo nejdůležitějším titulem, tedy tím, co je vzácnější. Někdy však přemýšlíme, jestli oslovit titulem, nebo funkcí. I v tomto případě dáme přednost tomu vzácnějšímu. Ředitel nemocnice je často lékař s titulem MUDr., ale oslovujeme ho „pane řediteli“, protože v jeho nemocnici je doktorů hodně, ale ředitel jen jeden. Je-li poslankyně inženýrka, oslovujeme ji „paní poslankyně“, je-li senátor docent, oslovíme ho „pane senátore“. Více než akademické tituly (doktor, inženýr, magistr) jsou vědeckopedagogické hodnosti docent a profesor. Prof. RNDr. Jana Krátkého, DrSc., oslovíme „pane profesore“. Neoslovujeme tituly, které stojí za jménem (dřívější vědecké tituly, jako kandidát věd – CSc., doktor věd – DrSc., nebo nynější doktor – Ph.D., doktor teologie – Th.D.). Neoslovujeme ani symbolickým titulem doktor honoris causa – čestný doktor, dr. h. c. I mladou a svobodnou nositelku titulu oslovíme ve spojení s titulem „paní“. Neřekneme tedy „slečno doktorko“, ale jen „paní doktorko“, protože s titulem se pojí jistá důstojnost, zralost a respekt okolí. V dobách, kdy žena s akademickým titulem byla vzácností, se užívala jen mužská varianta titulu, říkalo se „paní doktor“. Dnes je to velký archaismus, navíc neodpovídá pravidlům tvoření slov v češtině. I tituly přechylujeme, stejně jako povolání nebo příjmení. Oslovujeme tedy „paní docentko“, „paní magistro“. Církevní hodnostáře oslovujeme civilní formou. Kněze oslovíme Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184205