„Scotty je celkem inteligentní, ale věčně kňourá a je nespokojený. Taky je mužský šovinista a rád osahává holky.“ „Tebe taky někdy osahával?“ „Zkusil to jenom jednou. Rychle jsem ho z toho vyléčila.“ McCabe se usmál. Znal Maggie a věděl, že léčba musela bolet. „Každopádně,“ pokračovala, „volal mi Bowman a říkal mi, že neví, jestli to má nějaký význam, ale na stanici na ostrově se v úterý v noci přiřítila žena jménem Abby Quinnová a tvrdila, že prý viděla vraždu.“ „Před čtyřmi dny?“ „Před čtyřmi dny.“ „Zeptala ses ho, proč mu trvalo tak dlouho, než to ohlásil?“ „Zeptala. Stručná odpověď je, že jí nevěřil.“ McCabe se zamračil. „A jaká je úplná odpověď?“ „Ví se, že Abby Quinnová má v anamnéze duševní chorobu. Ně kolikrát byla v léčebně Winter Haven. Diagnóza paranoidní schizo frenie. Má sklon k bludům a halucinacím. Vidí věci, které neexistují, a slyší hlasy, které nikdo jiný neslyší. Několikrát se pokusila o sebe vraždu.“ To nebyl zrovna ideální svědek. Když tomu, co Abby Quinnová vyprávěla, nevěřili policisté na ostrově, proč by tomu měla věřit která koliv porota? Kromě toho, jestli Goffová byla opravdu zavražděna na ostrově, proč a jak vrah dopravil její tělo přes zátoku na Fish Pier? To vůbec nedávalo smysl. Na vysvětlení si asi budou muset počkat. „Quinnová žije se svou matkou v domku na ostrově,“ pokračovala Maggie. „Bowman říká, že Abby je v pořádku, pokud bere léky. Taky mluvil o tom, že to nebylo poprvé, co se přihnala na stanici a něco bláznivého jim tam vykládala. Posledně to bylo něco o vetřelcích z vesmíru, kteří se zmocňují našich těl.“ McCabeovi bleskly hlavou scény z klasického sci-fi filmu Invaze lupičů těl, nikoliv z remake z let 1978 nebo 1993, ale z původní čer nobílé verze producentů Waltera Wangera a Dona Siegela. Jestlipak je Abby Quinnová všechny viděla? „Takže si nedal tu práci, aby její historku ověřil?“ „Ne. Hned ne. Myslel, že zase jednou přestala brát léky.“ Maggie upila McCabeovi z jeho kávy. „Myslel, že je to psychotická epizoda.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184162
„A to vůbec nic neudělal?“ „Vlastně ne. Říká, že pomýšlel na to, že ji odveze na pohotovost, ale když jí to řekl, hned se uklidnila. Patrně ji představa, že by měla jít do nemocnice, vyděsila víc než nějaký vrah. Nejdřív prosila Bow mana, aby ji nikam neodvážel, a pak mu řekla, že má pravdu, že jsou to halucinace, ale že je to pryč a že už je v pořádku. Asi ho přesvědči la, protože, a teď ho cituji, proti svému přesvědčení, konec citátu, ji odvezl domů. Do domu její matky. Pak se rychle jel podívat na místo, kde se to podle Abby stalo.“ „Což je?“ „Prázdný letní dům na pobřeží.“ „Kde nenajde žádné tělo?“ „Kde nenajde vůbec nic. Ani vevnitř, ani venku. Jen nějaké stopy ve sněhu mezi silnicí a verandou, o nichž si myslel, že jsou Abbyiny. Žádné tělo, žádná zbraň, žádná vražda. Jediná věc, které snad mohla být trochu podezřelá, byla pánev na smažení, kterou našel ve sněhu pod nějakými keři.“ „Pánev na smažení?“ „Jo. Pomyslí si, že ji někdo vyhodil, zvedne ji, odnese na stanici a až do dneška na to zapomene. Jestli chceš slyšet můj názor, tak Bow man byl prostě moc líný na to, aby seriózně prošetřil historku, kterou mu vyprávěla holka, o níž je známo, že je duševně nemocná. Moc líný na to, aby ji poslal do nemocnice a napsal o tom hlášení. Prostě zvolil jednodušší cestu a pustil to celé z hlavy.“ McCabe se pousmál. „Vždyť ty máš toho chlápka ráda!“ „Jak jsi to, prosím tě, poznal?“ McCabe seděl u stolu v lodní kuchyni, popíjel kávu, upřeně se díval z okna a přemýšlel o tom, co mu Maggie právě řekla. Očima sledoval žlutobílý trajekt, který si od ostrova razil cestu ledovou vo dou zpátky k portlandskému terminálu. Podíval se na hodinky. Bylo po půlnoci. Ani nevěděl, že lodi jezdí i takhle pozdě. „No jo,“ řekl nakonec a otráveně si povzdechl, „tak Bowman to pustí ze zře tele. A po čtyřech dnech si to rozmyslí a oznámí to. Proč? Co najed nou způsobí, že si myslí, že to nakonec nebyly halucinace Abby Quinnové?“ „Slyšel o naší vraždě,“ řekla Maggie a znovu se napila jeho kávy. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184162
„Hele, tamhle je toho celá konvice. Proč si nenaleješ svůj hrnek?“ „Ne, děkuji.“ Usmála se. „Radši budu upíjet z tvého.“ Ještě jednou si lokla a postavila hrnek na stůl. Napadlo ho, že se někdy chová víc jako manželka než Sandy. Nebo, když na to přijde, Kyra. „Každopádně,“ pokračovala Maggie, „Bowman dneska neměl službu a seděl v baru U Šilhavého medvěda.“ Šilhavý medvěd, na vzdory svému kýčovitému jménu, byl oblíbený bar pro seriózní pijany na Silver Street, jenom jeden blok od policejní stanice. Chodilo tam hodně policistů po službě a taky muži, kteří pracovali v přístavu. Tu ristů a mladých lidí už tolik ne, a ti, kteří tam zašli, si málokdy trouf li dál než mezi dveře. „Takže on si tam klidně sedí sám u svého drin ku, když tam vejde pár jeho kamarádů a přisednou si k němu. Všichni začnou klábosit, a tak dojde řeč na to, jak zrovna pracovali na případu dole na Fish Pieru, jak se objevili novináři a televizní štáby a jak všichni budou ve zprávách v jedenáct hodin. Samozřejmě mu taky řeknou o naší na kost zmrzlé mrtvole.“ „A tak se rozhodne ti zavolat?“ „Hned ne. Říká, že si pořád ještě myslel, že Abby Quinnová mož ná měla halucinace a to, že se objevilo tělo na molu, byla jenom shoda náhod. Říká, že si chtěl být jistý, že má něco důležitého, než nás bude obírat o čas. Že si třeba ještě jednou projde místo, které mu popsala, a vezme ji s sebou, aby mu to tam ukázala. Že nám zavolá, kdyby se mu podruhé zdálo, že to dává smysl. Asi si myslel, že získá pár bodů k dobru, když se přimotá k velkému případu vraždy.“ „Nebo že bude vypadat míň jako hlupák kvůli tomu, že nevyšetřil, co mu Quinnová řekla hned napoprvé.“ „Každopádně, vrátí se na Harts a hádej co? Nemůže ji najít. Není doma, a není ani v práci. Od úterý v noci ji nikdo neviděl.“ Výborně, pomyslel si McCabe. Nejen že svědkyně je blázen, ale teď je to navíc ještě pohřešovaný blázen. Od toho si nesliboval nic dobrého. „Takže ti nakonec zavolá?“ „Nakonec zavolá. Řekne mi, co jsem právě řekla tobě. Přirozeně jsem se ho podrobně vyptala na detaily té historky Abby Quinnové.“ „A bylo tam něco, co bych měl vědět?“ „Jo. Dvě věci. Zaprvé, když přišla na stanici, byla nejdřív tak vydě šená, že nedokázala popsat, jak vrah doopravdy vypadal. Jen pořád 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184162