S klaunem to nevyšlo, Eli se vrátila do Prahy a navštívila mě. Že prej tam jezdila s cirkusem a občíhla bezvadný věci, jestli bych s ní zas nechtěla do něčeho jít. Že už má všechno promyšlený, můj hlavní úkol je bejt mediálně neviditelná.“ Měla pánský oblek a už neměla brýle, protože si pořád utírala slzy. Postrádala Rejččinu vitální jiskru a vypadala jako dítě v černém lese. Nebo to aspoň dobře hrála. Koneckonců, řekl si Medard, je to herečka. „Eli to celý napsala a zrežírovala. Chvilku trvalo, než jsme se chytly, ale pak se to rozjelo jak trakař z kopce, objednávek plný pytle… Ale Eli byla poctivá jak nikdo, o všechno se se mnou dělila. Ten fór byl v tom, že já jsem neexistovala. Přijížděla jsem na ty show sama a odjížděla taky sama. Nikdo nás nikdy neviděl spolu. Fungovalo to.“ „Jak jste dnes prošla kontrolou na molu?“ „Já žádnou kontrolou nešla, prostě jsem tu byla o dvě hoďky dřív. Četla jsem si na záchodě. Tohle jsme dělaly často, nevěřili byste, kolik už jsem toho přečetla na různejch hajzlících… Je to dobrá schovávačka, i když někdy to tam smrdí. Tady ne. Tenhle je fakt super. Růžovej jak cumel, čistej… Tam mě potkala tahleta paní.“ Máša kývla bradou na Kristinku. „Já se lekla, že mě špehujete. Pardon, že jsem lhala o tom baru, ale tak jsme to prostě s Eli měly řešený.“ „A jak probíhalo vaše představení?“ „Na poslední chvilku jsem si vlezla na štendr. Zezadu je tam malý sedátko, zaklápěcí, takže na konci ho nikdo nevidí. Tam jsem se skrčila, aby mi nekoukaly nohy, a Eliška kolem mě zapnula kožich.“ Bylo jich teď v zadním kumbálku pět. Tři Králové, Kristinka a Máša. Tengiz hltal Mášu očima. „Eli vždycky přivezla štendr i se mnou na jeviště a nechala ho tam stát aspoň pět minut, aby každej viděl, že na něm jsou jenom hadry. To je nejtěžší kus představení, teda aspoň pro mě…, v kožichu je pařák a já se nesmím hnout… Jo, a pak už je to jasný, střídáme se až do chvíle, kdy Eli shodí reflektor a já kopnu do paravánu. To už mám na sobě pánskej oblek … a pokaždý naklušou nějaký chlapi, že nám pomůžou. Já zvedám reflektor a naschvál s ním kejvu, aby svítil lidem do očí. Když to čóromóro skončí, zamíchám se mezi pomocníky a jdu s nima do hlediště. Potom zmizím a jsem venku dřív, než představení skončí. Děláme to takhle přes rok a nikdy nám na to nikdo nepřišel.“ Maličko se pousmála skrze slzy. „A přitom si vlastně nejsme podobný. Eli je úplně jinak rostlá. Je skoro o hlavu větší než já. Já si musím hlídat váhu, ona je taková šťastná eiffelovka…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184100
Máša zcela samozřejmě přešla do přítomného času. „Ale lidi jsou tak zblblý těma proměnama, že nějakej rozdíl vůbec nevnímaj.“ „A jak to probíhalo dneska?“ Máša spustila další vlnu pláče. „Já nevím, na mou duši, nevím! Všecko bylo jako vždycky, já vyklouzla při tom zmatku, Eli byla na place a dohrála to… Ale to já vlastně nevím jistě, protože jsem někde vytrousila čočky. Hrála jsem celej večer jako slepejš…“ Nelyricky se vysmrkala a otočila se k Tengizovi. „Jestlis tam byl, já tě neviděla,“ znakovala. „Chápu,“ odpověděl. „Já jsem myslel, že jsi Rejčka. Máša je mnohem hezčí jméno. Od jara tě marně hledám.“ Medard už už chtěl přerušit milostné intermezzo, ale Mášina odpověď mu zvedla uši do střehu. „Elišce to naše rande hrozně vadilo. Prosila mě, ať si s tebou nic nezačnu do konce roku, protože do Silvestra máme smlouvy. Že pak to tu stejně sbalí, že má Česka po krk a že chce změnit vzduch. Říkala, že celej úspěch spočívá v tom, že o mně nikdo nemá ani tušení. Že jak to ví jeden člověk, do tejdne to budou vědět všichni, i kdyby byl němej, hluchej, slepej, blbej…, sorry, Tengi!… Že je fuk, kde se protrhne hráz. Slíbila jsem, že tě do Silvestra zasklím. Ale strašně se mi stejskalo.“ „Mimochodem, našla jste ty čočky?“ „Ne. Jako by se vypařily. Je to záhada.“ „Vraťte se k představení. Stalo se dnes něco neobvyklého?“ „Vůbec nic. Na jeviště se nahrnuli chlapi jako vždycky, já už byla převlečená za kluka. V kapse saka mívám pro jistotu brejle, tak jsem si je nasadila, na hlavu vrazila klobouk… Vytratila jsem se, nikdo si mě ani nevšim, všichni zírali jen na Elišku.“ „Co jste viděla naposled, než jste opustila sál?“ Máša se drobně zamračila. Usilovně vzpomínala. „Ještě jsem viděla, jak Eli vyšla v kápi… To je poslední flák, trvá čtyři minuty a něco, ale já už jsem svištěla pryč.“ Další zalykavé slzy. „Já jsem jí nic zlýho neprovedla! Byla to nejlepší kámoška od mateřský! My jsme byly jako sestry!“ „Znám málo tak syčivejch slov, jako je sesterství,“ zamumlal trochu jedovatě Sísa. „Na druhým místě je ovšem Silvestr.“ Medard se na Mášu zamyšleně díval. „Vám nevadila ta vaše, jak říkáte, mediální neviditelnost?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184100
„Ne! Na mou duši, mně to takhle strašně sedělo. Já nechci bejt slavná…, mě baví hrát, ale já nemám ten talent jako Eli, ona byla vždycky mnohem chytřejší než já. A jsou to fakt dobrý prachy…, to já jinak nevydělám ani náhodou.“ „Co vlastně děláte, slečno Mášo?“ „Učím na základní škole pro neslyšící. Ani se neptejte, za kolik. Ale když jsme hrály pro bohatou firmu, vydělaly jsme fakt hodně. Třeba za dnešek mi Eli slíbila deset tisíc.“ Silvestr zbystřil. Něco se mu začalo drnčet v hlavě, jako když má člověk mobil zapnutý na režim diskrétně. „To tě teda pěkně brala na hůl!“ řekl dřív, než si to stihl rozmyslet. „Eli? Nikdy!“ vyhrkla Máša pobouřeně. „Jely jsme čtyřicet na šedesát. To bylo ještě moc velkorysý ke mně, protože všechny ty scénky vymyslela ona.“ „Jenže za dnešek dostala padesát táců!… Teda, už asi nedostala, ale měla je rozhodně slíbený. Čtyřicet procent z padesáti není deset, ale dvacet! To jsou jednoduchý počty, pančelko!“ Máša se zmateně rozhlédla kolem. „To není možný. Eliška by mě nikdy neokrádala.“ 23:08 Medard se neuměl vypnout jako Tengiz. Nedokázal se vypojit z přítomnosti, ale kdysi, když ještě jezdíval po minových polích s fotoaparátem v ruce a život se mu tříštil na setiny vteřin, naučil se využívat čas. Nakrátko si v hlavě otevřel několik programů a surfoval mezi nimi tam i zpátky. Zatímco vnímal proud času, běželo mu myslí video. První stopa: Máša…, herecky stejně dobrá, ale navěky ta druhá, neviditelná a bezejmenná… Hodiny sedí na páchnoucích záchodcích. Rejčka zneužívá její energii, čas a talent, hází jí zbytky pod stůl jako psovi… Když si Máša najde chlapa, zakáže jí to… Druhá stopa: Někdo Máše vezme čočky, aby neviděla, …aby neviděla CO? …aby neviděla KOHO? První stopa: Co když Máše přece jenom došlo, že ji ta dobrá kamarádka zcela nestydatě okrádá? Kdyby za dnešek dostala deset tisíc, Rejčce by za nehty zůstalo čtyřicet… Vraždí se kvůli mnohem menším sumám…, a pokud se to dělo přes rok… Eli byla vždycky chytřejší než já… Medard viděl už mnoho zabíjení zblízka. Chce to sílu a jistý sprostý druh odvahy, zabít někoho tváří v tvář. Jeho před tím osud zatím chránil, ale několikrát byl v takovém nebezpečí, že aspoň uvažoval o tom, že bude muset někoho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184100