NEDĚLE Probouzím se velmi brzo a už se mi nedaří usnout. Dnes máme poslední dva koncerty asi sto kilometrů odtud. Děsím se té cesty hrůzy. Čas se neuvěřitelně vleče. Byl jsem několikrát na chodbě, ale nikoho jsem nepotkal. Několikrát za sebou si čistím zuby. Jdu se podívat na patro do bufetu, vůbec nikdo tam není, ani babizna za pultem. Chvíli čekám, volám, nikde nikdo. Beru si teda dvě housky a čaj. Snídám hezky dlouho, aby mi utekl čas. Je to skvělé, utekla mi další hodina sovětské nudy. Volám znovu babiznu a chci platit. Nikdo nepřichází! Pokládám na pult dva ruble a odcházím pryč. U dveří bufetu si uvědomuji nekázeň baby děžurné, která svévolně opustila pracoviště, a říkám 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184045
si, že by tento čin neměl zůstat bez trestu. Vracím se proto a beru si své dva ruble zpátky. Nemám při tom pocit, že kradu. Chcete komunismus, troubové, tak ho máte mít. Každému podle jeho potřeb. Měl jsem potřebu snídat, tak jsem se nasnídal. V komunismu nebudou peníze, tak ať si ta stará bolševička zvyká! Jdu schválně pomalu chodbou, zda někoho nepotkám, s kým bych se mohl pocvičit v ruštině. Nikdo. Čistím si znovu zuby. Pouštím si televizi. Nějaký horník z Donbasu vykládá, jak je šťastný, že je horníkem, a děkuje za to straně a vládě, speciálně Brežněvovi. Slibuje, že od dnešního dne bude rubat ještě více a ještě s větší radostí. Vypínám to. Z okna pokoje zahlédnu na protějším rohu jakousi prodejnu a rozhodnu se, že se tam půjdu podívat. Cestou možná někoho potkám. Oblékám si na sebe skoro všechno, co mám. Tři košile, dvě trička, dva svetry, dvoje kalhoty, bundu a přes to kožich. Takhle bych tam mohl dojít. Je děsný mráz a přes své dokonalé oblečení poslední metry před obchodem utíkám, jaká je zima. V obchodě nemají vůbec nic, jenom gruzínský čaj. Je na něm napsáno pěrvij sort. Kupuju si pět balíčků, když už jsem vážil tu cestu. Chci se pocvičit v ruštině, a tak se ptám prodavačky, proč nic nemají? Nechápavě na mě hledí. Vždyť máme čaj! No jo, to je prima, ale proč nemáte ještě něco jiného? Směje se a ukazuje mi s pýchou, že je to pěrvij sort! Utíkám s čajem zpátky do hotelu. Nechce se mi ale na pokoj, a tak si říkám, že půjdu navštívit Schelingera a Kavaleho. Spletl jsem si ale pokoje a vidím, že Kubeš leží 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184045
v posteli a čte si Murzilku. Ještě než se Standa rozradostněný, že mě vidí, nadechl, aby něco řekl, rychle odcházím. Volám na chodbě: Jirko! Vylézá Schelinger a zve mě dovnitř. Jirka je jako vždy pintlich. Kavale má děsně špinavý jégrovky s hnědým vzadu. Vida můj zpytavý pohled prohlašuje — už je vyhodím, prát je nebudu! Ukazuju klukům, co jsem si koupil v obchodě, a oni říkají, že tam byli taky a mají oba ten samý pěrvij sort. Díváme se chvíli na televizi. Dávají verneovku Tajuplný ostrov a smějeme se, protože v dabovaném filmu se hrdinové oslovují soudruh Smith a soudruh Penkrof. Kluci mi říkají, že jsem udělal chybu, že jsem s nimi nešel včera na večeři, protože Mamut se ožral a objednal si velkopansky ten nejdražší zlatý kaviár, a než ho vrchní přinesl, usnul. Tak jsme mu ho sežrali a probudili jsme ho až na placení. Kubeš prý děsně řval, protože mu Béďa zase během koncertu posunul hodinky, a chtěl volat do továrny, co mu to prodali za šmejd! Jinak ale prý byla velká pohoda a Mamut a Kubeš mě hrozně chválili, jak jsem skvělý kapelník, a že s tím advokátem mě jen tak strašej. Že jsem hrozně hodný člověk, říkal prý Mamut. Když vyslechnu všechny novinky, odcházím zpátky do pokoje a prosím kluky, aby se pro mě stavili, až půjdou na oběd. Sotva zapadnu do pokoje, přiřítí se Kavale a vyžaduje na mně slovník. Hledá význam slova melchior, ale ve slovníku nic takového není. Na obědě dochází ke skvělé scéně. Sedíme všichni u jednoho velikého stolu, a je tudíž jasné, že zaplatím já nebo Jirka Schelinger a rozdělíme to rovným dílem. Na stole 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184045