Psí štěkot. Drápání a skřípání. Moje závěsy nadouvá vítr. Zůstanu ztuhle ležet. Poprvé mě napadne, že otevřené okno v létě přece jenom není tak dobrý nápad. Navíc, když mám pokoj v přízemí. Kroky venku na trávě. Jednoznačně se blíží. Natáhnu se po mobilu. V měsíčním světle prst mine klávesu, nedaří se mi uvolnit zámek klávesnice. Křik. Přesně, stačí, když budu křičet. Máma mívá obvykle lehký spánek. Kamínky skřípou pod podrážkami. Štěrková cesta vede přímo kolem mého okna. Otevřu pusu, vidím, že svírám deku. Tiché pískání. Nejdřív trochu zvláštní, pak rozeznám „Smells Like Teen Spirit“ od Nirvany. Srdce mi poskočí. Pískání je hlasitější. Co když se probudí máma? Musím jít k oknu a… Ale nohy mě neposlouchají, zůstávají prostě ležet. Ticho. Pak tichý hlas, jeho hlas: „Kiro?“ Nikdy jsem nikoho neslyšela vyslovit mé jméno tak něžně. Přitom se na mě přece zlobil, ne? Znovu zapíská. Někde v domě něco zapraská. Než si to stačím rozmyslet, stojím u okna, odtáhnu závěs stranou a dívám se mu přímo do očí, do dvou temných jamek. „Ahoj,“ šeptá, a jeho hlas zní vesele, jako by se vůbec nic nestalo. „Ale…,“ začnu, pak ale přestanu, neboť něco zaslechnu. Kroky na chodbě a mámin hlas. „Pst!“ udělám a on se bleskurychle skrčí. Máma už je v pokoji. Jenom v tričku, v kalhotkách a pestrých vlněných ponožkách. Mámě je v posteli vždycky zima na nohy, dokonce i v létě. „Kiro? Co děláš u okna? Nemůžeš spát?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184000
„Ale, mezi závěsy byla škvíra a mě to oslňovalo,“ koktám. Cítím na rameni její studenou ruku. „Pojď,“ říká a vede mě zpátky do postele. Přikryje mě jako malou holčičku. Ale místo aby odešla, sedne si na kraj postele. Sklouznu k ní, můj bok na jejím boku. „Co se vlastně děje, Kiro? Víš přece, že se mnou můžeš mluvit o všem…“ Jemně mě hladí rukou po vlasech. Myslím na ten nůž, jak Gunnar jednoduše utekl a teď stojí pod mým oknem. A na okamžik cítím, že bych jí o tom opravdu ráda pověděla, ráda bych věděla, co si o tom myslí. Ráda bych se jí svěřila i se svými zmatenými pocity, s tím, jak moc k němu cítím a jak mi připadá zajímavý. Zároveň je to však něco, co mě pokaždé rozesmutní. Nikdy bych si nepomyslela, že láska člověka rozesmutní… Jenomže nemůžu. Hlavně ne teď, když sedí pod mým oknem a slyší každé slovo. „Kiro,“ znovu mě pohladí. „Něco se stalo při tom ohni,“ říká. „Nemám pravdu?“ Možná by bylo dobré konečně se toho zbavit, promluvit si o tom. Ale ne teď. A vlastně ani ne s ní. Máma vidí věci jinak, nevěří opravdu na lásku… „Mami,“ řeknu tedy, „jsem strašně unavená. Povím ti to zítra. Slibuju.“ „Popovídat si pomáhá, uvidíš.“ Přikývnu. Pak otevřu pusu a snažím se zívnout. Povede se mi to, s Beke a Dirkem jsme to trénovali dost dlouho. „Spi, zlato,“ usměje se máma a konečně jde.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184000
11. kap i t ola
Ticho. Už žádné pískání. Jen závěsy se lehce pohybují ve větru. Ruka na parapetu. Leze dovnitř. Ztuhnu. Co když se máma vrátí? Závěs zase trochu odstává. Jeho kroky na korkové podlaze jsou téměř neslyšné. Má na sobě ještě pořád zelené tenisky. Usměje se, pravděpodobně strachu v mém obličeji. Vidím jeho zuby, které se lesknou v měsíčním světle. Beze slova si klekne před mou postel a odhrne mi z obličeje pramen vlasů. Jeho dotyk je docela jiný než mámin, jemný jako motýlí křídlo, téměř ho necítím. Prsty obkreslují obrysy mého obličeje. Mravenčení. Lechtá to, když mi přejíždí přes rty. Jeho oči drží ty mé v zajetí. Jeho prsty na mém odstávajícím uchu. Lehce se pohnu, abych ho setřásla. Silnější tlak z jeho strany. „Ucho, které slyší víc, než je obvyklé.“ Šeptající, sametový hlas. A já ho nechám, nechám ho projíždět záhyby mé ušní mušle, jen když se dostane dovnitř a já nic neslyším, dostanu trochu strach. Položím ruku na jeho a on prst vyndá. „Pojď se mnou!“ šeptá. Následuju ho. Mám pocit, že nemám jinou možnost. Moje holé nohy, bílé bavlněné kalhotky. Přála bych si, abych na sobě mě100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184000