98
Jak se tedy blížili, zvuk příboje sílil. Zdálo se dokonce, že se skála dole otřásá a duní pod náporem obřích vln. Přitom na pláži žádné takové vlny nebyly. Zůstali stát a muž na ně ztrápeně pohlédl. „Kdo vám to udělal?“ zopakoval Kryštof otázku. „Já sám. Jenom já sám,“ odpověděl klidně muž. Všimli si, že má kolem tváře podobný bílý svit, jaký teď měli i oni. Zdálo se jim však, že v jeho očích čtou nezměrnou únavu. „Připoutal jsem se tady, v příboji věčnosti,“ pokračoval muž, „abych už nemohl vstupovat do lidských osudů. Člověk ne smí mít tu moc. Nechci ji! Ale zároveň se už nedokážu vrá tit a podrobit se. Být zase jedním z mnoha: nicotným, bez mocným, vydaným napospas tamtěm…“ Pokynul hlavou k pláži plné černých ptáků a pokračoval: „Věřil jsem, že člo věk to může zvládnout. Že se má stát vládcem osudů. Ale mýlil jsem se. A teď pro mne není cesta dopředu ani zpátky. Když se zhroutí něco, v co věříte, je to, jako když váš život skončí. Jenže když zároveň víte příliš mnoho o věčnosti, ne chcete, aby skončil. A když máte i tu moc, aby neskončil, uváznete tady… To já jsem se připoutal. Zamkl jsem pouta a klíč jsem zahodil tam…“ Ukázal k bouřícímu moři věčnos ti. Vlny pěnily, vzdouvaly se o skálu a ustupovaly, aby se vzápětí vracely v dalším, ještě větším náporu. „Měl jsem tam radši skočit. Splynout s věčností by bylo bývalo lepší než být připoutaný na jejím břehu, v jejím ohlušujícím pří boji. Na to jsem ovšem neměl odvahu.“ Po těch slovech se muž od dětí odvrátil, jako by už řekl všechno, co říct chtěl. Pohroužil se do sebe a nepřítomný zrak upínal k dalekému obzoru. Nezdálo se, že by nějak zvlášť trpěl. Přesto nevěděli, co dělat. Snažit se ho osvobodit zřejmě nemělo cenu, když se připoutal sám. Jejich cesta pokračovala nahoru. Měli nad se bou ještě jeden skalní stupeň a dál už se hora ztrácela v ba revné mlze. Muž zpozoroval jejich rozpaky a ještě jednou se k nim otočil. „Vy můžete jít. Vy jo. Jenom se vyhněte mlze zapomně ní,“ pokynul nad sebe. „Člověk si nemůže myslet, že je stále týž, když zapomene, kým byl. Všechna ta učení o převtělová
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183994
ní: copak to něco řeší?“ Otřásl se právě ve chvíli, kdy dole zaburácela obzvlášť mohutná vlna a celou horu včetně sou rozenců pokropila vodní tříšť. „Jo, to je ta cesta: cesta zapo mnění,“ vyrážel ze sebe vysíleně muž. „Jestli se chcete objevit rovnou tam…“ ukázal k písku na začátku pláže, nejdále od moře. „Vaše správná cesta se mlze zapomnění vyhne. Vede horou. Tudy!“ Pohlédli tím směrem. Až teď si všimli, že nedaleko od sud, jen několik kroků, je vchod do jeskyně nebo chodby. Vchod s mřížovými dveřmi. Zevnitř přicházelo ani ne světlo, ani ne tma – stejně jako všude tady, i tam bylo vidět, aniž tam byl patrný nějaký světelný zdroj. Zachvěli se. Dokonce i Samuel zaváhal. Tam že by měli jít? Doufal, že se dozví něco o hvězdách, že třeba uvidí celý vesmír. A místo toho má jít do podzemí? Zdálo se, že vlnobití dole sílí. Větší a větší vlny otřásaly skálou a na sourozence začaly dopadat krůpěje mořské vody. Z vlasů jim už kapalo. Zdálo se, že celá skalní plošina se co nevidět může ocitnout v moři. Anebo že může přijít nějaká velká vlna a všechny je spláchnout. Schody, po kterých sem přišli, byly už také mokré. Nechtěli do podzemí, ale zároveň viděli, že nemohou zůstat. Začali se opravdu bát. Železné dveře měly železnou kliku. Snad tedy nebudou zamčené. Už nebylo na co čekat. Příboj věčnosti je mohl kaž dým okamžikem spláchnout. Byl ohlušující. Všichni čtyři se natlačili k železným dveřím. Ty se však otevíraly k nim. Mu seli ustoupit a pak teprve se jim podařilo otevřít. Prásk! Dal ší vlna. Vrhli se dovnitř a…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183994
100
A byli na chodbě nemocnice. Ani si ne všimli, kde přesně – jestli před poko jem číslo dvanáct nebo jinde. Všichni totiž běželi. Kryštof se jen rychle pře svědčil, že je tu i Sam, který zůstal ma linko pozadu. Byl tu. Proběhli chodbou až někam nakonec. Ohlušující příboj vystřídalo nemocniční ticho, nanejvýš bzukot zářivek. Pomalu, jako omámení, došli k výtahu. Pak se ale za nimi ozval dusot kroků. Otočili se. Po chodbě se k nim řítil doktor, kterého už znali – ten, který vyšetřoval Sama. „Počkejte!“ volal za nimi. „Pro všechno na světě vás prosím, počkejte!“ Kryštof váhal, jestli mají prchnout po schodech, nebo vý tahem. Usoudil, že Sam by to po schodech možná nestihl. Zmáčkl knoflík výtahu. Dveře se naštěstí hned otevřely. Šťast ná náhoda. Nahrnuli se dovnitř. Ema už zase s hrůzou – sot va dýchala – zatímco Kristýna se blížícího se doktora s chlu patýma nohama a bradavičnatou tváří hlavně štítila. Nezdálo se však, že by jim chtěl něco udělat. Vypadal spíš dost zoufale. Zmáčkli první, nejvzdálenější tlačítko, které jim přišlo pod ruku. Číslo minus 3. Posuvné dveře se začaly zavírat. Doktor se blížil, ale bylo jasné, že to nestihne. „Že jste tam byli!“ volal za nimi. „Byli jste tam, že jo! Že jste se tam dosta li! Že jste…“ Výtah se zavřel a rozjel se. Kristýna vykřikla cosi nesro zumitelného, co znělo trochu jako „Ach!“ a trochu jako „Chrr!“ a vyjadřovalo její obrovskou úlevu. Všichni najed nou rozpřáhli ruce a radostně se objali. Výtah jel dlouho a pomalu, nebo se jim to možná jen zdá lo. Až se konečně zastavil a před nimi se objevila široká pus tá chodba v minus trojce – hluboko pod zemí. Zelená šipka na zdi mířila doprava s nápisem „K pavilonu 3“ a jiná šipka mířila na opačnou stranu s nápisem „Úniková cesta“. U pro tější stěny stálo zaparkované pojízdné lehátko. Dalších něko
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183994