„A ty bys chtěl být mrtvý?“ zeptala se chladnokrevně Basty. „Sám to moc dobře znáš. Ve tvém prostředí se to přece děje často: zmizí člověk – zmizí i problém. Ale ty jsi doma, je o tebe postaráno, dávají ti najíst, léčí tě, máš ošetřovatelku, kočku… Žena tě každý den navštěvuje. A co se týče toho, že její muž ještě žije… moc živě zrovna nevypadáš, jestli mám být upřímná.“ „A co láska?“ „Láska?“ nesmírně se divila Basty. „Copak vy jste se s Marinou milovali? Jen nepovídej.“ Sergej ztuhl. Chtělo se mu něco říct, snažil se najít nějakou vzpomínku, ale… nedařilo se mu to. Ženu si vybral podle dopředu promyšlených parametrů, jako je inteligence, vzhled, vzdělání, výchova, styl, šarm… V podstatě se o ni neucházel, rovnou jí udělal nabídku k sňatku a ona souhlasila. Nehádali se, neměli žádné skandály, ale ani romantické procházky a upřímné rozhovory. Vždyť ani nebylo kdy, obchod mu zabíral veškerý čas a na vztahy mu už nezbývala energie. Ale chodili spolu ven, cestovali, neměli vůči sobě výhrady… „Ale jo. Jí to taky vyhovovalo,“ pokračovala v jeho myšlence kočka. „Byli jste partneři, přátelé – no s odřenýma ušima. Přátelé jsou si obvykle bližší. Ale láska? Řekni mi, copak jsi s ní byl šťastný?“ Sergejovi se chtělo zalhat, že ano, ale bylo mu jasné, že lhát může jen slovy, ale myšlenkou… to je úplně jiná úroveň vztahu. Tady člověk jen tak nikoho nepodvede. „Vlastně jsem nikdy nevěděl, co je to štěstí,“ přiznal se. „Chtěl jsem na to přijít, snažil jsem se o to, plánoval jsem to, ale nestihl jsem to. Měl jsem málo času.“ „Teď to stihneš,“ utěšila ho kočka. „Teď máš dost času na to, abys byl šťastný.“ „Vysmíváš se mi?“ „Ani náhodou,“ namítla lenivě Basty a protahovala se mu na klíně. „Štěstí je jako žena. Musíš se mu neustále věnovat, teprve potom tě bude milovat. Ale když ho budeš zanedbávat, půjde jinam.“ „Jako Marina?“ „Ano, jako Marina. A jako kdokoliv jiný. Třeba já. Copak jsi jí věnoval pozornost a vlídnost? Copak jsi předtím, než jsi skončil v tomhle křesle, se mnou mluvil? Věděl jsi o nás, ale nevšímal sis nás. Neměl jsi čas. Pořád jsi hledal štěstí, a přitom jsi ho měl pod nosem.“ „Ty jsi štěstí?“ „Samozřejmě,“ udiveně nadzvedla hlavu Basty. „Copak nejsi šťastný, když ti takhle ležím na klíně a vibruju?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183992
„Víš, že asi jo? Vypadá to jako štěstí,“ usmál se. „Poslyš, ty ses usmál,“ změnila najednou téma kočka. „Poprvé od té doby, co ses vrátil z nemocnice. To je pokrok!“ „Kočko, slez,“ požádala ji Taťána Petrovna. „Musím mu dát injekci… Jé, Serjožko, vy se usmíváte!“ Ráno se Sergej usmál na přivítanou na Marinu. A přečetl si její myšlenky – doslova ho ohromily. Vůbec z jeho úsměvu neměla radost. Naopak ji to vyděsilo. Lekla se, že by se mohl uzdravit. Všechno by se vrátilo do starých kolejí a byl by konec štěstí… A pak se lekla ještě mnohem víc svých myšlenek. Jak může přát nemoc živému trpícímu člověku, který jí sice není moc blízký, ale kterého má svým způsobem ráda? Vždyť já ji vůbec neznám, pochopil najednou Sergej. Za celá ta léta se nikdy neobtěžoval zjistit, kdo vlastně jeho žena je… Upřímně a od srdce jí prostřednictvím myšlenek popřál hodně štěstí – v její nové lásce. Marina se na něj vylekaně podívala a v rychlosti odešla. Vlastně ani nechtěl, aby se cítila špatně. Nakonec jeho partner a nejlepší přítel byl dobrý, spolehlivý a solidní muž. Tak ať jsou tedy spolu. On taky bude někoho mít. Třeba ošetřovatelku a kočku. Teď k němu Basty chodila pravidelně a vždycky si dlouho hověla na jeho klíně. Choval k ní zvláštní tesklivou něhu jako k dítěti. Rád se díval do jejích zvláštních zelených, až mystických očí a měl pocit, že dokonce začal rozumět kočičí mimice. A taky se jí rád ptal na různé věci. „Říkala jsi, že je možné prostřednictvím myšlenek působit na jiné lidi. To může každý?“ „V podstatě ano, i když ne každý je toho schopen.“ „A na čem to závisí?“ „Na vibracích. Čím vyšší vibrace, tím víc možností. A naopak.“ „A jak se dají zvýšit vibrace?“ „Vznešenými pocity. Láskou, obětováním sebe sama, nezištností.“ „Co je to láska?“ „Láska je cílená něha. Třeba ty teď cílíš svoji něhu na mě. Máš mě rád. Cítím vibrace tvé lásky. Nebo tvoje ošetřovatelka. Stará se o tebe nejen pro peníze, dělá to z celého srdce. Má svoji práci ráda. To jsou taky vibrace lásky.“ „Poslyš, je to zvláštní, ale cítím se šťastný. Proč to tak nebylo dřív? Vždyť jsem se snažil a všechno plánoval.“ „Protože štěstí se do grafů a tabulek nedá vměstnat. Stále plyne a mění se. Jako voda. Jako čas… Nemůžeš ho naplánovat, musíš ho cítit.“ „A čím ho mám cítit, když moje tělo je mimo provoz?“ „Srdcem. Štěstí můžeš cítit v srdci. Zastavil ses ve svém běhu a tvoje srdce se začalo probouzet. Takže můžeš vidět i to, čeho sis dříve nevšímal.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183992
„Máš pravdu. Hodně věcí jsem si nevšímal. Až teď jsem si prohlédl naši zahradu, doopravdy poznal svoji ženu a seznámil se s tebou.“ „Vy lidé jste zvláštní. Nevím proč, ale vůbec neumíte pozorovat. My kočky strávíme hodně času tím, že jen ležíme nebo sedíme a jenom pozorujeme svět. A vidíme jeho hloubku. A vy jste tak velcí a chytří a nevidíte nic.“ „Jakou hloubku?“ „Prostě hloubku. Ty vidíš jen to, co je na povrchu. Ale já i to, co je dál. Tam nahoře je hvězdné nebe a v něm jsou jiné světy a na nich různí tvorové. Je to zajímavé.“ „Jak to že je vidíš? Můžu taky?“ „Můžeš. Musíš se jen naučit na nic nemyslet a poslouchat ticho uvnitř sebe. A trochu přepnout vidění. Musíš ho jakoby trochu rozostřit. Přesně takhle. Zkoušej to a dřív či později se ti to podaří.“ „Moc rád bych tě pohladil…“ „Tak mě pohlaď,“ dovolila mu milostivě. „Ale jak?“ chtěl se jí zeptat, ale nestihl to, protože jeho pravá ruka sebou trhla, trochu se pohnula a konečky prstů se položily na její jemnou srst. Leknutím zapomněl dýchat. „Říkala jsem ti přece, že my kočky umíme léčit,“ pochválila se skromně Basty. „Co to bylo?“ zeptal se rozrušeně. „Přicházíš k sobě,“ vysvětlila mu kočka. „Vibrace štěstí jsou léčivé, jestli to nevíš…“ „Chceš tím říct, že se budu moct znovu postavit na nohy?“ „Když se budeš hodně snažit, tak nic není nemožné. My kočky o tom něco víme. Ne nadarmo se říká, že máme devět životů.“ „Teď už věřím, že pocházíš z rodu bohyně Bastet.“ „Tys o tom pochyboval? Podívej se z okna.“ Vyhlédl z otevřeného okna a zatajil se mu dech. Za oknem byl jasný den a čisté nebe bez mráčku. A nad ním byly hvězdy a mezi hvězdami různé světy. A na těch světech žila všelijaká stvoření, některá vypadala jako lidé nebo kočky a některá se vůbec ničemu nepodobala. A celá ta rozmanitost se přelévala, pulzovala a všechno bylo navzájem spojeno vibracemi lásky, která všemu živému dávala život… Sergej se na to díval očima otevřenýma dokořán a ani si nevšiml, že obě jeho dlaně hladí teplé tělo černé kočky, která chápala smysl předení na něčím klíně a klidného rozjímání o světě a taky podstatu štěstí.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183992