Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna
Můj nový domov „provozní rota“ Nazítří se všichni výtečníci, co byli vyřazeni z radiové roty a přeřazeni na rotu provozní, šli představit novému veliteli roty. Krchov nás přivítal ve své kanceláři a zkoumavě si nás prohlížel. Když jsme si podávali ruce na přivítanou, prohlásil: „Vím moc dobře, co jste zač. Lepší by bylo, jak pro provozní rotu, tak pro celý útvar, zbavit se takových výtečníků, jako jsi ty Sígr, Chymek, Tatár a vám podobní, nejlépe napořád.“ Nakonec prohlásil, že to s námi zkusí, a když to nezabere, tak svoji hrozbu splní. A tak jsme si začali plnit nové povinnosti, s novými vojáky, v novém prostředí, za úplně jiných podmínek, než jsme byli zvyklí na radiové rotě. Dny na provozní rotě vesele ubíhaly, protože jsem tam měl dobrého kamaráda, Jardu Havlenku, a již známá esa, o kterých jsem věděl, co od nich mohu očekávat a nakolik se na ně mohu spolehnout. Provozní rota nebyla z vojenského hlediska ničím výjimečná, ale byla nepostradatelnou součástí v komunikaci mezi vojsky, nejen na cvičeních. Zajišťovala telefonní spojení prostřednictvím tažených kabelů, provozovala rovněž fonické a na podobné bázi fungující stanice, takže jediné, co provozní rota neprovozovala, byly „pípačské“, čili morseovkou ovládané stanice. My, přesunutí výtečníci, jsme se v podstatě neměli čemu učit, protože provozování fónických stanic bylo součástí výcviku i na radiové rotě. Zajímavostí také bylo, že součástí provozní roty v době mé vojny byla četa patřící pod tzv. PTP (pomocný technický prapor), což hovoří samo za sebe, v jaké to době jsem nastoupil na vojnu. Vojáci, prý politicky nespolehliví, vykonávali manuální činnost podle potřeb roty, kasáren.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183962
Oldřich Rajsigl
Hospodský incident S prostředím provozní roty jsem se sžil docela rychle a totéž platilo i o Chymkovi, Tatárovi a spol. Nutno přiznat, že i provozní rota měla své exoty, jako byl Karel z Prahy, budu mu říkat Pražák, Paľo zvaný Čačan (protože pocházel od Čadce) a jiní. Provozní rota byla rotou jakoby II. kategorie, ale jen zdánlivě, protože se více práce provádělo manuálně, a to tuto rotu degradovalo mezi spojaři na post dvojky. Byla však dobře vybavená po všech stránkách. Na kulturní místnosti se mohly provozovat různé hry jako šachy, karty, ruleta a podobně, to proto, aby se asi vojáci nenudili. Ve sklepní části roty byla místnost, která sloužila jako posilovna s činkami, a v místnosti byl dokonce boxerský pytel a rukavice. Tato místnost se stala rájem pro Chymka, protože jak už jsem se zmínil, údajně boxoval druhou dorosteneckou ligu. Několikrát mě pozval do této místnosti, abych se šel podívat, jak mu box ještě jde, a předváděl to na boxovacím pytli. Faktem je, že boxerské kejkle, které prezentoval, vypadaly docela věrohodně, a skutečně se podobaly boxu. Z pobytu na provozní rotě byl nadšený, tréninkem mu sebevědomí narůstalo, a tak začal vybízet kdekoho na boxerský souboj. Jednoho dne jsem přišel na umývárnu, abych se tam jednak zašil před zraky lampasáků, a jednak jsem si tam zašel zakouřit. Umývárna byla taková zašívárna všech vojáků, kde se dalo na chvíli odpočinout a pokecat s ostatními. Když jsem vešel dovnitř, Chymek tam zrovna tancoval s boxerskými rukavicemi na rukou před zrcadlem, a podle výrazu obličeje byl nažhavený na boxerský souboj s kdekým. „Sígr, pojď, dáme si jedno malé kolo, co ty na to?“ řekl Chymek. Já na to: „Seš blbej? Chceš mě zabít? Já to nikdy na rukou neměl, vždyť bych šel k zemi hned po první ráně!“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183962
Vojín Sígr aneb Ne-skutečná vojna
Mezi tím přibylo na umývárně více chlapů, kteří se tam přišli zašít se stejným úmyslem jako já. Rozdováděný Chymek mával rukavicemi každému nově příchozímu chlapovi před nosem a vyzýval je na souboj. V jedné chvíli prohlásil: „Chlapi, kdo si se mnou zaboxuje, má u mě po cigaretě. Představoval bych si to tak, že já si dám jednu ruku za záda, a budu boxovat jen tou druhou. Kdo mě srazí k zemi, toho budu respektovat jako borce. Vy můžete boxovat oběma rukama a s jakoukoliv razancí. Já budu rány jenom vykrývat. Bude to takový můj trénink.“ A začal chodit po umývárce a vyzýval na souboj jednoho chlapa za druhým. Našli se jedinci, kteří se nechali Chymkem ukecat, ale dlouho s ním neboxovali. Bylo vidět, že se boxu učil a že něco umí. Mezi tím, co Chymek uhýbal ranám vyzyvatelů, přišel na umývárnu Jožo z Dubnice nad Váhom. Vzhledově vypadal jako Quasimodo, byl menší, obtloustlé, ale sportovní postavy, s orlím nosem a čelem zkoseným dozadu. Sedl si na lavičku, zapálil si cigaretu a díval se na Chymka, jak zesměšňuje dalšího ubožáka, kterého vyzval na souboj. Když už Chymek jakoby vyrohoval veškeré boxu chtivé osazenstvo umývárny, otočil se na Jožu a začal do něho slovně rýt. „Tak co, Jožo, nerozdáš si to se mnou taky? Vypadáš trochu jako gorila, a s gorilou jsem nikdy neboxoval,“ provokoval Chymek. Jožo urážky bez komentáře snášel, pokuřoval si svoji cigaretu, díval se na podlahu umývárny a mlčel. „Chymek, to by snad stačilo, ne?“ já na něj. „Zaboxoval sis, všechny zápasy jsi vyhrál, tak si lapni na řiť, dej si cigaretu a pojď pokecat o babách. Co toho Joža otravuješ? Vidíš, že nemá zájem, tak ho nechej být,“ dodal jsem. „Boxoval jsem už se všemi, co tu jsou, akorát s ním ne,“ namítal Chymek, „ale jestli máš strach, Jožo, tak dobře, nechám tě být.“ A provokativně mu zamával rukavicemi před obličejem. Jožo však překvapil. Vstal a Chymkovi řekl: „No, když nedáš pokoj, tak to s tebou zkusím.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183962